Kouzlo místa

Je časné odpoledne. Nebe decentně kryjí načechrané mraky, slunce sem tam vykoukne a přes zelené kopce se přežene stín. Vystupuji z auta, sotva se rozhlédnu, když přebíhám silnici, po které nic nepojede další hodinu, a v běhu pokračuji dál, vyšlapanou stezičkou mezi rašeliníky, z kopce až na okraj srázu. Na jeho hraně, stále v uctivé vzdálenosti, se zastavím, zhluboka se nadechnu svěžího vzduchu, který voní jarem, vodou a rašelinou. Pode mnou se rozprostírá ocelově šedé oko jezera a odráží v sobě holé stěny protější skály. Usmívám se od ucha k uchu a připadám si jako doma. Vydrápu se na veliký kámen, rozhodím ruce do stran, jako bych chtěla celou tu zelenou krásu obejmout a nechám se takhle zvěčnit na fotografii, která zachycuje můj vůbec první den v Irsku. Okamžitě jsem se zamilovala.


Je pozdní odpoledne. Nebe tmavne, slunce už zapadlo a celý svět se barví do modra. Přicházím ke břehu veliké řeky, modré jako v té slavné skladbě, světla města se rozsvěcejí a já tajím dech. Lehký letní vítr mě hladí po tváři, zvedám na zábradlí mladšího sourozence, aby taky viděl, ale přitom nespouštím oči z té třpytivé nádhery. Později nastupuji na loď, už je noc, nebe je tmavé, ale město září k jeho výšinám. Beru si skleničku šampaňského a nechávám se jiskrnými bublinkami opít. Usmívám se od ucha k uchu, srdce mi začíná tlouct v rytmu čardáše a já vím, že tady jsem doma, tady chci žít, sem se chci vrátit. Aspoň na nějaký čas. O rok později se do Budapešti vracím a poznávám ji ve všech ročních dobách, zasněženou i prozářenou sluncem, podzimně barevnou i jarně rozkvetlou. A má láska se pouze prohlubuje.

Ať je kterákoliv denní či roční doba. Ať má nebe jakoukoliv barvu. Ať zrovna mířím za povinnostmi nebo za kamarádkou na kávu, Praha je krásná a přátelská. Jejích sto věží se vypíná k nebi, každá jiná, každá jedinečná. Hrad střeží obyvatele města a zrcadlí se v klidně se pohupující Vltavě. Kdykoliv se do svého rodného města vrátím, vítá mě s otevřenou náručí. Je to domov, jistota, bezpečí.

* * *

Jakkoliv moje láska k Irsku byla nahrazena láskou k Maďarsku, ještě stále si pamatuji ten pocit, když jsem před jedenácti lety stanula v jeho srdci a měla pocit, že mi svět leží u nohou. Fantastických deset dní cestování mi přišlo jako příliš málo a já se tam několikrát vrátila. Ne vždy úspěšně (bohužel fiasko s au-pair zasadilo mé lásce asi největší ránu) a nikdy ne kvůli studiu na Trinity College, jak jsem si kdysi slibovala, stojíce před ní. Ale vrátila jsem se a cítila jsem se tam dobře.

Maďarsko mě přepadlo ze zálohy, zcela nečekaně, ale o to mocněji. Zcela jsem mu propadla. Někdy ráda říkám, že zatímco moje pubertální já tíhlo spíš k noci a měsíci, chladné irské zeleni, dospělé já miluje den a slunce, maďarskou barevnost a temperamentnost. Možná za to ani nemohla ta prokletá irská rodina, možná to byl prostě jen přirozený vývoj, že se můj zájem stočil do Střední Evropy. Po první návštěvě Budapešti, po tom, co jsem se bezmezně zamilovala, jsem se vrátila na další rok a vždycky se tam vrátím ráda znova. Bohužel mé plány vrátit se tam na delší čas už asi nikdy nevyjdou, ale nikdy neříkej nikdy.

Jsou místa, kde se zkrátka cítím dobře. Někdy je to jen spokojenost, klid, určité zalíbení v daném prostředí. Mám z toho místa dobrý pocit, cítím z něj duši, nějakou podstatu, která je mnohdy neuchopitelná, ale učaruje mi a toužím objevovat uličky, toulat se, poznávat, posedávat v kavárnách nebo jen tak na schodech před kostelem. Chci vědět víc.

Jsou ale místa, kde se neustále cítím nesvá. Neustále se jen ztrácím – a jakkoliv ztrácení se miluju, v určitou chvíli už toho začne být moc a vy si připadáte bezradní, že přece tady vůbec nemá být tohle náměstí, ale už dávno řeka! Z nějakého důvodu mě vlastně ani neláká brouzdat uličkami a fotit a objevovat. Když už na takovém místě musím být déle, většinou mířím jasně k cíli, občas ve snaze o zábavu změním trasu, ale pořád je to k cíli a zpátky.

Poslední dobou nad tímhle hodně přemýšlím. Čím je to způsobené, že některá místa na mě působí dobře a jiná ne. Irsko, i když trpící pod anglickou nadvládou, si udrželo rozvernost, hravost, veselí. Kréta na mě působila depresivně, zahořkle a otráveně, i když byla zalitá horkým středomořským sluncem. Z Budapešti na člověka dýchne impozantnost, horkokrevnost a divokost boje za svobodu. Ani sto let trianonského utrpení nedokázalo udolat tisíciletou hrdost maďarského národa a i když dneska jsou prý Maďaři pesimističtí, jejich země je tak hrdá, že vás to nenechá v klidu.

A pak je tu Sevilla. Když jsem četla Židovku z Toleda, s vědomím, že se sem budu stěhovat, usmívala jsem se a schovávala jsem si citáty s tím, že je použiju ke článkům. Byla šťastná v zářivé, podivuhodné Seville… Nikdy jsem je nepoužila a nikdy je nepoužiju, protože se zcela míjejí s tím, jak se tady cítím. Teď, když do mého odjezdu zbývají tři dny, si připouštím víc než za celé čtyři měsíce dohromady, jak moc se mi tu nelíbí. A pořád nemůžu přijít na to, proč vlastně. To město nedýchá. Necítím z něj žádnou energii, žádný život. To město prostě je, se svou velikou katedrálou a hradem, který musíte pomalu hledat, abyste zjistili, že je to hrad. A to nekonečné nesnesitelné vedro tomu všemu samozřejmě vůbec nepomáhá.

Jenže ve Florencii bylo taky horko a stejně na to město vzpomínám s láskou a s touhou jednou se tam podívat, jako dospělá vnímající bytost, která si z toho i něco pořádně zapamatuje. Sem se nijak zvlášť vracet nechci.

Jen pořád nedokážu říct, v čem přesně je to něco, co rozhodne o tom, zda se mi na daném místě líbí nebo ne. Je to nějaké specifické kouzlo, možná nějaký zvláštní druh podstaty, který mi pomůže se rozhodnout, že Krakov je úžasný a Žilina je úděsná, že Tallin bych chtěla objevovat ještě týden, ale do Helsinek se vracet nepotřebuji, že Paříž je fajn vidět, ale tím to končí, zatímco do Olomouce se ještě musím vrátit, protože jedno odpoledne zkrátka nestačilo! Je to neskutečně neuchopitelný a nepopsatelný pocit, ale rozhoduje vlastně o všem…

Máte taky takové zkušenosti? Možná až nevysvětlitelnou oblibu jednoho místa, zatímco jiné místo vás nechalo chladným, nebo vás přímo odradilo?

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..