Ve věži s výhledem na Afriku

A Gibraltar.


Vždycky, když přijedeme k přítelovým rodičům na návštěvu, jsme odsouzeni prožít týden v jeho starém dětském pokoji. Popravdě naprosto nechápu, jak jej mohli kdysi sdílet dokonce s bratrem a východiskem z této neřešitelné situace je snad fakt, že je dělil poměrně velký věkový rozdíl a starší sourozenec brzy zmizel. Ani to tu příliš nepřipomíná dětský pokoj, spíš návštěvní, v němž se teda shodou náhod ocitlo i pár dinosaurů, zapomenutý Furby a plakát Digimonů nebo kdoví ,co to je za anime, a naše kufry. Jednu celou zeď zabírá velká skříň, lomeno knihovna, stůl je řešen uzavíratelným ikea sekretářem a situaci komplikuje ještě sloup se šuplíky, který se dle potřeby pohybuje napříč pokojem.

Vrcholem je pak postel. S láskou vzpomínám na naše rozhovory s kamarádkou, kdy jsme se otřásaly hrůzou a odporem nad pokojíčky s palandou. Zejména vezme-li vás do nějakého takového váš chlap, ideálně v počátečních fázích vztahu. Myslím, že vrcholné číslo předvedl jeden adept, který kamarádku do takového pokoje zavedl, aby palandu sdílela s ním a se sestrou, která spala nahoře (nebo dole, to je celkem jedno). Tady palanda není. Tady je skvěle vytuněná, sebevražedná postel, jejíž lůžko se nachází přibližně ve výši vašeho hrudníku. Protože pod něj se muselo vejít ještě jedno lůžko, které se vždycky večer vytáhne.

Vzhledem k tomu, že celý byt se nachází v devátém patře v jedné z nejvýše postavených budov ve městě, vždycky, když lezu do postele, připadám si, jako bych lezla do věže. Musím ale uznat, že z ní mám díky oknu celkem fajn výhled. Samotný záliv sice není kdoví jak poetický, leda tak večer, když se zvedací věže rozsvítí a vlastně všechno svítí, ale pořád je to moře, což pro středoevropana má své nepochybné kouzlo. Za hezkého počasí je vidět až na Afriku, jindy si musím vystačit jen s útesem Gibraltaru.

Hluboko pode mnou hučí město. Projíždějící auta, troubící klaksony, pokřikující děti, vřeštící racci, teď v zimě vše doplněno o cinkání vánočního vláčku, který od nedalekého nákupního centra vyráží na pravidelné objížďky městem (pořád mi v hlavě trochu nesedí ten zvuk racků a vánočního vláčku dohromady… jsou to dva zcela nesourodé zvuky, přece). A na Silvestra se celá zátoka rozzáří barvami ohňostroje. Hned dvakrát, protože Gibraltar si drží svou správnou časovou osu, takže se o hodinu pozdrží.

Většinou do své věže lezu večer, ale někdy se sem schovám i přes den. Zjišťuji, že se mi tu celkem hezky přemýšlí. Když nemůžu najít myšlenku, zučučím se významně z okna, nechám se oslepit sluncem a po chvíli zase naskočím do tvůrčího vytržení. Plánuji zde svá novoroční předsevzetí a po nocích, když nemůžu usnout, tu dumám nad články a psaveckými plány. Včera večer jsem byla až překvapivě produktivní v tomto směru.

A pak mě jednou napadlo, že bych o té své věži mohla napsat, když už se snažím dokopat sama sebe psát o každé blbosti (jinými slovy se nudím). Protože to bude jedno z mých novoročních předsevzetí. Jediné, co mě mrzí, že když jsem začínala psát, měla jsem trochu jiné představy o výsledku a chtěla jsem se s vámi podělit o hlubší myšlenky. Ty se nějak při tom zasněném hledění z okna rozletěly do světa.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..