Barcelonské intermezzo

(Psáno pro zabití času 30. března, léta páně 2015)

Strávit sedm hodin na letišti v Barceloně mi původně přišlo jako snesitelné utrpení, které sice nepředstavuje žádné extra povyražení, ale dá se přežít. Kdybych bývala tušila, že letištní internet funguje pouze třicet minut a pak za něj chtějí pomalu zlaté tele, a ani zlaté vrchy McDonalds či jiné podniky nenabízejí volně hotspot, možná bych své představy zrealističtila.


Existovala ještě možnost opustit téměř sterilní prostředí letištní haly a vydat se na divoko do víru nejšpanělštějšího města (tak to nazval Španěl, ne já), ale na druhou stranu časová dotace mi nepřišla tak štědrá, abych to riskovala. Natož s mým přístupem, kdy mi nejzábavnější na každé prohlídce města přijde možnost ztratit se. Jenže ztrácejte se, když víte, že musíte v určitý čas odletět, tedy být na letišti s dostatečným předstihem. A ztrácejte se, když na zádech vláčíte desetikilovou bagáž s laptopem, zrcadlovkou a dvěma kily oblečení, které jste na letišti narychlo vyrvaly z kufru, aby se vešel do váhového limitu letecké společnosti. Už jen hodinové běhání po letišti a hledání zábavy mě málem zlomilo (do teď si nejsem jistá, jestli mi víc hrozilo skončit na krovkách a kopat nožičkami jako želva na krunýři nebo bylo větší riziko, že se rozplácnu jak široká tak dlouhá a batoh bude působit jako závaží, které mi nedovolí se už nikdy zvednout. A pak mě jen přejede leštička mramoru).

Barcelonské letiště je poměrně velké, plné obchodů a suvenýrů a všeho toho, co nesmí na žádném letišti chybět. Plné lákadel, na které vás ale při pohledu na cenovku přejde chuť. O už tak plném příručním zavazadle, do kterého by se nevešel ani drobek, ani nemluvě. Po té, co jsem překonala závrať z lesklé černé podlahy v jednom úseku a po tom, co se mi povedlo najít informace a živého člověka, u kterého jsem se ujistila, že mé představy o budoucích sedmi hodinách života jsou správné (tedy že nejlepší je hnít tady), šla jsem se najíst a zjistit, že hotspot není a nebude. Čára přes rozpočet, jejíž dopad mohla zmírnit jen čtečka, do které jsem si naštěstí natahala hodně knížek.

Rozbila jsem tedy tábor v letištním vnitrobloku (dokonce i Costa Coffee hrubě zklamalo má očekávání a neposkytlo mi žádný zdroj zábavy) a na další hodinu se rozhodla slunit, číst si a snažit se neusnout. Což byl asi největší problém.

Po rozlučkové sobotní noci jsem spala ubohé čtyři hodiny, abych následně celou neděli léčila kocovinu (nikdy, nikdy, nikdy nemíchejte alkohol, je jedno, že skoro nic nevypijete, ale jak to smícháte, je to špatné) a snažila se narvat všechno důležité do 23+10kg. Samozřejmě to znamenalo přibližně třikrát přebalit kufr (a nakonec jsem se stejně nevyhla ještě rychlopřebalování na letišti), vyřazovat další a další kousky a dívat se na své oblečení střízlivěji a střízlivěji – „to přeci nepotřebuju“, „Bez toho se obejdu“, „to stejně vlastně nenosím a holt ani nezačnu“. Když jsem dorazila k rodičům, kufr měl i tak téměř 25 kilo, které se mi povedlo lehce eliminovat a nakonec mi hodná slečna na letišti kilo nadváhy dokonce odpustila.

Abych se ale vrátila ke svému problému s klimbáním na slunci, další noc nebyla o moc lepší. Navíc někdy ve tři ráno přišla šílená vichřice a, nevím jak vy, ale mě se nespalo právě klidně, když mi do oken bušily provazy deště a na sklo div neškrábaly větve stromu z protější strany ulice. Tím spíš, když víte, že vás ráno čeká let. K tomu připočtěte žíznivé psy, spouštějící se a hlučící myčku a podivné sny a odpolední siesta vám přijde jako nejkrásnější představa na světě.

