Plány na návrat

Zjišťuju, že blog je neuvěřitelná terapie. I když už jsem všem svým kamarádkám a známým udělala díru do hlavy, pořád můžu přijít na blog a vypsat si dušičku tady.

Plánovala jsem to tři dny, že když se mi nedaří rozvinout diskuzi doma, aspoň si utřídím argumenty tady, v tom internetovém prostoru téměř dokonalé anonymity (a teď právě mě napadá, kolik práce by dalo člověku najít tenhle blog, kdyby věděl, že něco existuje, a hledal na mě špínu? – pochopíte za chvíli). A včera se věci semlely tak, že se skoro bojím psát, abych to nezakřikla, příští týden se budu snažit nemyslet a na začátku toho dalšího týdne se nejspíš rozhodne o mém osudu a já se děsim obojího, ale úplně nejvíc se děsim toho, že to nevyjde. Ale postupně, ať chudák čtenář chápe.

Už nějakou dobu si uvědomuju, že tady, v Seville, nejsem šťastná. Nelíbí se mi tady a nebaví mě to tu, řečeno natvrdo. Dokud jsem chodila do školy, dalo se to. Člověk měl program a aspoň půl dne něco dělal. Odpoledne byla horší, vedro člověku nedovolí ani jít ven, něco podniknout, něco objevovat, nic. Teď, bez školy, se tenhle problém stává ještě urgentnějším a já vnímám, jak mě to strašně ubíjí. Navíc se mi nedaří najít práci (asi jsem holt byla naivní, že s dobrou angličtinou se chytím). což mé dny eliminuje opravdu jen na to sezení doma a snažení se dělat něco užitečného pro sebe – hledat, samozřejmě, a pak třídit uklízet, připravovat is nějaké materiály.. A čekat, co budoucnost přinese.

Občas vyrazím ven, jednak se snažím obcházet obchody a vnutit se jim na letní výpomoc, druhak se snažím nějak zabavit. Mám v plánu ještě navštívit katedrálu, kde jsem stále nebyla. Ale celkově mi tu není příjemně. A je to pro mě o to bolestnější kontrast, že jsem vlastně asi čekala druhou Budapešť. Asi jsem čekala podobný pocit, doplněný tím, že tu nejsem sama, ale s přítelem, že jsem s ním šťastná a jsem ráda, že s ním vůbec můžu být.
Nekonalo se. Nevím, čím to přesně je, ale zatímco v Budapešti jsem se už druhý den cítila jako doma (když zapomenu na ten třídenní výlet, kdy jsem se bezmezně zamilovala), tady jsem už čtvrtý měsíc a pořád nic. Připadám si tu jako vetřelec, cizinec, nesedí mi to tu, nedokážu si tu zvyknout. A skutečnost, že nemůžu najít práci, to jen podtrhuje a dává mi pocit, že jsem vážně neschopná, neužitečná, nic skutečně neumim a na nic nemám praxi. Ono těžko mít dva roky praxi jako servírka, když jsem studovala na učitelku, že jo.

Když tedy muž přišel s tím, že u tu práci nakonec vážně neprodlouží a tedy v půlce srpna skončí, brala jsem to jako znamení a děkovala všem bohům. Pokud bude bez práce, bude se mi lépe přesvědčovat k návratu do Prahy. I když rpo Prahu hovoří víc věcí a já si během toho hledání práce začala uvědomovat, co skutečně chci dělat a že to můžu dělat jen v Praze. Jednoho dne chci totiž skutečně učit, chci učit češtinu a dějepis na nějaké základce nebo střední, nebo bych ctěla učit česky cizince. Vystudovala jsem to a vystudovala jsem to proto, že to chci dělat. A to se mi tu nepovede.
Pro mě je tedy Praha cestou k seberealizaci. Zatímco muž svou práci nenávidí a nebetyčně ho sere (jinak to říct nejde) a zůstal by v ní jen za dobrých platových podmínek. Ovšem s tím, že každé ráno bude vstávat otrávený a rozhodně to pro něj nebude nic, co by ho bavilo. Pokud se vyjádřil tak, že práce pro něj stejně vždycky bude otrava, může tu otravu dělat v Praze. A já vážně věřím, že tam má šanci práci najít, s výbornou angličtinou a rodilou španělštinou. Slyšela jsem od spousty lidí historky, že česky v práci nemluví, protože není s kým, všechno jsou cizinci. Navíc v Praze máme levné bydlení. „Můj“ byt je třeba zajistit pouze placením energií, žádný nájem. Což sráží cenu téměř na minimum a rozhodně je to cena diametrálně nižší než to, co platíme teď tady. a Ještě sdílíme s mým milovaným spolubydlícím, který mi pije krev. On je to hodný kluk, ale občas mám pocit, že je blbej jak pučtok a nepřemýšlí ani o základních věcech (třeba to, že na teflonovou pánev nůž a vidlička prostě nepatří!!!). A samozřejmě, v Praze není takové vedro, je to hlavní město, s dobrou dopravní dostupností, je tam levněji, dá se z Prahy vyrážet na různé výlety daleko snadněji než tady, já tam mám přátele a jsem daleko sociálně-potřebná než můj muž, kterému stačí pařit s kamarády online.

