Návrat ztracené dcery

Konečně se všechno uklidnilo dost na to, abych si sedla k počítači a podělila se s vámi o ten divoký přesun ze Španěl do země české. Abych tedy nelhala – o víkendu bylo času a klidu dost, ale zase se mi vůbec nechtělo zapínat jakoukoliv techniku a radši jsem se plácala na zahradě v jižních Čechách a užívala si rodinu. Jenže se znám, pokud budu ještě chvíli váhat, nikdy to nenapíšu a to by podle mě byla docela i škoda, protože to byl jeden velký zážitek.


Kufr jsem začala balit už v úterý. V pondělí v noci jsem se převalovala do dvou do rána a pořád jsem dumala, jak to pobalím, co ještě vyházím atd… Takže v rámci vlastního zdraví jsem se na to vrhla s jednodenním předstihem, abych měla trochu náskok a přehled. Navíc balení opravdu nemám ráda, takže jsem skončila s adrenalinem někde na střeše a s počínající hrůzou, o kolik asi tak překročím limit 15 kg na zavazadlo. Hrubým odhadem „zvednout a posoudit“ jsem se uklidňovala, že budu tak kolem dvacítky.

Největší cirkus začal ve středu. Celý den jsem byla jako na trní a jediné, co jsem chtěla, bylo sedět už konečně v letadle a mít to za sebou. Protože jakmile budu sedět uvnitř, všechno bude vyřešené – pak už jen vystoupím v Praze, popadnu svoje věci a nechám se pohodlně odvézt domu, bez řešení, kolik co váží. Muž mi od sousedů půjčil váhu, abych měla lepší představu, kolik na letišti doplatím za nadváhu. Dobré bylo, že jsem zjistila, že jsem sama o něco zhubla (kilo dvě, proč ne), ovšem těch 23 kg kufru se mnou zamávalo. Podotýkám, že příplatek za kilo navíc činí 6€. Takže jsem rázem byla na 40€ ani jsem nemrkla. A samozřejmě moje příruční zavazadlo si o pěti kilech mohla taky nechat jenom zdát. 10-12 to mělo určitě.

Smířená s osudem jsem se tedy dohrabala na letiště (naštěstí nás vzala kamarádka), jenže jsme dorazili poměrně brzo, check-in ještě neotevřený a přede mnou už docela dost lidí, takže jsem věděla, že držet muže s kamarádkou nemá cenu, protože by se pak oni nedoplatili na parkovišti. A jelikož nesnáším loučení a jeho protahování taky nemělo cenu, dali jsme si s mužem pusu a „uvidíme se za pár týdnů v Praze“.

Konečně na mě o půl hodiny později přišla řada. Řekla jsem paní své jméno a když mě vyzvala, hodila jsem („hodila“) svůj kufr na pás. A na displeji se rozsvítilo veselých 25,5 kg. Polkla jsem na prázdno a znovu a znovu jsem si opakovala svou uklidňovací frázi, že jedu do Prahy kvůli práci. Peníze se vrátí, jsou to jen peníze… Paní za přepážkou si ještě od kolegyně vyžádala nové cedulky pro označení nadváhy a začala navazovat, pak něco klapala na klávesnici, pak mi podala letenku a popřála šťastnou cestu.

V první chvíli jsem chtěla vyhrknout něco ve smyslu „A co ta nadváha?“, ale pak jsem sama sebe v duchu napomenula, ať držím hubu a mažu pryč. Doteď nechápu, jak, proč, jakto, cože, vážně? Prostě deset kilo nadváhy a ona to ani neokomentovala, natož abych něco platila. A v Praze mě při odletu do Sevilly holka pérovala za kilo nadváhy. Mimochodem vůbec nechápu, kde se ta nadváha vzala, oblečení jsem si žádné moc nekupovala (dobře, jeden top, ale toť vše) a naopak jsem tam hodně věcí nechala – buď s vědomím, že je nenosím jsem je předala kamarádce, nebo jsem je úplně vyhodila. Ale stejně jsem se vracela s kufrem o dvě kila těžším, než když jsem přilétala.