Abych skutečně nepodlehla a neusla (koneckonců mám u sebe dvě tašky s veškerou svou elektronikou a důležitými věcmi, usnutí by nebylo nejmoudřejší), zvedla jsem se a vypražená se vrátila do klimatizované letištní haly.

Do doletu zbývaly čtyři hodiny.

Zabíjení času v tak omezeném prostoru není zrovna sranda, takže jsem to kolem dokola prošla snad třikrát a jako vrchol zábavy jsem se rozhodla opustit duty free zónu a vrhla se do víru příletové haly v naději, že tam najdu obchod. Našla, ale byl mi k ničemu. Dalších deset minut jsem se bavila hledáním, kudy se dostanu zase dovnitř, dalších deset minut zabralo procházení bezpečnostní kontrolou, odstraňování všeho kovového a vyndavání a zandavání laptopu z batohu, u kterého očekávám výbuch ještě než do Sevilly dorazím (na pražském letišti jsem to měla s velmi detailní kontrolou mé osoby, kdy jsem musela i sundavat boty a znovu posílat batoh do tunelu… Španělé vypadali, že na monitor ani nekoukají).

Á propó – je to tu jak v Praze. Hned při prvním pokusu koupit si jídlo se jim záááhadně povedlo mi namarkovat o tři eura víc. Po mém nechápavém výrazu přiskotačila šéfová a začla honem rychle vysvětlovat omyl brigádnice, ale věřte jim to, filutám 😉

Za celou dobu už se mi povedlo říct tři španělská slova: buenos, días, gracias. Zatím tu ale v internacionálním prostoru celkem vystačím s angličtinou a rozpačitým výrazem – a bezradným úsměvem, když na mě kulometnou rychlostí muž spustil, jestli je ta židle volná (odhaduji dle gest a mimiky. On zase pochopil mé rozmáchlé gesto rukou ve smyslu „ta židle je celá tvá, když po ní tak toužíš“).

Nakonec jsem zakotvila v jakési kavárničce Jamaica, kde jsem si původně plánovala vyhodit z kopýtka a koupit si smoothie, jahoda banán, ale jelikož jim nefungoval stroj, stejně jsem skončila u chlazené coly a elektrické zásuvky, kde teď nabíjím foťák (jen blbec nabije, co může, ale na foťák se vykašle).

Čas se konečně trochu krátí a za chvíli se bude otevírat brána. Přestože je sedm, venku to vypadá na pražských pět odpoledne. Jen obloha je zastřená takovým tím oparem, jaký bývá v horkých letních měsících u moře. Nutno podotknout, že po včerejším odporně deštivém dni v Praze jsem si dnešní slunění ve 23° docela užívala. My ošlehaní Středoevropané jsme dokonce odhazovali svršky a šli jsme jen do triček (tedy já a pár postarších Němců).

Musím se později do Barcelony vrátit a město skutečně navštívit. Překvapily mě hory, které ji obklopují. V tom zahaleném oparu vypadají poměrně impozantně a hezky rámují kulisu letiště plného tečkovaných letadel Vuelingu.

Ha, další dvě slova na účtu! De nada! Pán si přišel taky sosnout k zásuvce a zcela bezstarostně mi tu nechal tablet. Nemám nejmenší tušení, co to na mě chrlil, ale myslím, že svou odpovědí jsem nic moc nezkazila, když jsem ještě výmluvně uhla, aby měl místo. Na druhou stranu mě nesmírně těší, když se mi sem tam podaří odchytit slovíčko až dvě (občas tomu dost pomáhá situace, matka snažící se přivolat děti jim sotva bude říkat něco jiného než „Pepíčku, poběž ke mně“).
Pomalu bude čas narvat zase všechno do příručních zavazadel, ještě si odskočit, protože mě asi máloco děsí tak jako představa toalety v letadle, a pomalu se přesunout k bráně. Do odletu zbývá hodina a půl, což už je relativně snesitelné.

Pořád mi ale ještě asi nedošlo, že jsem vyrazila na delší výlet a ne jen na Velikonoce. I když při váze toho kufru mi to vážně dojít mohlo.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..