(Ne)zdání dospělosti

Před pár týdny jsme s kamarády jeli na víkend k moři a kromě celodenního válení se na pláži a hraní karet jsme v sobotu večer vyrazili do městečka na jídlo. Mužské části naší delegace se povedlo na TripAdvisoru najít nějaký zajímavý tip na bar blízko pláže, jídlo lákavé a za dobrou cenu. Bohužel nějak selhala orientace v prostoru, kde že ten bar skutečně je a nějakou dobu jsme tak chodili poněkud ztraceně z bodu A do bodu B a zase zpátky a přes parkoviště do bodu C.

Při jedné z těch cest přes parkoviště jsme křížili cestu autu, které pomalu couvalo ven a mě kdoví proč napadlo, aby si ten řidič nenadával něco o spratcích, co se mu pletou pod kola. Přidala jsem do kroku, abych mu uhnula z cesty (sama jako řidička vím, jak dokáží být ucouraní chodci protivní) a zatímco jsem se otočila na zbytek výpravy, napadlo mě, co asi skutečně řidič viděl.

Do spratků nám totiž už určitě nadávat nemohl. Možná do puberťáků, ale ani to bych příliš neviděla. Řidič prostě jen viděl skupinku mladých lidí, kteří hledají restauraci, kam si sednout na večeři. Žádné děti, ačkoliv já sama se tak vlastně pořád cítím.

Necítím se tak vždycky. Občas si naopak říkám, že už jsem taky pěkná vykopávka, co už něco zažila. Mnozí si mysleli (a možná ještě myslí), že už jsem dávno matka, i když ten kočárek, co jsem v devatenácti vozila, nebylo moje dítě, ale můj bratr. Když jsem byla na praxích ve školách nebo když jsem chodila na jednu základku učit odpolední angličtinu, v porovnání s těmi špunty bylo jednoduché cítit se dospěle. Ačkoliv pořád jsem si asi připadala spíš jako středoškolačka, která si na něco hraje, když jsem houkla na děcka, aby se nepřizabili o skříňky při svém super sprintu. Jen velmi neochotně mi docházelo, že já jsem tam vlastně ta dospělá, která má plné právo na ně houknout a kočírovat tím tak jejich řádění. Když mě děti ve škole nepozdravily, vlastně mě to ještě nezarazilo, protože přece proč by zdravily nějakou holku… Která je vlastně pančelka a nějaký respekt by si zasloužila?

Možná je to všechno jen o mém egu. Možná je to jen o tom, že jsem teď konfrontována s nutností najít si nějakou práci na přežití (takže nic, čemu bych se chtěla věnovat celý život, ale spíš letní brigáda…). A stejně mám pocit, že ani na takovou práci nemám dostatečné vybavení a nejsem dost dobrá, protože umím akorát anglicky. Ani německy ani francouzsky se skutečně nedomluvím, ačkoliv jsem se oba jazyky učila čtyři roky. Nemám praxi jako servírka, nemám praxi jako prodavačka. Mám praxi jako učitelka češtiny a historie a je mi to na nic. A bohužel nejsem ten drzý typ člověka, který dokáže vlézt kamkoliv a prodat se jako to nejlepší, co je mohlo potkat. Ačkoliv se o to snažím a ačkoliv se mi to občas (spíš jen náhodou) povede. Pořád se mě drží ten pocit, že jsem jen dítě, které si hraje na dospělého a snaží se proniknout do toho velkého světa, kam vlastně ale nepatří.

Když se navíc zamyslím nad tím. že ať teď najdu práci jakoukoliv, na 99% to nebude nic, co bych chtěla dělat zbytek života, automaticky začnu přemýšlet, co bych teda chtěla dělat (tady bych měla použít minulý čas, protože touhle fází jsem si prošla někdy minulý týden a dospěla jsem k závěru, že nás s mužem čeká vážná diskuze na toto téma). Došla jsem ke zjištění, že bych vážně chtěla být učitelkou dějepisu a češtiny. Baví mě přemýšlet nad hodinami a co bych si do výuky připravovala a jak bych hodiny plánovala a co bych po dětech chtěla. Přemýšlím o čtenářských denících a k čemu ty chudáky nutit a k čemu ne, vzpomínám na mluvní cvičení a že to je něco, co bych rozhodně chtěla zavést…

A pak mě napadne, že ale přece na to nemám dost… Znalostí? Dovedností? Zkušeností? Jak můžu být učitelka? Nevím toho dost, co když něco nebudu umět dětem vysvětlit, co když někde sama budu tápat… Obdivuju kamarádku, která se hrdinně vrhla do školství jen co udělala státnice. Diplomku ještě dopisuje, ale už uzavřela druhý rok na základce, kde rovnou dostala na krk i jednu třídu jako třídní.

Nebo když si vzpomenu, jak jsem začínala učit cizince češtinu. Dneska si zpětně říkám, proč jsem prostě do kanceláře nešla, že potřebuju zalaminovat nějaké materiály pro studenty? Proč jsem tyhle možnosti nevyužívala? Protože jsem měla pocit, že by mě prokoukli, že si na učitelku jen hraju a vlastně ještě vůbec nemám právo něco takového dělat. Jenže oni viděli mladou ženu, která učí češtinu, co je na tom zvláštního?

Kdy přijde ten pocit dospělosti? Přijde někdy? Nebo má člověk minimálně do šedesáti pocit, že je puberťák a nic se nezměnilo? Vlastně by to bylo fajn, ale pak bych měla zapracovat na svém egu, abych se pořád nebála snažit se někde protlačit. Nebo je pocit dospělosti něco, co se dostaví se svatbou? Nebo s dětmi? Nebo s nějakou jinou podobnou záležitostí, zcela typickou pro svět dospělých?

Vím, že tenhle článek je asi poněkud zmatený, ale moje myšlenky jsou v tuhle chvíli asi taky zmatené. Možná právě tím, že bych se měla cítit dospěle a přitom se cítím jen jako dítě, které dospělost předstírá. Protože nikdo mě přece nemůže brát vážně, no ne?

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.