Jazykové boje

Mám ráda jazyky. Ráda se je učím, ráda je poznávám, ráda objevuji jejich tajná zákoutí, která nejsou na první pohled vidět. A to nejen v rodné češtině, ale i ve všech jazycích, se kterými jsem přišla do styku. Protože jazyk jsou lidé, jazyk reflektuje život a historii národa a dá se z něj vyčíst neskutečně mnoho nesmírně zajímavých informací. Můžeme objevovat vlivy, které bychom nečekali, můžeme sledovat cesty, kudy se k nám jaké slovo dostalo a proč ho používáme, můžeme sledovat, já náš vlastní jazyk ovlivnil jazyky cizí (a že i čeština přinesla do světa spoustu slov). Plně se ztotožňuji s myšlenkou, že kolik znáš jazyků, tolikrát jsi člověkem. Protože každý jazyk dokáže stejnou věc vyjádřit jinak a zatímco u nás padají trakaře, v Anglii hrozí, že vám na hlavě přistane domácí mazlíček.

Poněkud mě mrzí, že jsem toto nadšení neobjevila dřív. Na střední jsem se učila francouzsky a dneska umím říct jednu jedinou větu (ovšem u pánů velmi populární!). Když tu dneska po třech měsících jsem schopná mluvit španělsky, občas přemýšlím, jestli pes není zakopaný v metodě, výuce, či učiteli, kterého jsem na střední měla a z jehož hodin jsem si ve výsledku nic neodnesla. Jen nervy, že budu mít zase špatnou známku.

Bohužel jsem si ze střední odnesla i daleko horší strach. Strach mluvit. Dnes, z pohledu dospělého a relativně snad i inteligentního člověka, vím, jak strašná hloupost to je. Ale ten pocit šestnáctileté utrápené puberťačky, která se pokusila něco říct a místo jakékoliv inteligentní reakce se jí dostalo zoufalého pohledu profesorky, která následně unaveně vyzvala toho schopného Petra, aby to proboha řekl správně… Ten se jen tak neztratí. Přišla jsem na střední s velmi dobrou angličtinou díky jazykové základce. Opouštěla jsem gympl pravděpodobně s horší výbavou, než s jakou jsem tam přišla. A s pocitem, že neumím ani pozdravit a když se pokusím o cokoliv víc, určitě udělám chybu a všichni se mi budou smát. Ano, můj problém je i věčný strach, že budu ostatním pro smích (což si uvědomuji, že není zrovna praktické).

Dneska už vím, že je to blbost. Jako učitelka češtiny jsem všem svým studentům tloukla do hlavy, ať se hlavně proboha nebojí mluvit, že je to jedno, že budou dělat chyby, to je přirozené, ale hlavní je mluvit, mluvit, mluvit. Ovšem ne že bych se vlastně radou dokázala vždycky řídit. Spíš naopak. Jakmile se začnu učit nový jazyk, trvá mi hrozně dlouho, než seberu odvahu a pokusím se ho opravdu používat. Protože vím, že toho spoustu nevím, neumím, chybí mi slovíčka, bude tohle opravdu správně? A tak ve finále radši mlčím a nic neříkám.

Naproti tomu jedna moje spolužačka tady na kurzu byla naprosto pravý opak. Skutečně dobře mluvila pouze svojí rodnou francouzštinou. Všechny ostatní jazyky patlala dohromady v takovém stylu, že to už nebyla ani spanglish, ale spíš spanfrenglish. Bylo jí to úplně jedno. Mlela jak kolovrátek, do španělských vět sázela francouzská slova, někdy se ani nesnažila dávat jim španělský zvuk a J nikdy nečetla jako J, ale hezky francouzsky… A přesto to fungovalo, lidi se sice dobře bavili, ale ve finále jí rozuměli a domluvila se. Ne zrovna na jedničku s hvězdičkou, ale tak učila se teprve měsíc, že. Co byste po ní chtěli?

Snažím se bojovat se svým strachem a s obavami, ale jde mi to špatně. A co mě donutilo napsat tenle článek – ani moc nepomůže, když na vás někdo vyštěkne, že byste po třech měsících už mohli používat taky jiné fráze než „me gusta“. Bez ohledu na to, že to byl začátek mé snahy vyjádřit daleko složitější myšlenku, k čemuž jsem se ale nedostala a radši sklapla a zbytek večera vlastně nepromluvila. Po takovémhle seštěknutí jsem najednou byla zpátky na střední, s pocitem, že jsem fakt naprosto neschopná a radši bych měla držet pec. Což nebylo zrovna nejlepší, protože jsem musela jít do společnosti dalších deseti Španělů, ale já se prostě nedokázala odhodlat promluvit. Tři měsíce intenzivního kurzu a moje věty jsou holé jako vánoční stromeček měsíc po Vánocích… Bída.

Nejvíc mě ale asi včera naštvalo to, že jsem se takhle semlít vůbec nechala. Že jsem se nebránila, že jsem se na to nedokázala povznést, že mě to naprosto sešrotovalo (ono po třech měsících nasávání jazyka je člověk už tak strašně vyčerpaný, má pocit, že dostal mraky informací, ale všechno to používat je hrozně složité a navíc je ještě spousta věcí, které neumí a nevím, co mě stresuje víc..). A přitom vím, že vlastně všichni rodilí mluvčí jsou nadšení, když se pokoušíte použít jejich řeč, snaží se chápat, porozumět, případně poradit a poopravit, občas se přirozeně zasmějí nesmyslům, ale nikdy to neni zlý smích.

Ale ten pohled pančelky mám prostě vypálený v mozkových závitech tak silně, že mi asi bude ještě nějaký čas trvat, než to překonám.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.