Požitkářské zahájení nového roku

Určitě už jste se někdy setkali s knihou, u které jste si říkali, že autor byl blázen a pohádkář a že to by se nikdy nemohlo stát, co on tam popisuje. A taky se vám určitě už někdy stalo, že souhra okolností vypadala tak šíleně, že i kdybyste sebevíc chtěli, tak to prostě nevymyslíte.
Tak nějak jsem se cítila poslední dny, které mi už včera odpoledne přišly jako jedna velká neskutečná parodie.


Propuklo to na Silvestra, ačkoliv drobné předehry a náznaky byly už předtím. To, že jsem dala výpověď, to, že mě od štědrého dne zlobilo oko, to, že už někdy na konci listopadu se mi začala decentně kinklat korunka na zubu. Ale že se všechny ty zcela nesouvislé nitky sejdou de facto v jeden moment, to jsem prostě nečekala. A tím spíš jsem nečekala, že rok 2017 začne právě takhle, protože kdoví proč do něj vkládám nějaké naprosto iracionální naděje, že to bude dobrý rok. Neříkám, že lepší než 2016, ale nějak se mi ta kombinace čísel líbí víc a prostě si myslím, že by to mohl být fajn rok. Takže taky doufám, že jsem si to všechno vyžrala během prvních tří dní.
Jak už jsem psala, začalo to krátce před půlnocí, před koncem roku předchozího. Psala jsem tady o našem unuděném Silvestru, který vyvrcholil tím, že jsme na část rodiny čekali až do jedenácti do večera, kdy jsme se teprve posadili ke stolu a pustili se do hodování. Po deseti hodinách hladovění jsem měla žaludek jak ředkvičku, takže jsem do sebe nic moc nenarvala, navíc se, tradičně, jedlo rychlostí blesku. I proto, abychom stihli tu půlnoc.

Španělskou tradicí je v posledních 12 vteřinách roku sníst dvanáct kuliček hroznového vína. Rada do budoucna: nenechte se nikdy zlákat krásnými naducanými koulemi. Je to o zadušení. Nový rok jsme tedy všichni hromadně zahájili tím, že jsme se snažili neudusit po šesté kouli, naprosto neschopní pokračovat. A hromadně nadávající na toho, kdo víno kupoval. Myslím, že jsem toho člověka v duchu proklínala další tři dny, ve víře, že kvůli němu mám teď určitě takovou smůlu.

Zbytek noci proběhl tradičně. Návštěva známých, pak společná cesta do ulic a barů, návrat někdy v šest ráno. Zalehnout, probudit se kolem poledne, něco sníst, pobalit a v šest večer vyrazit směr letiště a zpátky do Prahy. Ačkoliv jsem předchozí noci neskončila kdoví jak opilá (vlastně vůbec), druhý den mi bylo všelijak. Chuť k jídlu jsem moc neměla, žaludek na vodě, nevyspalá a po dvouhodinové cestě autem na letišti jsem ještě přidala tradiční cestovní nevolnost.

Už návrat do Prahy byl vydařený. Dohnalo mě mých 60€, které jsem měla kdysi platit při svém návratu po půlroce ze Sevilly a tehdy je vítězně neplatila. Tentokrát jsme tu nadváhu opravdu uhradit museli. Brblala jsem ještě víc, když jsem zjistila, že nás ten chlap navíc posadil na sedadla, kde nad hlavou nebyl úložný prostor ale nějaké mašinky a udělátka pro letušky. Ty navíc byly protivné. Celý let vyvrcholil sledováním toho, jak na pražském letišti nakládají s našimi kufry, přičemž ten mužův dokonce vyváleli po zemi a pak s ním teprve práskli mezi ostatní. Tu hrůzu v jeho očích, když to sledoval s myšlenkou na všechny ty olivy, jejichž cena převozem několikanásobně stoupla vzhledem k nadváze, bych vám nepřála vidět.

Ve dvě ráno jsme na letišti zkoumali, co všechno v našich kufrech přežilo a co ne. Následné nahánění taxíku a cestu domu už si pamatuju jen proto, že mě někde u Národního divadla postihla paranoia, jak moc bylo chytré odlapovat náhodné taxi na letišti, že ani nevím, jaká je to firma, jak se ten člověk jmenuje a co když nás někde zamorduje, nebo – hůř – nám odjede i s kufry?!

Ještě než jsem v půl čtvrté konečně ulehla do postele přišla další pecka, která celý ten večer, a vlastně celý den, korunovala. Paradoxně právě má korunka, která se už během Vánoc rozhoupala o něco víc, téměř definitivně povolila. Šla jsem tedy spát s naprostou hrůzou, co když v noci upadne a já ji spolknu, co když upadne druhý den v nové práci, co když… Příliš jsem toho nenaspala. Tenhle nerv a ještě tradiční nervozita z brzkého vstávání po prázdninách, kdy se vždycky bojím, že zaspím.

