Čokoládový autopilot

Mám pocit, že jediný důvod, proč se ještě držím na nohou, je ten, že jsem odpoledne snědla velkou porci superčokoládového dortu s výborným capuccinem. Kombinace naprosto ideální k udržení životních funkcí a bdělého stavu. Přesto teď už ale jen sedím na pohovce a čučím do počítače, i jen pouhá představa se zvednout a udělat si večeři mě málem rozbrečela únavou. Nejsmutnější na tom je, že bych vážně byla schopná breku z únavy. Ale jsem statečná a držím se, zatím vlastně i s úsměvem.

Tenhle týden byl šílený. Začlo to hned pondělním ránem, kdy nejel autobus a já do práce dorazila v 7:58, přičemž v 8:00 musim, prostě musim začít hodinu. Hezký úvod. V úterý sice bylo klidněji, zato emoce pracovaly, protože muž odlétal a já ho vezla na letiště a pak jsem zamířila na hloupou přednášku, která mě hodně zklamala.

A pak už to jelo. Středa oblítávání knihoen a shánění knížek na páteční projekt a průběžné zjišťování, jak ten projekt valstně bude vypadat. Málem jsem si strhla své už tak pochroumané rameno. Ve čtvrtek další zjišťování a získávání informací. Spíš než informace mi do toho všichni vnášeli zmatek a teprve když jsem ve tři odcházela z práce (opět s plnou taškou sešitů) a mířila ještě na nákup, jakž takž jsem tušila, co mě druhý den čeká a co je třeba připravit. Nákup jsem odvlekla jak kočka koťata, protože tesco tašky mají už pomalu kvalitu albert tašek, to znamená, že v nich odnesete akorát tak jedno jabko, jinak se začnou trhat. Ověšená jak vánoční stromeček jsem se dovalila domu a vlastně ani nevím, co jsem jedla. Ale něco jo. Ale co? Jsem stará a sklerotická a teď mě vážně trápí, co jsem proboha včera jedla k obědu – aha, nic, ve škole jsem zhltla chlebíčky, které v lednici nechala kolegyně.

Načež jsem do dvou do noci seděla a tvořila projekt. Téma skvělé, vize taky byla, ale bylo toho moc a strašně jsem se bála, jak to druhý den dopadne. Když jsem nakonec odpadla, stejně jsem ještě půl hodiny zírala do stropu a přemýšella, co bych mohla doplnit nebo co přidat nebo co změnit…. V půl čtvrté jsem se probudila hrůzou, že zaspím.

Nezaspala jsem, do školy jsem dorazila včas, ještě vytisknout všechny materiály, zavztekat si nad naší debilní kopírkou (kráva jedna blbá vždycky tiskne jinak, než člověk chce – chcete-li oboustraně, zásadně se nastaví na jednostranný tisk a naopak), nastříhat, připravit, přeskupit lavice a obrnit se proti otráveým výrazům a bystrosti některých přítomných.

Nicméně přesveškerý chaos, který tomu předcházel, si myslím, že vánoční projekt se vydařil a upřímně věřím, že i účastníkům se to líbilo a snad se i něco přiučili. A nebo jsem jen tradičně naivní jak houpací koník a milosrdně se utěšuji lží.

Byl to šílený týden, náročný fyzicky (neustálé tahání několika desítek kilo mému rameni příliš nepřidalo) i psychicky, ale je za mnou. Bohužel jsem kvůli tomu odpískala výlet do Salzburgu, který se následně změnil na výlet do Regensburgu, tedy bližší destinace, ale nejsem schopná se přesvědčit, že bych v sobotu mohla vstávat dřív než v poledne. Těším se na tu volnou, klidnou sobotu jako na smilování. Těším se, že se vyspím, pak si pohnípu, trochu poklidím, pořeším si dárky a prostě nevytáhnu paty z bytu ani z pyžama a budu jen douft, že za ten den se na mě mech ani neuchytí.
Jen mi občas v hlavě hlodá myšlenka, že je smutné říkat si, že nemám na nějakou únavu a vyčerpání nárok, vždyť jsem jen blbá úča. Co ti ostatní kolem mě? Právníci a manageři, kteří chodí z práce pozdě večer? Já si chodím ve tři, ve čtyři a pak… A pak do devíti do večera dělám přípravy a chystám si materiály na druhý den. Děti si domu sice netahám, ale zato ve škole toho člověk mnohdy zažije až až, zkoordinovat co hodinu jinou skupinu 25 lidí vlastně není taková sranda, jak by se mohlo zdát. Jenže jsem jen blbá úča (a začínám zjišťovat, že kdykoliv někomu česky řeknu, co dělám, vlastně mi to slovo přijde pejorativní… smutné).

A ještě jedna věc mě trápí. Postupně zjišťuji internetový život svých kuřátek a vlastně mě začíná trochu děsit anonymita a neanonymita v internetových vodách. Kdo to tu vlastně čte a jaká je šance, že mě zná, respektive pozná podle toho, co píšu?

A dost. Autopilotovi došla čokoláda. Dobrou noc, přátelé.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..