Zánik angličtiny

Kolikrát jsem už četla článek o tom, jak se čeština blíží ke svému konci (nedávno podobný článek o slovenštině)? Jak ji nevyhnutelně čeká smrt pod náporem angličtiny a anglicismů? Kolikrát jsem o tom samém sama přemýšlela a byla přesvědčená, že některé jazyky jsou jednoduše odsouzeny k zániku, protože prostě není dost lidí, kteří by jím mluvili a hlavně svět nemá potřebu se tyto jazyky učit? Vedle češtiny například má oblíbená maďarština. Na rozdíl od toho taková angličtina, ta bude věčná! Je hodně rodilých mluvčích (něco kolem 332 milionů) a učí se ji v podstatě celý svět (514 milionů lidí, kteří chtějí cestovat nebo působit na světovém trhu atp.). Navíc, co si budeme nalhávat, je jednoduchá. Natolik jednoduchá, že základy pro dorozumění se zvládne naučit v podstatě skoro každý. A větu „I here yesterday“ vyprodukuje také každý, kdo má alespoň základy, stejně tak jako ji většina lidí pochopí. Pokud ji tedy nezačne nečekaně radikálně vytlačovat čínština, je velká pravděpodobnost, že angličtina bude dále světovým jazykem číslo jedna. A i s tou čínštinou bych byla opatrná – jakkoliv čínský trh expanduje, jazykově se opět dostáváme do problému s náročností.

Angličtina navíc ovládá svět technologií. Počítačový svět a internetový svět mluví zásadně anglicky a téměř všechny jazyky si adaptují anglické výrazy. A mnohdy si je upraví po svém – lajknout, gůglovat, selfíčko… a maďarština je na tom s těmito výrazy taky podobně. Jen „clicar“ se nám nepovedlo v hodině španělštiny prosadit, ale zase fungují jiné patvary, které expandují do ne-anglických jazyků a tím je ničí…

Ničí je? Pokud se na to podíváme víc optimisticky, dá se říct, že ty jazyky jsou naopak natolik flexibilní a kreativní, že jsou schopné stále vytvářet nová a nová slova, přejímat slova cizí a přetvářet si je k obrazu svému a tím se obohacovat. Koneckonců, kde by dneska byla angličtina bez francouzštiny, potažmo latiny? Kde by dneska byla čeština bez němčiny? Obrozenci sice měli bohulibé snahy s čistonosoplenou, ale tisíce slov se jim nepovedlo z našeho jazyka vyhnat a ty tu tak zdomácněly a u některých dneska ani nepoznáme, že nejsou českého (slovanského) původu. Anglicismy vnímáme, protože jsou stále čerstvé a mnohdy používají hlásky, které nejsou pro češtinu typické a zcela přirozené (g, f, q, slavné dž). Mimochodem věděli jste, že „mít kliku“ říkáme právě díky němčině a německému slovu „das Glücke“ – štěstí? Vždyť je to tak krásné!

Ale zpátky k otázce existence angličtiny. Shodneme se tedy na tom, že je angličtina silný, suverénní jazyk, který vládne světu (relativně). Změníme úhel pohledu a místo toho, abychom řekli, že ničí a poškozuje jiné jazyky, řekneme, že je obohacuje. Ale jak jiné jazyky působí na ni samotnou?

Tuhle mě tak v pět ráno trkla myšlenka, která vedla k celému tomuhle článku. Vedle rodilých mluvčích je tu mraky takových, kteří se anglicky učí na školách a pak se svou výbavou vyrážejí do světa s pocitem, že angličtina je jejich druhá přirozenost. A že se na takovém Erasmu setkáte s neskutečnými zvěrstvy a některým druhům angličtiny budete rozumět jen těžko (i když ono rozumět Skotovi je taky výzva). Já sama mluvím anglicky, aniž bych si už skutečně uvědomovala, že mluvím anglicky. V rozhovorech s maminkou, která angličtinu používá pracovně denně, se občas přistihnu u toho, že do české věty vložím anglické slovo, protože si prostě na české nemůžu akorát vzpomenout. Je to (bohužel) ještě pořád dominantní jazyk, který používáme s přítelem v běžné každodenní komunikaci. Je to jazyk, který používám pracovně. Je to jazyk, kterým se domluvím s 99% svých zahraničních přátel. Ve skutečnosti už ani moc nevnímám, jestli anglicky mluvím na Španěla, Belgičana nebo Angličana. Až po nějakém čase, co konverzuji právě s rodilým mluvčím, mi občas dojde, že nemluvím úplně dokonale, dělám chyby a v zápalu konverzace jsem schopná zcela bezstarostně flákat fráze typu „we was“ či „he go“ a ve stavech naprosté únavy už ze mě vypadávají jen slova a fráze, které skládám natřikrát, protože se do nich zamotám a nejsem schopná se rozhodnout, jaký slovosled použít – anglický, český, maďarský? Otázky samotné prasím naprosto běžné a nějaké pořadí přísudek-podmět mi žíly vážně netrhá a zcela pravidelně se táži „You already were there?“ Je to prasárna, já to vím, ale při běžné komunikaci si tyhle věci nehlídám a prostě mluvím, mluvím, mluvím.

