Útěky před vedrem

Připadám si už jako zaseknutá ohraná deska, ale – tady je tak nechutný vedro! Neustále. Celé dny. Celé noci. Od neděle do neděle, od nevidím do nevidím – a že už přes ten pot vážně skoro nevidím. Zatracená Sevilla. Přetopená. Nudná, protože v tom horku se nedá absolutně nic dělat. Jen hnípat doma a modlit se, že kolem čtvrté ráno spadne teplota na takovou hodnotu, že vám pokoj trochu profoukne a dokonce sáhnete po kusu prostěradla, abyste se decentně přikryli.


Když mi tedy před týdnem a pár dny přiletěla na návštěvu rodina, příliš jsem neváhala a souhlasila jsem, že s nimi u moře strávím celý týden jejich pobytu. Sevillou, a vlastně celým Španělskem, akorát procházela jedna z těch slavných vln veder, takže možnost na pár dní tomu uniknout, se mi moc líbila. Ačkoliv i u krásně chladivého Atlantiku bylo ke konci docela nedýchatelně, pořád to bylo snesitelnější než mezi rozžhavenými zdmi budov podloženými tekoucím asfaltem.

Návrat domu byl o to krušnější, o co déle jsem u vody byla. Po víkendu se člověk vrací sice nerad, ale pořád se to dá. Po týdnu vás to opravdu praští. A jelikož právě procházím docela náročnou krizí, co se mého odhodlání zůstat tady týče (z toho se asi taky budu muset vypsat, ale v podstatě teď jde jen o to přesvědčit přítele, že v Praze nám bude líp oběma), do víkendu jsem to málem nedoklepala, absolutně otrávená tím, že tu vážně není vůbec co dělat a venku je nesnesitelné vedro (už taky slyšíte tu zaseknutou desku?)

Docela mě nakoplo, když muž přišel s tím, že jsme pozvaní ke kamarádce „na venkov“ – tedy 30 km od Sevilly, malé městečko, deep Spain, naprosto fantastický domek na okraji malého resortu, s výhledem do krajiny a bazénem. Bomba. V sobotu jsme vyrazili a před polednem byli na místě, v oáze, která mi víc než co jiného připomínala léto v jižních Čechách. Ne dokonale, samozřejmě, ale teplotou určitě. Jako bonus jsem dostala k dispozici jamníka, takže jsem celý den střídavě ležela v bazénu nebo se dachmala se psem. Splněný sen.

Ovšem největší sranda nastala večer. Jelikož jsme nakonec nikam nešli, protože se kamarádce udělalo špatně. sedli jsme s přítelem ven na zahradu a dívali se na hvězdy. V záchvatu romantiky jsem nakonec ukradla dva podsedáky ze židlí na terase, hodila je na trávu a vytvořila tak příjemné ležení, kdy jsem se mohla trochu přitulit a zahřát, protože mi v té vlahé letní noci s odhalenými rameny byla skoro až zima (nádherný pocit…). Odpískali jsme to přibližně v jednu a zalezli do postele, o chlup většího jednolůžka, které jsme měli sdílet, protože jsem řekla, že nám to přeci stačí.

Nestačilo. Rozhodně nám to v tom nesnesitelném vedru podobném rozžhavené peci nestačilo. Když ve dvě ráno kamarádka přidala ještě velmi autentické zvuky své nevolnosti, měli jsme oba s přítelem dost, ulepení, přetopení, rozlámaní… S naprostým zoufalstvím jsem bezhlese přikývla, když muž prohlásil, že jde na chvíli na zahradu, aby se úplně neupekl, a tupě ho následovala. Svalili jsme se na lehátka, která nám předtím dělala společnost k té romantické podívané na hvězdnou oblohu. Z nějakého důvodu teď nebyla vůbec tak pohodlná a člověku na nich nepříjemně padala hlava, kdykoliv trochu klimbl. V půl třetí ráno, polospící, polobdící, jsem se marně snažila nastartovat mozek a vymyslet, co proboha dělat a jak přežít tuhle noc. Návrh zůstat vzhůru do sedmi a pak utéct na autobus, jsem odpískala, protože jsem věděla, že další čtyři hodiny vzhůru nevydržím ani náhodou. ne že by ten ubíječ špačků vedle mě na tom byl o mnoho lépe…

Nakonec jsem se rozhodla k radikálnímu řešení. Donutila jsem se k pohybu a přinesla jsem z pokoje pokrývku, mikinu, a cestou jsem na terase ukradla několik podsedáků ze židlí. Léta hraní tetrisu se vyplatily a poskládáním podsedáků jsem vytvořila ležení, ne o moc větší, než naše postel v domě, ale za to podstatně chladnější a vzdušnější. Muž nakonec přinesl z domu dokonce i polštář, takže ani krky nás z téhle rebelie nijak nebolely.

Jen v kraťasech a tenkém tílku, zachumlaná do nijak valně teplého kusu hadru jsem zvládla průběžně upadat do kómatu a vždy i chvilku spát až do půl šesté do rána, kdy mě zima přeci jen vyštípala zpátky do domu. Naštěstí v něm už ale bylo ticho a otevřené okno přeci jen aspoň trochu zafungovalo.

Byla to tak úděsná noc (což o to, já bych si romantiku pod širákem vlastně docela ráda užila, ale trochu víc plánovanou a s normálním spacákem), kdy jsme se neustále budili, buď sami nebo sebe navzájem, kdy se mi zdály naprosto úděsné kombinace snů, téměř na hranici horečnatých nočních můr, a kdy se člověk nemohl zbavit nepříjemné obavy, aby náhodou nějakého toho vira taky nechytil a následujících pár dní nestrávil přikovaný k porcelánové míse, že jsme v deset ráno už stepovali na zastávce a celí nadšení (a uzívaní) se hnali zpátky do přetopené Sevilly. Na druhou stranu – máme za sebou zážitek!

A zítra začíná další vlna veder (vtipné je, že už nějak moc nevnímám, že ta předchozí vlna vůbec skončila…)

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..