Všechny moje argumenty ale padly a ani nedostaly prostor k vyřčení, když mi drahouš oznámil, že vlastně neví, jestli mu v té práci nenabídnou místo, že se vlastně nevyjádřili tak, že u nich končí, jen že nebude pokračovat ve své pozici. Je mi to trochu hloupé, ale já se vážně rozbrečela. Hrála jsem s nějakými kartami, měla jsem pocit, že mám napůl vyhráno a najednou totální obrat a to v momentě, kdy jsem si už naplno uvědomila, že tady žít nechci a nemůžu. Muže to zaskočilo, protože si do té doby neuvědomoval, jak moc mě to tady štve. Což je i moje chyba, protože jsem tak trochu doufala, že věci se samy hezky hýbou a já nemusím úplně na plnou hubu vyrukovat s tím, že mě to tu drtí a chci pryč, pojeď se mnou nebo tu zůstaň, ale já to tu nevydržím.

To bylo teď v pondělí. Další tři dny jsem jak na trní. Po pondělním dusnu, kdy jsme si asi oba uvědomili, že buď se přesuneme do Prahy nebo nejspíš skončíme, kdy měl muž podivně uštěpačné poznámky vyzdvihující moje stinné stránky (měl naprostou pravdu, ale i tak mě zaskočil), a kdy jsem já začala přemýšlet, jak rozvinout diskuzi dříve než 14. srpna, kdy bude znám verdikt z práce ano či ne, přišel včerejšek.

Z nějaké trucovitosti jsem před časem začala opět otevírat e-maily z jobs.cz a koukat, co mi nabízejí za práce v Praze. byla jsem celkem mile překvapená, že mě tam opravdu několik věcí celkem oslovilo, na několik z nich jsem dokonce poslala životopis, aspoň z takového pocitu „ale tak co kdyby“. Zběžně jsem se i dívala, jestli někde nehledají češtináře/dějepisáře, což by taky byl argument do pranice. Nikde nic. Včera jsem nicméně otevřela jobs.cz mail a našla nabídku, že přesně takového učitele hledají. Zastavilo se mi srdce. Rozklikla jsem nabídku a zjistila, že je to nabídka ze školy, kde jsem byla na praxi. Kde mě znají. Kde, věřím, mi to šlo, líbilo se mi tam, bavilo mě to a snad jsem si tam ani neuřízla ostudu!

Nejdřív jsem si hystericky volala s maminkou, co mám proboha dělat. Ta mě samozřejmě uzemnila, ať nepřemýšlím a pošlu jim životopis, za to nic nedám. Pak jsem začla zavalovat kamarádku, která už učí, co si o tom myslí. Společně jsme sesmolily mail a já byla připravená ho poslat. Zbývalo jen odtrhnout muže od hry a říct mu, co se děje a jaký na to má názor. Po té, co v pondělí úplně nadšeně nereagoval na myšlenku Prahy, jsem se děsila, ale jeho první reakce byla, ať nepřemýšlím a životopis pošlu, že za to nic nedám.

A tak jsem poslala životopis na školu, kde bych mohla učit jak češtinu, tak svůj milovaný dějepis. Kde bych možná mohla zužitkovat i svou češtinu pro cizince, kde se mi líbilo, kde to nemám daleko z domova. takové šance se prostě nenechávají jen tak ležet.

Snažím se teď uzemnit sama sebe. Čekám na odpověď a ta může znít, že mě neberou, samozřejmě. A byl by to skoro zázrak, kdyby mě vzali. Děsí mě, že bych učila puberťáky, vždycky jsem spíš tíhla na základku, s pocitem, že tam jsou ty děti méně děsivé. Na druhou stranu, tuhle školu znám a mám ji vyzkoušenou, vím, že jsem si i s těmi pubertálními klacky docela poradila… A byl by to naprosto neotřesitelný důvod, proč se musím vrátit do Prahy. Vlastně by se mi splnil sen. A noční můra v jednom, protože být učitelkou je v dnešní době chvílemi vážně za trest (rodiče dokáží udělat člověku ze života peklo).

Doufám, že to vyjde. Ale je neuvěřitelné, jak strašně se za jediný den změnil můj postoj k tomuto plánovanému článku a jak se jeho obsah díky jediné události úplně změnil.

Teď jen čekat, jak to dopadne…

P.S. Nicméně stále přemýšlím, jak moc nebezpečný pro mě tenhle blog je a jak moc je velké riziko, že by ho zvědaví studenti případně dokázali vyštrachat. nebo případný zaměstnavatel? Přes civilní jméno se jim to snad nepovede… 😀

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..