Ráno jsem hned hystericky volala zubařce, že akutně, ale a-kut-ně!, potřebuju její pomoc. Se stoickým klidem mě odpálkovali, že dneska už to nestihnu, ať přijedu zítra. Fakt, že „zítra“ znamená v mém slovníku „první den na nové škole“, je nezajímal. Začala jsem tedy shánět auto, abych se vůbec mohla druhý den k zubařce dopravit a také nastal proces smiřování se s tím, že hned první den budu muset požádat o suplování. Jako by se za mě fakticky nesuplovalo celý prosinec.

Cestou do školy, kam jsem ten den směřovala z povinnosti a abych se trochu seznámila s prostředím, než přiběhnou děti studenti, mě ještě popadla myšlenka, že bych možná měla vyřešit i toho očaře. Sice strýček google mě nechal v klidu, že mi asi pravděpodobně nic není, rozhodně nemám rakovinu a nejspíš ani žádný zánět, když oko není zarudlé, ale tak když už takhle vesele obrážím doktory a když mě už zase škrábe, tak ať na to radši někdo koukne.

Očařka mě ubezpečila, že mám poměrně vážný zánět rohovky, že musím vyhodit naprosto všechno, co přišlo do kontaktu s okem (čočky, pouzdro na čočky, roztok, řasenka), případně všechno vyprat (polštáře, ručníky) a okamžitě nasadit antibiotika. Protože po tomhle zůstávají na oku jizvičky, které jsou neprůhledné. Což je zrovna u oka celkem blbá vlastnost.

Někdy kolem třetí mi začaly docházet baterky, které jsem dobila ubohým a nekvalitním tříhodinovým spánkem. Ale ještě jsem musela vyzvednout auto, nakoupit, a nějak se připravit na další den. Domu jsem se doplížila jen díky vidině, že minimálně na hodinu až dvě odpadnu do postele.

Večer vyvrcholil tím, že při čištění zubů definitivně upadla korunka. Včetně zubu. Jen díky vědomí, že druhý den k té zubařce jedu, jsem nechytla plnohodnotný hysterák, jak to tak při problémech se zuby dělávám, ale i tak jsem šla spát vyklepaná, co mi na to zítra řekne a jestli si s tím bude umět poradit. Není větším snem než nastoupit před nové studenty bezzubá a s černou dírou v úsměvu. A ještě s brýlemi, které normálně nenosím, pořádně nenamalovaná, protože kvůli infekci do toho nechci moc vrtat… Krasavice k pohledání.

Ráno jsem tedy vyrazila za pravdou a teprve v tu chvíli mě začala popadat skutečná panika. Jestli to dokáže opravit, jak to udělá, když ta korunka je dělaná na daný zub, který už vlastně není, jestli to stihne, co když já nestihnu ani třetí vyučovací hodinu. Děs. Skončilo to naplněním mé prognózy, že se nakonec definitivně dočkám železného čepu, takže mi zubařka hodinu odvrtávala zbytky zubu a protahovala kanálky, aby měla kam zavrtat čep a ten pak ještě upravovala, aby na něj sedla korunka. Nechutné, naštěstí nebolestivé v dané situaci.

Do školy jsem se přiřítila pět minut před začátkem své vůbec první hodiny v nové škole. Akorát jsem ze sebe shodila věci, popadla alespoň něco správného a hnala se poznávat své nové studenty. Šťastná, že je nemusím oslovovat s rouškou na ústech a slepá, ale pravděpodobně i tak dost chaotický, uřícený úkaz.

Hned po hodině jsem se slavnostně vymlátila na kamenných schodech, které vedou do naší věže – naštěstí bez svědků, ale zato s ukopnutým palcem a zlomeným nehtem. Zůstala jsem tam sedět a jen jsem se smála té úděsné představě, že bych si při té příležitosti nedejbože snad vyrazila ten nově přidělaný zub. To už by byla naprostá absurdita.

Toho dne jsem se ještě zvládla přerazit o kopírku, vrazit do zavřených dveří, kopnout se o židli do čéšky a téměř se natáhnout na zbytcích sněhu. Naprosto dokonalý „nešika day“, jak to nazval můj muž.

Teprve dnes jsem tedy skutečně a naplno a plnohodnotně, i ve své hlavě, zahájila novou éru na nové škole a začala skutečně vnímat svět kolem sebe, nové lidi a nové události. O tom ale někdy jindy, protože to bude také na dlouho. Teď se těším na to, že dodělám přípravy na zítřek a poprvé v novém roce se snad proboha pořádně vyspím.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..