Zprávy ze Španěl: Po prvním týdnu

Mám za sebou týden ve horké Seville. Slovo „horká“ bych ráda vypíchla, protože hned ten první týden mi ukázal, co mě tady čeká v létě. Od prvního okamžiku, kdy jsem na letišti opustila klimatizovaný prostor, pochopila jsem, že letní oblečení se vážně bude hodit. Ale zkusím to vzít popořadě a nějak shrnout první dojmy z pobytu tady.


1. Semana santa. Samotní Španělé mi řekli, že to s tou vírou ve skutečnosti zas tak nepřehánějí. Jo jo, věřící, jasně, ale do kostela skoro nikdo nechodí, bere se to dost vlažně. Dokud neudeří velikonoční týden, který svádí k hromadné hysterii. Centrum města je v podstatě neprůchozí a v kteroukoliv denní nebo i noční dobu můžete vrazit do davu, který obklopuje procesí. To se skládá jednak obřích nosítek s různými výjevy svaté rodiny (viděla jsem ukřižovaného Krista, viděla jsem několik verzí Marií, viděla jsem i svatou rodinu pohromadě). Nosítka obklopují nejrůznější církevní hodnostáři a pro našince asi nejzajímavější součástí je „kukluxklan“. Asi by nebylo vhodné o nich tak mluvit přímo před nimi, ale je fakt, že to je asi první, co mě napadlo, když jsem ty jejich kukly viděla první. Že je někde procesí poznáte už s předstihem nejen podle zhušťujícího se davu, ale především podle hudby. První noc po mém příjezdu, jsme se dostala do postele v jednu v noci, zavřela jsem oči a šup, už vyhrávali. Prvních dvacet minut jsem si říkala, jak je to super, jak to zní fakt španělsky… Ve čtyři ráno už jsem snila o tom, jak někomu rvu trubku do míst, kde ji vážně mít nechce.
Pro lepší představu aspoň malé nahlédnutí: https://instagram.com/p/03dDLPuPP6/

2. Jídlo. Strávila jsem rok v Maďarsku a myslím, že jsem tam poznala, co to znamená opravdu si pochutnat. I když k českému jídlu nemám nějaké výhrady, těší mě, když v cizině ochutnám a jsem nadšená. Všude se snažím dostat k něčemu tradičnímu. Tady se mi to povedlo hned druhý večer. Nedokážu říct, co mě nadchlo víc, ale můj první dojem ze zdejších oliv, byla neodbytná touha strávit s nimi zbytek života. Ty úplně nejobyčejnější a nejlevnější zdejší olivy. A takový rozdíl i vůči těm drahým pražským. Co dál? Zdejší šunka je famozní, salmorejo bych dokázala jíst denně, do kroket, které nemají s těmi českými mnoho společného, jsem se taky zamilovala. A to všechno zapíjet tintem, tedy vínem s citronovou fantou a citronem. Jediné, na co si musím zvyknout, jsou kalamary a další mořské potvory, protože toho mě tu asi čeká hodně, a jakkoliv chuťově mi to problém nedělá, struktura těch jednohubek a vědomí, že žvýkám něčí hlavičku, mě úplně v klidu nenechává.

3. Teplota. Už jsem nastřelila, ale je pravda, že první týden v dubnu mít takhle horko, není pro středoevropana zrovna obvyklé. Jeden obzvlášť horký den jsme vyrazili do světa až v osm večer a já stejně myslela, že na nejbližším rohu tiše umřu, teklo ze mě a nedaleká řeka vypadala neskutečně lákavě, bez ohledu na to, jak byla špinavá. Skoro jsem ráda, že nový týden je daleko chladnější a snesitelnější.

4. Kolo. Škola není úplně nejblíž k místu, kde bydlím, ačkoliv celá Sevilla není zas tak velká. Ale bydlím na druhé straně řeky, pěšky mi to do školy trvá skoro čtyřicet minut. Proto jsem ráda, že jsem si téměř hned po příjezdu zařídila kartičku na kolo. Zatím mám kartičku jen půjčenou, ale už teď je mi jasné, že to je poměrně užitečná věc. Celé město je protkané cyklosteskami, zelenými pruhy, které vás dovedou v podstatě kamkoliv. Vzhledem k tomu, že je to rovina, člověk se moc nenadře (i když jako ranní dvacetiminutová rozcvička to není k zahození). Jen pozor na turisty, kteří absolutně ignorují, kde se pohybují a občas vytvářejí poměrně divoké situace.

Přemýšlím, co všechno jsem chtěla ještě napsat, ale nějak mě nic dalšího teď nenapadá. Začíná na mě padat klasická únava třetího dne. V pondělí jsem zahájila kurzy španělštiny a přeci jen je to hodně informací, které musím vstřebat.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.