Příruční zavazadlo už jsem dovnitř dostala snadno. Tím, že to byl batoh, tak ho nikdo moc naštěstí nezkoumal. Nože v něm nebyly, to jim stačilo.

Přiletěla jsem do Prahy v půl druhé ráno. Neobrečela jsem to tak, jako loučení v Seville, ale popravdě jsem měla na krajíčku. Asi nejvíc mě rozněžnil maličký kostelíček v nějaké vesnici poblíž Ruzyně. Poklidně si tam stál, typický český kostelík, v typické české vesnici, maličký a roztomilý a tak bezpečně známý, i když jsem ho nikdy skutečně neviděla. Opravdu se mi strašně stýskalo. A bohužel mi Sevilla opravdu k srdci nepřirostla.

Maminka mě už čekala v hale, ale celý proces příletu proběhl neskutečně rychle, popadla jsem kufr jen co jsem vlezla do haly a už jsem šupala ven a do auta. Spát jsem šla asi ve tři ráno a v sedm už se zase probrat, protože jsem musela k zubařce probrat svůj zánět osmičky, který mě chytil minulý čtvrtek. Sice jsem se tam zdržela déle, než jsem chtěla, ale aspoň mi řekla, že už se to ubírá k domovu, už s tím ona sama nic moc nenadělá teď akutně a pokud ten zub chci vytrhnout, tak se stejně musím objednat jinam. Co se dá dělat, dobře, díky, pa, běžím. Fofrem jsem se přemístila k sobě do bytu, kde jsem konečně vytáhla kufr a zjistila, jestli cestu přežila sklenička se španělskou nutelou (poloprázdná, ale tu skleničku s mimoni jsem prostě nemohla bratrovi nekoupit). Naštěstí přežila.

Vytahala jsem z kufru jen to nejnutnější, překonala jsem touhu lehnout si na zem a vyválet se na koberci jako pes (touha označit vlastní teritorium, kde mi nebude dělat bordel žádný hloupý spolubydlící), hodila na sebe společenské šaty, popadla diplom a už jsem šupala na pohovor v jedenáct.

Maminka si ze mě potom dělala srandu, že to je trochu jak za komunistů. Jen jsem přistála na letišti, už mi dali práci, hlavně aby někdo nezahálel. Takže ani ne po deseti hodinách přítomnosti v zemi jsem měla de facto práci. Smlouva ještě podepsaná není, ale mám doma všechny papíry na vyplnění, musím oběhat doktora a výpis z trestního rejstříku a podobné věci, ale v podstatě jsme si navzájem řekli, že jo. Sice nemám praxi, ale aspoň se známe a pro mě je to naprosto jedinečná nabídka, kterou prostě nemůžu odmítnout. Přestože jsem ještě chtěla jít na pohovor na jednu základku, odkud se mi ozvali, tady mi nakonec nabídli dokonce nižší gympl, takže i argument o věku dětí padl. Takže nad čím přemýšlet?

Zbytek dne jsem strávila s kamarádkami. S jednou a následně s druhou, ale po čtyřech hodinách spánku a po všech těch nervech během dne, jsem už v devět večer byla doma a v jedenáct jsem už dávno spala. Ve své krásně tvrdé a velké posteli. Jen to vedro mě tu trochu zaskočilo. Zatím jsem si příliš neoddechla.

Zato si ale užívám jiných malých drobností: fungující internet v celém bytě, dřevěné prkénko na krájení zeleniny (ne ten ikea umělohnus), nepodrápané pánvičky, vlastní soukromí, a další a další drobnosti. Teď už bych ale měla jít pokračovat ve vybalování a uklízení a zařizování. Vlastně od doby, kdy jsem se nastěhovala, jsem ten byt ještě pořád nedala úplně dohromady.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.