Jiný kraj, jiný mrav…

Po více jak měsíci ve Španělsku už jsem zvládla zaregistrovat pár věcí, které tady vypadají jinak než ve střední Evropě (říkám ve střední Evropě, protože mi přijde, že třeba mezi Českem a Maďarskem jsem žádné podobné rozdíly nezaznamenala.). Taky upozorňuji, že mé postřehy nemusí být zcela globální pro celé Španělsko, vypozorovala jsem je tady na jihu (Sevilla, Cordóba…). Možná je to na severu jiné. A možná taky ne.


Siesta
Samozřejmě. Asi největší rozdíl, ale také jeden z těch nejvíce logických. Ze začátku mi to přišlo otravné – jdu ze školy, potřebuji nakoupit, ale promiň, zlato, je siesta. Všechno ve dvě zavře a člověk musí čekat nejméně do půl šesté, než zase dostane šanci.

Teď, když teploty denně dosahují s přehledem 35° (a to je polovina května), nemám ani energii na cokoliv jiného, než se doplazit domu a vlézt si do ledničky. Je jen logické, že je všechno zavřené, protože před osmou večer člověk stejně odmítá opustit stín bytu.

Staříci
S ohledem na to, že jsem si toho vůbec všimla, nejspíš je to tu vážně jiné, než v Česku. Myslím, že jsem nikdy neviděla tolik starých lidí na ulici jako tady. A nejen starých, ale i různě postižených. Lidé v kolečkových křeslech, slepci nabízející loterii, velmi staří lidé ve společnosti mladých, staří lidé všude. Celé to ještě podtrhuje poměrně široké spektrum obchodů nabízejících produkty pro tuto věkovou generaci – od nejrůznějších kompenzačních pomůcek až po pleny. Pokud potřebujete hole nebo berle, seženete je tak do pěti minut. Evidentně staříci jsou zde stále součástí společnosti. Počítá se s nimi a nejsou odsunuti na okraj zájmu, mimo pohled všedních dní.

Fashion
Trocha holčičího pozorování. A ne příliš pozitivní pro Čechy (a Češky). Když jsem přijela do Budapešti, poměrně rychle jsem si všimla rozdílného oblékání, hezkých šatů a široké nabídky originálních kousků do šatníků (což se pomalu rozebíhá i v Česku).

Tady se holky o svůj vzhled starají opravdu hodně. Vyrazit si večer do města či bare je poměrně velká věc, která potřebuje spoustu přípravy. Nejvíc mě fascinuje obuv, protože naprosto nechápu, že si na tom někdo nezláme kotníky. A pro mě to představuje problém, pokud si tu chci koupit boty ideálně bez podpatku. Jinými slovy, jsem poměrně vysoká, ale Španělky se mi můžou hrdě dívat do očí – na svých pěticentimetrových platformách.

Samostatnou kapitolou je pak Feria. Ulice se rozzáří barvami, krajkami a puntíky, každou hlavu zdobí složité kokrhele květin a člověk neví, kam dřív koukat, aby mu žádné krásné šaty neunikly. Jednou možná… (i když při těch cenách…)

Fiesta
Když už mluvíme o Ferii… Každý důvod je dobrý důvod pro party. A je jedno, jestli je to Svatý týden před Velikonocemi nebo Feria (v podstatě pouť, jestli to chápu správně). Prostě kdykoliv máte šanci vyrazit s přáteli do ulic a pít do svítání (což znamená opravdu dlouho, jelikož tady slunce dřív jak v 6:30 neuvidíte). Na druhou stranu je pravda, že Španělé vědí, jak pít. Začínají pomalu, rozvážně, pozdě v noci to doplní zásobou jídla a v podstatě zvládnou téměř celou noc, aniž by se zřídili hned v úvodu. Taky to ale znamená, že tu večírky začínají nejdříve kolem jedenácté, žádná osmá jako u nás.

Potřeby
Jak jinak tuhle část nazvat? Popravdě tohle byl pro mě největší šok a ještě stále jsem se přes něj tak docela nedostala. Možná ani nikdy nedostanu.

Za vším hledej historku:
Byli jsme v Cordóbě, přes den jsme objevovali město a v noci chodili ven s kamarády. Další, kdoví jaký důvod pro party, Feria to nebyla. Hnízda, kde se dalo koupit pití, byly rozesety po městě dle klíče, který znali jen místní.

První místo, kde jsme se zastavili, bylo celkem příjemné, relativně klidné s ohledem na situaci a s dvěma mobilními záchodky (toika style). Ta určená ženám byla rozbitá, takže jsem se roztomile vnutila do nedaleké pizzerie.

Dál jsme pili, povídali si, vyrazili městem k dalšímu hnízdu. Kde bylo výrazně víc lidí na výrazně menším prostoru, toiky s frontou na další hodinu a samozřejmě já nutně potřebovala na záchod.
Co jsem se dozvěděla?

„Tak se vyčurej na ulici!“

Myslela jsem, že je to vtip. Vážně jsem věřila, že je to vtip ještě ve chvíli, kdy jsem muže donutila jít se mnou najít nějakou toaletu, bar, hospodu, prostě cokoliv. Upřímně jsem věřila, že to byl vtip… Dokud jsem neviděla holky se sukněmi nad hlavou, jak dřepí mezi auty.

Druhý den to bylo ještě horší. Ještě větší party, kde oblast okupovaná kontejnery byla přeměněna na lokální záchodky. A doslova to tam plavalo. Doslova.

Je trochu děsivé, že holky, které si tak strašně dávají záležet na svém vzhledu, pak nemají problém narušit veškeré své pilně načesané kouzlo čuráním mezi auty na ulici. Vadí mi, když kluci značkují rohy jako psi, ale tohle je úplně nová dimenze odpornosti.

(Jen pro dokončení příběhu: nakonec jsme našli odporný zaflusaný bar, kde jsem je tradičně dojala svou lámanou španělštinou a byla připuštěna do místnosti, kde jsem se odmítala čehokoliv dotknout a nedovírající dveře sloužili jen jako iluze soukromí. Ale pořád lepší, než ne ulici!)

Červená není zeď
Jestli v Česku o tomhle občas žertujeme, tady to platí na 100%. Jakmile semafor ukáže červenou, auta mají ještě přibližně pět, deset vteřin, než to vezmou na vědomí. Naučila jsem se čekat a nezahájit přecházení ve chvíli, kdy vidím zeleného panáčka. Mohlo by se mi to ošklivě vymstít.

A funguje to i opačně – nikdy nevěřte, že vaše zelená něco znamená. Jakmile začne blikat varování, že brzy skončí, motorky rozhučí motory a pokud radikálně nepřidáte do kroku, hrozí vám přejetí.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..