Odpromováno

Skoro už jsem začínala pochybovat, že se někdy do tohohle bodu dostanu. V určitou chvíli, když se stále objevují nové a nové problémy a komplikace, začnete dokonce pochybovat i o smyslu celého toho snažení. Na druhou stranu, když jsem si uvědomila, co už jsem zvládla překonat, přepadla mě lítost to všechno zahodit. Tu ještě podpořila slečna u státnic z dějepisu, která přišla s naprosto odevzdaným výrazem, že to celé hodlá zabalit a po všech těch letech ty státnice ani nezkusí. Její rezignace ještě víc vyburcovala moje odhodlání už to prostě dotáhnout do konce.


Takže nakonec jsem přeci jen stála v aule vznešeného Karolína a dívala se na sochu Otce vlasti a hlavou mi letěla jediná myšlenka: „Ty to vidíš, Karle. Ty na tohle musíš koukat neustále, chudáku. Pořád a pořád dokola.

Vůbec nevím, co kdo říkal. Všichni strašně moc a strašně dlouho mluvili, všechno mi to splývalo a přišlo mi to úplně stejné. Co hůř, v jednom z projevů jsem slyšela kompletní státnicové otázky z pedagogiky. O tom, jak učitel musí především vést své studenty k lásce k poznání, učitel nesmí nikdy usnout na vavřínech, neustále se dovzdělávat, učitel je základní kámen, který vychovává nové generace! Někde uprostřed toho nekonečného monologu mi došlo, že vůbec netuším, jak vlastně zní ta přísaha, kterou bych za chvíli měla sdělit některé z těch paní sedících nahoře na stupíncích. Patvar, který jsem z hlavy vydolovala, se správné variantě podobal jen velmi zběžně.
Nejvíc mě asi pobavil slib v latině. Nejsem v tomhle jazyce bohužel znalá tak, jak bych ráda (vlastně skoro vůbec), ale přeci jen si říkám, že ten jazyk se svého času používal poměrně běžně, i v každodenní komunikaci mezi lidmi. Takže když proslov zněl jako odříkávání slovíček z latiny, místo plynulé řeči v latině (byť slibu), kroutily se mi z toho palce u nohou.

Jenže pak konečně došlo na samotné přísahání a následné přejímání diplomů. Když už jsem si tak hezky vzpomněla na to, co že jim tam mám velkolepě přednést a když se mi i povedlo uhodnout, komu to vlastně říkám, přišla jsem na řadu (výhoda iniciály z konce abecedy), zdvihla ruku k žezlu… a místo symbolického přiložení s odstupem jsem ho div nevyrazila držiteli z ruky. Tak mě ten přestup proti pravidlům rozhodil, že ani nevím, co jsem řekla, komu jsem to řekla, jak nahlas jsem to řekla… nic. Metelila jsem zpátky na své místo, div se za mnou neprášilo.
Ten diplom mi nakonec ale přeci jen dali. A dokonce i správný, k žádným výměnám v zákulisí docházet nemuselo. Rodina na mě byla hrdá a já s kyticí tulipánů nabourávala řady honosných pugetů.

Nevím, jaký ve mně z celé té akce zůstal pocit. Něco se mi na té ceremonii, která nepochybně nezměněna funguje už hezkou řádku let, líbilo. Pojítko s historií, vědomí, kolik lidí už tímhle prošlo přede mnou a kolik jich stálo na stejném místě s podobnými pocity a zejména s nevěřícnou hrdostí v sebe sama, že jsem to nakonec vážně dokázala. Nevzdala jsem se.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.