Slavně v Seville

Slavnostně hlásím, že jsem dorazila do Sevilly.

Trochu mě s novým blogem omezují autorské bloky (haha, jazykové hrátky level unavený cestující) a nejsem si úplně jistá, jak moc si tu dovolit popisovat svou včerejší nervozitu, když se letadlo dotklo ranveje sevillského letiště, ale někde to vypsat potřebuji. Potřebuji si zaznamenat ten zmatek a hrůzu, která mě v tu chvíli polila. Do té doby jsem byla naprosto v pohodě, loučení doma proběhlo v klidu, sedm hodin v Braceloně jsem docela přežila (viz Barcelonské intermezzo), oba lety v klidu… Ale pak jsme dosedli a já se úplně rozklepala.

Najednou mě přelila hrůza, nervozita, obava, vidět se s někým, koho jsem tři měsíce neviděla, jen jsme si psali, bylo to skvělé,ale… Wow. Když jsem si šla pro kufr a přede mnou se zrádně otevřely dveře do příletové haly, absolutně jsem zpanikařila. Jedním z mých velkých iracionálních strachl je obava, že někoho nepoznám, nebo spíš přehlédnu v davu. A teď tam vykukovaly hlavy zvědavců a já se bála se tam vůbec jen podívat.

Kufr jsem si převzala v pořádku (v Barceloně jsem viděla, jak ho nakládají, takže jsem byla celkem v klidu, i když vylezl mezi posledními) a s hodně, hodně hlubokým nádechem vyrazila mezi lvy.

Můj odvoz nikde. Povedlo se mi připojit na internet a zvládli jsme si dát vědět, že už je na cestě, že se někde zasekli. Ale koneckonců jsem mu říkala, ať radši přijedou později, že nevím, jak dlouho mi bude trvat najít kufr a tak. To jsem ještě netušila, že sevillské letiště má rozměry dětského kapesníku a najít kufr je asi jako hledat rybu v moři. Navíc jsme přistáli o něco dřív, takže v půl, kdy jsme měli teprve dosedat, už jsem stála venku a psala všem, že jsem v pořádku na místě, žádný strach, jen já asi budu zvracet nervozitou.

Mezitím se ale hala vylidnila a riziko přehlédnutí se eliminovalo. Moje představy o rozpačitém vítání, kdy vedle bude postávat nějaký jeho kamarád a jak to celé bude… vzali za své jen se objevil ve dveřích. Máma o mém příteli kdysi prohlásila, že je to takové černé štěně a když se ke mně nadšeně rozeběhl přes halu, vážně jsem v něm to nadšeně vítající štěně viděla. Pusa byla snad rychlejší než ahoj a najednou ten stres a strach absolutně opadly.

Kamarád šel v závěsu a já mu sofistikovaně podala ruku a představila se a zase se stáhla, přesně ve chvíli, kdy jsem zaregistrovala ten nákrok a náklon ke mě. Můj muž se smál, že na tomhle budu muset zapracovat, tak jsem holt kamaráda přiměla, aby mi znovu podal ruku a tentokrát jsem přidala i to klasické políbení na tváře, s omluvou, že jsem prostě ze studeného Česka a na tohle si musím zvyknout.

Byla jsem po celém dni na letišti a v letadlech strašně unavená, ale i tka jsem se snažila konverzovat a nadšení z příletu mě naspeedoalo dost na to, abych vydržela až domu, kde jsem toužila jen po sprše. I jídlo jsem odmítala, dokud mi ho nestrčil přímo pod nos. Bylo tak fajn zase vedle něj sedět na pohovce, jíst těstovinový salát a koukat se na Přátele. Naše poslední setkání dělily tři měsíce a přesto to najednou bylo zase úplně stejné. Budeme si ted na sebe zase chvilku zvykat, na tu možnost bavit se normálně a ne v heslovitých informacích přes whatsapp, ale je tak fajn tu být s ním.

Jen svoje nevyspání z posledních dvou nocí jsem moc nedohnala, když tu ti pitomci bigotní do čtyř do rána bušili do bubnů a hráli na trumpety. Ať žije Svatý týden, fakt 😀

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.