A to je právě ono. Nejsem v tom sama. Nerodilí mluvčí si totiž angličtinu plácají hezky po svém, jak jsou zvyklí z domova a z vlastní řeči. Přehazují slova, mění minulé časy, jak jim to logika káže, mnohdy se snaží implantovat svá slova a dát jim anglický šmrnc, však oni to ostatní z kontextu pochopí. A největší lahůdkou je, když vám Angličan řekne, že některé věci, které se nám snaží narvat do hlav ve školách, ani Angličani pořádně neovládají – třeba takový předminulý čas. Už vidíte, kam směřuju?

A co teprve takový anglický pravopis? Opustíme-li hranice pouze tohoto cizího jazyka a pustíme-li se do studia jiných jazyků, mnohdy narazíme na to, že to funguje dost podobně jako v češtině – s nadsázkou řečeno „piš jak slyš“ (ono to ani v té češtině nefunguje na 100 %, ale oproti angličtině…). A i sami rodilí mluvčí občas nejsou schopní rozlišit mezi you’re a your, či their a there. Což vidím podobně jako česká vyjmenovaná slova, holt a hold, výjimka s vyjímkou, či jiná zvěrstva. Všichni, co se anglicky učí, nadávají, jak těžké je naučit se číst anglický text a jak těžké je naučit se psát (po čase člověk objeví, že existují pravidla, podle kterých se dá orientovat, ale začátky bývají krušné a ne všichni jsou lingvisti, aby do takových hloubek prohlédli, že ano).

Však s pravopisnou revolucí už začli sami Američani. Rozdíly mezi britskou a americkou angličtinou jsou vyhlášené, ale nejde jen o to, že Američanům je většinou na rozdíl od Britů rozumět nebo že používají pro označení některých věcí úplně jiná slova (bug a beatle, například). Rozdíly jsou i v pravopisu. Velmi zjednodušeně můžeme říct, že Američani jsou líní psát písmena, která ani nevyslovují (naprosto je chápu). Takže si z colour udělali color a z favourite vzniklo favorite (pořád jim tam plandá to konečné -e, ale dobře).

Už se blížím k cíli. Máme tedy nerodilé mluvčí, pro které je angličtina až druhým jazykem, který se začali učit většinou na školách. Ti si angličtinu uzpůsobují k obrazu svému, cíleně i nechtěně kašlou na pravidla, hlavně že se domluví. A máme tady pravopis, který je vlastně zbytečně složitý. Není tedy spíš otázkou, zda právě angličtinu, vlivem všech těch ostatních národních jazyků, nečeká zánik v podobě, v jaké ji dneska ještě známe? Nebude se muset naopak angličtina přizpůsobit novému světu, ve kterém Shakespearovskou britskou angličtinu ovládají jen mistři, většinou narození právě na ostrovech?

Možná se jen bude dál prohlubovat propast, kterou už Američané nakousli. A zatímco Británie se bude zuby nehty držet tradic (což by jí bylo podobné), Američané postupně budou dál reformovat pravopis a vlivem mnoha kultur, které se v USA pohybují, se angličtina bude měnit v jazyk daleko volnější a tím i vzdálenější svému původu. Možná se jednou dočkáme toho, že angličtina bude jen další národní jazyk na pokraji vymření (stejně jako se mluví v podobném duchu o češtině), zatímco svět bude mluvit američtinou, která má své kořeny v angličtině (koneckonců přesně takhle vznikla španělština – běžní lidé si po svém prasili latinu tak dlouho, až si ji zcela přetvořili k obrazu svému)? Uznejte, že život by byl hned o něco jednodušší 😉

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..