Co z nás bude?

V osmnácti po nás chtějí, abychom rozhodli o své budoucnosti. Pokud nejste ti šťastní, kteří tohle rozhodnutí museli udělat už v patnácti při rozhodování o střední. Což mi přijde ještě drsnější, protože – nevím jak vy – ale já v osmnácti věděla houby, co chci v životě dělat. Natož v patnácti. V danou dobu jsem byla otrávená vším, protože střední mi ukázala, že učit se a neučit jedno jest, známky budou mizerné pořád, takže proč by se člověk snažil a jakákoliv chuť a touha studovat, protože tím získávám informace pro sebe, se vytratila.

Když po mně tedy chvíli před maturitou chtěli, abych se rozhodla o vysoké, bylo to střílení poslepu, ze kterého vlastně nakonec nic nebylo. Dodnes můžu být vděčná rodičům, a speciálně mamince, že odhadla, na co mám buňky a poslali mě studovat žurnalistiku, která byla naprosto logickým vyústěním mé vášně pro psaní a čtení, ale mě to samotnou prostě nenapadlo.

Až o tři roky později jsem byla schopná sama určit, co bych v životě ráda dělala, co mě skutečně baví a přesídlila jsem na peďák. Zpětně mě mrzí, že jsem tam nešla v osmnácti a nestudovala už bakaláře, protože ty historické základy mi místy skoro chybí (ovšem je to výzva na nich dál pracovat!). Ale učení mě baví, mnohdy mě napadá, co by se dalo jak využít při výuce, docela ráda vzpomínám na své praxe z hodin dějepisu a ráda vzpomínám na své hodiny češtiny s cizinci. Ráda bych se k tomu vrátila, ale…

Musíme se rozhodnout pro jednu, občas pro dvě vysoké školy, ale už nějaký čas cítím, jak mě strašně mrzí, že jsem 1) promrhala spoustu času, který jsem mohla věnovat samostudiu čehokoliv, 2) člověk nemůže studovat deset věcí najednou a to ještě z různých oborů.

Je paradoxní, že jen co jsem konečně slavnostně ukončila studium, přistihuju se u toho, jak moc mi chybí. Ne chození do školy, zkoušky a povinné seminárky, které stejně nikdo nečte. Ale studium, dozvídání se nových věcí, nasávání informací. A vím, jak strašně málo toho vím a co všechno bych se hrozně ráda ještě naučila.

Včera jsem si četla článek o heraldice a vzpomněla si na svůj záchvat, kdy jsem si toho zjišťovala o tomto oboru víc. Ale pak nebyl čas. Včera byli Letnice. tady ve Španělsku se to tradičně prožívalo a já zjistila, jak málo toho vím. A vzpomněla si, jak jsem před několika lety jela docela velký projekt o svátcích a snažila jsem se zjistit provázanost pohanských a křesťanských svátků. A jak ráda bych na to navázala a dozvěděla se toho víc. O křesťanském roce, o tradicích, z čeho vycházejí a proč a kdy se slaví. A co další svátky? Svatí? Čeho jsou patrony, jaké jsou jejich příběhy a jejich atributy? Všechno je to přeci jen historie, kultura, západní civilizace, na které stojí naše přítomnost. A já toho vím tak málo!

Ale když opustím od tohohle… Nejradši bych vystudovala na švadlenku, abych skutečně uměla šít a nebyla jen samouk (relativně úspěšný, ale pořád samouk, co dělá spoustu zbytečných chyb). Chtěla bych vystudovat fotografii, chtěla bych se jí víc věnovat, ale občas mě přepadá zoufalství, kolik je na světě lidí, kteří fotí a že moje snaha je vlastně dost zbytečná. Chtěla bych vystudovat kuchařinu, protože vaření mě baví, ale neznám triky a vychytávky. A až budu úplně zoufalá, mohla bych si vydělávat jako cukrářka, protože dorty budou potřeba pořád. Stejně jako fotografové (obzvlášť tady se fotí nejen svatby, ale i první přijímání atd…).

Vlastně bych ráda měla větší znalosti i o medicíně. Zejména o bylinkách, k čemu je která dobrá, co na co pomáhá. Jenže to už sklouzávám ke svému čarodějnictví, kdy chci věnovat čas i astrologii a tarotu, protože mě na tom něco neskutečně fascinuje (i přes dlouholetou nenávist k těmto oborům díky pozérské posedlosti mé babičky).

Shrnuto a podrtženo, nemám dost času vědět a znát všechno, co bych chtěla. Čas předžvýkaných informací na přednáškách skončil, teď je to na mně. Nelituju toho, že jsem vystudovala média a pedagogiku, podle mě je to skvělá kombinace a aspoň trochu mi to pokrývá mé touhy po vědění.

Paradoxní ale je, že je mi šestadvacet, teprve teď mám pocit, že skutečně vidím, co bych ráda se svým životem dělala a nakonec je všechno stejně jinak a já jsem postavena před daleko významnější rozhodnutí o tom, kde, jak a s kým strávím svůj život. Protože, co si budeme povídat, v Seville asi s češtinou díru do světa neudělám. A i v té historii jsem spíš znalá středoevropských otázek než těch hispánských. Ale co můžu, to se budu snažit dozvědět a zjistit a sama si tak rozšířit své vytoužené vědomosti.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..