Budapest vol. 4

Dvakrát do stejné řeky nevstoupíš. Ale přesto stojí za to to zkusit.

Budapešť je stále stejně krásná. Přivítala mě letně rozpálenou náručí, takovou, jakou jsem poznala při své první návštěvě. Ta první návštěva se zdá už strašně dávno, v jiném životě, v jiném vesmíru. Ale pojítko mezi těmito světy existuje a vine se posledními roky stejně neodmyslitelně jako se Dunaj vlní maďarskou metropolí.


Na tomhle výletě bylo skvělé to, že jsem cíl cesty perfektně znala. Z autobusu automaticky do metra, zahnout na správnou stranu, koupit lístek, seběhnout správné schody. Dobře, abych úplně nekecala, trochu jsem váhala, zda se na svou paměť spoléhám správně, ale naštěstí paměť skutečně neselhala. Přes všechny změny, které jsem měla v následujících dnech objevit, metro, které přijelo, skřípalo a chrčelo pořád stejně. Zrovna tak stejně smrdělo, dveře mlátily a z rozladěných reproduktorů se ozýval tentýž monotónní hlas jako před lety. Kérem vigyázzanak, az ajtók zárodnak.

Usmívala jsem se, ale přišlo mi to celé neuvěřitelné. Pořád mi ještě nedocházelo, že jsem se skutečně vrátila, že je to skutečně ta Budapešť, po které se mi tak stýská. Maďarština kolem mi vibrovala v uších, zněla skvěle, ale mě děsilo, kolik jsem toho evidentně zapomněla. Dva roky nemluvení napáchaly hodně škody. Paměť ale stačila na to, abychom se z metra zase vymotali ven, a můj čich a odhad na směry našel nejkratší možnou cestu k ubytování. Tak krátkou a rychlou, že jsem i já sama byla překvapená, jak dobře jsem to trefila. Obchůdek s ručně zpracovávaným papírem na druhé straně ulice proti našemu budoucímu vchodu se na mě vesele smál a já při čekání na klíče slintala před výlohou, očima vybírala, co mi padne za oběť tentokrát.

Ubytování bylo první drsné rozčarování. Vybírali jsme podle několika privilegií – lokalita, vybavení, cena. Po první volbě nedaleko Parlamentu jsem ještě na relativně poslední chvíli změnila rezervaci a přesunuli jsme se do centra nejcentrovatějšího, jen pár kroků od dopravního uzlu na náměstí Deáka Ference a od hlavního turistického náměstí Vörösmártyho. Místo dokonalé, bydlení samotné nikoliv.

Naštěstí jsem svůj čas v Budapešti prožila v malém pokojíčku s oknem do vnitrobloku, takže taková drobnost mě úplně nerozházela. Zkušenost: zdá-li se vám, že je za oknem pořád strašně ošklivo, nakloňte se a podívejte se k obloze. Většinou stejně svítí slunce. Všechno ostatní v apartmánu ale byla katastrofa. Od směšně prťavé a prázdné kuchyně nahňácané v ještě prťavější předsíňce, přes obývací pokoj s prosedlou sedačkou, koupelnu, kde držák na mýdlo žil vlastním životem, po ložnici s obřím obrazem nějaké buchty. Zoufalý nedostatek nábytku způsobil, že jsem svou dovolenou strávila v tašce na podlaze. A to jsem teprve měla objevit svou tajnou schopnost vyplavování koupelen (protékající sprcha). První večer se mnou tedy moc řeč nebyla, chvíli mi trvalo, než jsem rozčarování sklepala a řekla si, že stejně doma nebudeme trávit moc času a na ty čtyři noci to stačí.

Situaci ten večer už nezachránila ani večeře. Zamířili jsme do mého oblíbeného baru nedaleko synagogy, kam jsem vždycky všechny tahala. Kdokoliv přijel na návštěvu, musel vyzkoušet zdejší kuchyni. Každá návštěva byla zážitek. Kromě toho, že měli výborná jídla za fantastickou cenu (menu s polívkou a dezertem za nějakých 1500Ft?), se tu člověk vždycky tak trochu pobavil nad zmateným číšníkem, který byl věčně líný udělat tu domácí limonádu, kterou nabízejí v jídelníčku, takže se pokaždé vymlouval, že jim nefunguje to či ono. Občas se ale překonal a limonádu přinesl. A občas se objevil s polívkou, kterou si nikdo neobjednal, chvíli zmateně kroužil a pak ji dal na stůl prvnímu ochotnému strávníkovi, který se nabídl.

