Čas muzeí

Abych byla upřímná, úplně zapálený muzejní červ nejsem. Vlastně je ani moc nemusím a když někam jedu na chvíli, na pár dní, muzeím se vyhýbám, protože dané místo určitě lze poznat lépe na ulici, než ztrácet čas mezi zaprášenými exponáty. Když mám ale dostatek času, začnu se rozhlížet po možnosti poznat víc a pak přijde čas různých institucí. A jelikož mám v hlavě stále budapešťská muzea, rozhodla jsem se využít další volný den právě k návštěvě místních muzeí. ve finále to byl poměrně silný zážitek, o který se musím podělit.


Miluji historii a protože mi tady trochu chybí šance dovídat se víc o zdejších dějinách, vybrala jsem si tři místa, pro které je právě historie pojítkem.

Castillo de San Jorge
Naše první zastávka vedla do místa, které bylo jedním z nejvýznamnějších pro španělskou inkvizici, ačkoliv původně byl palác součástí sevillských hradeb. Hned po vstupu se mě zmocnilo nadšení a zvědavost. V brožurce, kterou jsem dostala, slibovali srovnání inkvizice s totalitními režimy 20. století. Což je podle mě docela zajímavá myšlenka, kdyby se dobře podchytila a zpracovala. Mohlo by to ukázat nejen něco, co je nám už vlastně velmi vzdáleno v čase, ale i něco nedávného, něco, co si ještě stále někteří pamatují, co zažili a o čem mohli vyprávět lidem, kteří muzeum navštíví.

moje naděje ale vzala za své hned v první místnosti, kde podivní lidé, doprovázeni ještě podivnější hudbou předváděli cosi neméně podivného na „interaktivním videu“. Účelem bylo ukázat lidi, osamělé a beznadějné před silou moci… Inu, bylo to jen divné a během čtyř minut jsem ztratila jakoukoliv snahu něco z toho pochopit.

Zbytek muzea situaci trochu zachránil. Jsem nadšená, když se muzeum nachází v místě, u kterého lze sledovat i něco jiného, než samotné exponáty. Baví mě procházet místy, kde jsou vidět základy stavby, vidět srovnávací obrázky a fotografie a přemýšlet nad tím, jak dané místo vypadalo o několik století dříve. A přesně to se mi u zdejšího castilla líbilo – vidět, že teď jsem už vlastně venku, tady byly ustájené koně a oslíci, tady byly dva malé domky.

A abych jen nekritizovala výstavu samotnou – video o mladé vdově, která se dostala do problémů s inkvizicí, protože nechtěla přijmout ruku ke sňatku, pro mě sice nebylo ničím moc novým, ale tentokrát bylo lépe uděláno.

Kolem a kolem, zadarmo to byla celkem zajímavá návštěva (a navíc tam měli klimatizaci, že jo).

Museo Arqueológico de Sevilla
Při plánování dnešního dne jsem se snažila najít i muzeum, které by mi řeklo více o historii celé lokality. Něco jako Muzeum Budapešti v BP, které je jedním z mých vůbec nejoblíbenějších muzeí vůbec. Nakonec se mi podařilo najít muzeum, které slibovalo dle názvu podobný zážitek.

Jak už jsem řekla – miluji historii. Ale moje láska začíná tam, kde historie Římské říše končí. Bohužel. A po třetí místnosti s těmi stejnými, stejnými, stejnými kamennými sochami nějakých římských osobností, jsem toho měla akorát tak dost.

Pro úplnost ale musím přiznat, že v suterénu lze vidět exponáty z dob před příchodem Římanů (které si užívám asi tak moc jako ty římské sochy). Kosti, lebky, šperky a ozdoby a nějaké primitivní nástroje. Nejvtipnější a nejzajímavější byla malá sošky bůžka, která spíš vypadala jako důkaz o existenci mimozemšťanů (což si sice jako student historie dokáži odborně vysvětlit, ale potřebovali jsme trochu humorné vzpruhy). Nicméně zbytek muzea jsou jednoduše a pouze římské sochy. jenom. Nic víc. Nic, nic, nic.

Takže si můžu odškrtnout, že jsem toto muzeum viděla a můžu žít v klidu, že to už víckrát vidět nepotřebuji. Nicméně pokud vás Řím a pravěk zajímají, neváhejte.

Museo de costumbres y artes populares
Poslední tragédie dne, zato asi největší.

Kromě historie ráda poznávám místní kulturu a tradice. Baví mě prohlížet si tradiční oděvy, vidět, jak lidé žili v průběhu historie, co pro ně bylo důležité, jak se bavili a co ke svému životu potřebovali. Zajímám se o lokální zvyky, svátky i všední dny.

První obrovská místnost mi ukázala pár „typických“ obydlí sevillanů. No, dobře. Zjistila jsem tak, že jediný rozdíl mezi českým a španělským obývákem je množství svatých. V jedné místnosti jsem napočítala 12 rozdílných předmětů zasvěcených někomu se svatozáří – od obrázků po malé sošky.

Další místnost byla poloprázdná, s pár kousky oblečení, ale nic zvláštního nebo typického. Popravdě obě tyto místnosti byly značně povrchní a rozhodně na mě nedýchl duch Sevilly, jak jsem čekala. Poslední místnosti jsem věnovala jen rychlý pohled, doporučuji zejména zájemcům o krajku (kteří existují, já vím, ale já k nim nepatřím).

Suterén byl krapet nadějnější. Představoval rozdílné profese a jejich produkty (keramika, kov, dřevo, svaté předměty…), ale zase to nebylo nic úplně jasně specifického, místního. Spíš ve stylu „tak takhle se dřív žilo, ale vlastně je úplně jedno, jestli jste v Seville nebo ve Varšavě, všude to bylo stejné“ (teda až na tu keramiku, uznávám). Ve finále nejzajímavější byla miniatura Giraldy. Smutné.

To nejlepší na celém dni nakonec bylo to, že muzea byla dnes zdarma pro občany EU a dokonce i pro zbytek světa to nestálo tolik. Takže jsem minimálně neodcházela s pocitem vyhozených peněz za něco, co mě ve finále dost zklamalo.

Popravdě mě úplně netěší psát takhle kritické texty, raději se dělím o nadšení a radost z toho, co jsem objevila a co by měli vidět a objevit i jiní. Na druhou stranu se cítím povinna informovat a trochu varovat. Neříkám „nechoďte tam“, spíš říkám „nečekejte kdoví co, viděla jsem lepší.“a na druhou stranu, vzhledem k lokalitám muzeí se aspoň podíváte do parku Marie Luisy. To jde.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.