Nedělala jsem si iluzi, že by tam ten číšník pořád byl (i když ještě rok po mém odjezdu zde pracoval), dokonce jsem počítala s nárustem ceny… Ale problém byl už jen ten bar najít. V první chvíli jsem se lekla, že ho úplně zrušili, než mi došlo, že to je ten vytuněný super maďarský podnik s venkovní terasu. A místo zmateného seschlého číšníka pobíhali po place dva nepříliš sympatičtí nabušení mládenci. Ze stropu visely kotlíky a svazky paprik. Holt image je image. Aspoň ta menu zůstala víceméně stejná, ani cena se zas tak nezměnila… Jenže kuchař nejspíš ano. Už to nebylo ono a moje hortobágyské palačinky mě vysloveně zklamaly, a to nejen kvůli tuně nakrouhané syrové mrkve, kterou měl někdo potřebu inovativně navrch hodit.

Další den začal slibněji. Měli jsme spoustu času, plánovala jsem jednotlivé dny s dostatečnými časovými rezervami, spíš jako klidné procházky proložené kulinářskými zastávkami. První den byl zaměřený na budínskou stranu města. Vyšli jsme pěšky až na hrad, kde sem začala objevovat první změny. Na město shlížela nová socha, kolem které se točili turisté, někteří sebevražedně lezli dokonce i na podstavec (to mi bylo preventivně razantně zakázáno). Mé kroky ale směřovaly hlavně dolu do zahrad. celé okolí hradu samotného prošlo proměnou – nové výtahy, nové stezky, schody, průchody. Vše pro to, aby bylo možné navštívit opravený Bazaar. Pamatuju si, že když jsem poprvé tuto lokalitu objevila, žasla jsem nad tím, jak něco tak krásného může být tak zdevastováno. Za „hradebními“ budovami se rozprostíraly rozhrabané a rozbagrované svahy, neutěšené a pusté. Dnes je tu všude zeleň, nové pěšinky, květiny, fontány a všechny stavby jsou nablýskané téměř k nepoznání. Jen ta modrá mozaika v obloucích dává tušit, že vše zůstalo při starém, jen se konečně někdo začal starat.

Jednu z velkých změn tohoto výletu (oproti jiným výletům a oproti předchozím návštěvám) představovala moje utlumené potřeba fotit. S foťákem na krku jsem se spíše jen kochala známými panoramaty, Dunajem a Parlamentem, Rybářskou baštou obsypanou turisty… Ale všechno zůstávalo stejné a moje štosy fotek se stejným obsahem mě brzdily od zbytečného mačkání spouště.

Oproti tomu velkých změn se dočkalo okolí Parlamentu. Po obědě v další z mých vyzkoušených restaurací na pešťské straně, jsme pokračovali ke slavné, notoricky známé stavbě, za níž nezůstal kámen na kameni. celé prostranství mezi parlamentem a budovami muzeí se zbavilo aut, přibyly nové fontny (Maďaři a voda jsou nerozlučná dvojice. Tak do sto let jim narostou plovací blány a z Budapešti bude jeden velký aquapark), nový stožár na vlajku, aby maďarská trikolora mohla vlát ještě hrději než doposud (jako by to bylo vůbec možné) a dokonce se objevily i nějaké nové sochy. Za největší úspěch ale považuji to, že konečně, konečně vybudovali turistické centrum přímo u budovy Parlamentu. Takže zvědavý našinec nemusí nešťastně hloubat a hledat, v kterém že muzeu se dají koupit lístky na prohlídku. Hurá.

Všechno to bloudění po městě bylo skvělé, ale teprve třetí den jsem se konečně dočkala svého nostalgického pocitu, který jsem očekávala od příjezdu. Zamířili jsme po okraji pešťského centra směrem k humanitní fakultě ELTE. Už když jsme se blížili k Astorii, na tváři se mi rodil úsměv. Tady se opravdu nic, vůbec nic nezměnilo. Kampus školy byl teď na začátku prázdnin vylidněný, stromy se vesele zelenaly, v baru sedělo pár zapomenutých, které nejspíš čekaly nějaké opožděné zkoušky. Povedlo se mi dostat i do samotné budovy, kde to jen vypadalo čistěji a světleji, než jsem si pamatovala.

Před budovou Muzea prozměnu nechyběly lavice z palet, zato přibyl tank. Nepovedlo se mi zjistit, proč tam vlastně stál, nejlogičtější odhad je připomínka revoluce ’56 (až teď mi dochází, že letos bude vlastně 60. výročí). Když jsme procházeli dál směrem ke Kalvínovu náměstí, smrdělo zarostlé okolí plotu úplně stejně, jako kdysi – to se ovšem za tu dobu změnit mohlo, uznávám.

Moje náměstí se proměnilo částečně. Vstupy do metra, které před tím budovali, už byly otevřené a funkční. Naproti pořád ještě fungovalo pasta-bistro, kde jsme párkrát po škole obědvali, vedle ale přibyla nějaká nová asie. V mé ulici se ale nezměnilo vůbec nic. Dokonce i alternativní krámek věnovaný starému Uhersku zůstal nedaleko Tesca. Antikvariát, škola, prodejna se světly, na rohu Maminčina kuchyně. Najednou mi ta ulice přišla nekonečně dlouhá. Snažila jsem se vybavit si některou z těch nespočtu cest, které jsem tudy podnikla, ve dne, v noci, za soumraku, za svítání, v zimní plískanici i za jarního slunce. Nevybavila jsem si ani jedinou, bylo to tehdy příliš všední.

 

Blížili jsme se k mému domu. Od rána jsem měla v hlavě tušení číselného kódu, kterým se dalo dostat dovnitř a byla jsem odhodlaná to alespoň zkusit. Když jsem uviděla číselník s čtyřmi číslicemi pečlivě očištěnými pravidelným používáním, tušila jsem, že mě paměť neklame až tak moc.

Trefila jsem se na první pokus. Široká chodba, popelnice na odpad, schránky, sešlapané schody. Bezděčně jsem si vzpomněla na těch několik střípků, popisů prostředí, které jsem právě tady vymýšlela, vzpomněla jsem si i na ta několikerá bloudění po tmě, když nefungovalo světlo. Pavlač domu zdobily květiny jako kdysi, i před mým starým oknem na stolku postávaly květináče. Všechno bylo při starém. Jen klíče mi tentokrát chyběly.

 

Tržnici, ke které jsme se propletli mými naučenými uličkami, jsme prolezli opravdu poctivě, koupili nějaké dárky a dobroty, chvíli jsme poseděli v baru na náměstíčku schovaném za samotnou budovou tržnice. Docela mě zaskočilo, kolik stál jeden hloupý cider. A vlastně i pivo bylo překvapivě drahé. Marně jsem dumala, zda se ceny alkoholu za ty tři roky opravdu tak zvedly nebo jsem tehdy prostě pila tak málo, že to pro mě byla zanedbatelná položka, kterou jsem radostně vypustila. Dneska by mě to přivedlo na mizinu. Ať tak či tak.

 

Nečekanými a skvělými atrakcemi byly zavřené mosty. Předchozí den jsem se promenádovala po řetězovém mostě uprostřed silnice, kterou uzavřeli kvůli blížícímu se houfu závodících cyklistů. Tentokrát jsem si prolezla horem dolem můj milovaný zelený most Svobody. Dokonce jsem se odvážila vylézt nahoru a vyjít téměř až k první lampě… Pak mě ale přepadla závrať, žabky na nohou nepůsobily jako nejlepší horolezecká obuv, žádné jištění, mazala jsem zase rychle dolu. Ale byli jiní odvážlivci, kteří se lampou zastavit nedali a došli téměř až do poloviny prvního oblouku. Skoro jsem čekala, jestli vylezou až k turulům na špicích, ale naštěstí nevylezli.

Abych těch vzpomínkových vjemů nebylo pro ten den málo, večer jsme se sešli s kamarádkou, Maďarkou, kterou jsem měla na starosti během jejího pobytu v Praze. Tohle je na cestování a poznávání lidí z jiných koutů světa tak skvělé – když někam přijedete, máte po ruce spřízněnou duši, se kterou se dá jít posedět.

 

Po zastávce v jednom z venkovních ruin-pubů na ulici Kazinczy, jsme skončili v mém oblíbeném Krimó. Kdysi jsme se chodili hlavně ve čtvrtek večer, když tu hrávala Cosa Polska, podivné seskupení hudebníků z Maďarska, Polska a občas i Španělska. Bar býval narvaný k prasknutí, část lidí postávala venku, zejména kuřáci, my jsme sedávali u bytelného stolu u velkého okna, většinou otevřeného dokořán až dlouho do noci. Někdy se i v omezených podmínkách udělalo trochu místa, kde odvážlivci tancovali. Méně odvážní postávali kolem, houpali se do rytmu a občas ve smíchu nechtěně rozbíjeli skleničky s vínem. (Doufám, že tohle si už nikdo nepamatuje.)

Program dalšího dne málem překazil předchozí večer. Minimálně jedna část naší výpravy se nechtěla vykopat z postele ani za zlatý tele. Nakonec jsem ale zvítězila, docela šťastná, že na dnešek jsem naplánovala parky a lenošení. Projeli jsme se žlutou linkou metra na náměstí Hrdinů, kde jsem se si neodpustila další drobný výklad o historii a významu místa, ale moc jsme se nezdrželi. Po novém přechodu (hurá, hurá, hurá, konečně to někomu došlo!) jsme přeběhli k Vajdahunyádskému hradu, který jsme spíš jen líně prošli a zakotvili jsme u vody na jedné z laviček.

 

Velkou výhodou celého tohoto výletu bylo to, že jsem město znala. To už jsem sice říkala, ale v tuhle chvíli vyplynula na povrch jiná rovina tohoto bonusu. Kromě toho, že jsem se skvěle a víceméně bezchybně orientovala v prostoru, postrádala jsem svoje tradiční pnutí hnát se jak nadmutá koza od památky k památce. Všechno už jsem viděla, všechno už jsem prolezla minimálně desetkrát. Teď jsem si jen chtěla projít známá místa, připomenout si je, vychutnat si je. Nevadilo mi tedy prolenošit dopoledne v Městském parku a pak se jednoduše doplácat někam na oběd.

 

Poslední velkou zastávkou, kterou jsem odmítala vynechat, byl Markétin ostrov. Zákony schválnosti fungují skvěle, takže fontánu, která návštěvníka přivítá hned na začátku ostrova, zprovoznili samozřejmě asi tak týden po mém odjezdu. předtím byla celý rok v rekonstrukci. Teď jsem tedy musela využít příležitosti a léta, abych se na ni šla opět podívat. Pamatovala jsem si, jak krásná byla těsně před jejím uzavřením, když vodní podívanou doprovázel impozantní orchestr.

 

Tentokrát tvůrci volili modernější tóny. Každou hodinu začínala série několika popových, lehce rokových, ale i country písniček. Bohužel jsme nevychytali sadu, v níž je i Budapest od George Ezry. My měli Beatles a mě to přišlo takové… tupé. Nijaké, prázdné. Teprve poslední skladba, vážná hudba, vyčarovala to kouzlo, na které jsem celou dobu čekala. Nemůžu si pomoct, ale ke zpívajících fontánám se tohle hodí nejlépe.

 

Cestou na ostrov jsem si ale na lavičkách všimla pohozených kelímků, asi od zmrzliny. Což by nebylo nic zvláštního, kdyby bílý papír nezdobily červené puntíky. Zastříhala jsem ušima – copak Turo Rudi udělalo i zmrzlinu?! Nikde jsem ale nemohla vypátrat zdroj tohoto zázraku. Teprve při cestě zpátky muž bezelstně nadhodil, zda si nedáme McFlurry v McDonaldu, u kterého jsme čekali na tramvaj. Ohlédla jsem se a řešení mého problému mě praštilo do očí. Speciální edice typické mekáčové zmrzliny v maďarské verzi. Večer jsme tedy zamířili na zmrzlinu a spolu s úlovkem se šli posadit k řece. Výhled na noční město, svítící, zářící do noci. Noc Budapešti sluší.

Výlet se chýlil ke konci. Ještě jsem navštívila svoje milované papírnictví na protější straně naší ulice, kde jsem se už v mezičase párkrát zastavila, abych načerpala inspiraci, po čem mé srdce vlastně prahne, a koupila si nový krásný šanon a klip na papíry. Bude se hodit. A hlavně je to strašně hezké a já si to prostě musela pořídit, protože kdo ví, kdy se do Pešti zase dostanu. Poslední den jsem taky ještě zvládla doladit nákup plavek, které mi v Česku zhatilo špatné zásobování.

 

Návrat domu nakonec nebolel tak, jak jsem se bála. Bylo dobře, že jsem tuhle výpravu podnikla. Bylo rozhodně úžasné si projít oblíbená místa, objevit všechny možné novinky a změny, ale trochu se to podobalo návratu domu z cest – i přes všechen možný stesk člověk po návratu zjistí, že je všechno při starém. Najednou mi došlo, kolik z mého stesku není stesk po městě nad Dunajem, ale po tom, jak jsem tu byla šťastná, po lidech, se kterými jsem tu trávila čas, po té bezstarostné pohodě a po té změně, kterou mi pobyt tady přinesl a kolik toho pro mě znamenal. A taky mi došlo, jak zbytečný ten stesk vlastně teď už je, protože můj život je vlastně strašně fajn. Ne, že bych si do teď neuvědomovala, že se mám dobře, ale tahle konfrontace pocitů myšlenek vyburcovaných cestou do minulosti v přítomnosti… To uvědomění si toho mě vlastně jednoduše potěšilo.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..