Starý stůl

Skoro už jsem nevěřila, že ten moment nastane, ale právě odjela dodávka s několika kusy nábytku, který ve většině případů představoval moje dětství. Jen peřiňák mi netrhal srdce, ale skřínky zděděné po rodičích už trochu ano. Nejhorší byl ovšem stůl.

O tento kousek jsem sváděla celkem dlouhý boj, zda ho zachovat nebo ne. Abych byla upřímná – chtěla jsem se ho zbavit. Vytáčel mě, mrňavý prostor, uprostřed divná štangle, na kterou se sice daly odložit nohy, ale vlastně mi věčně překážela, prostě stoletý děs, který jsem chtěla nahradit něčím výrazně prostornějším, kam bych se vešla nejen já, můj laptop, ale i všechna ta hora krámů a nesmyslů, kterými se neustále obklopuji.

Když ale nadešel den, kdy jsem si skutečně pořídili výrazně větší pracovní plochu, začala na mě dopadat realita toho, co to vlastně prakticky znamená – zbavit se starého stolu. Protože dva se nám sem opravdu nevejdou.

Vyvinula jsem úsilí dostat ho k rodičům na chalupu. Krásně by se tam hodil, do dětského pokoje, výrazně menší a lehčí než ta kancelářská obluda, která je tam teď. Střídavě byla naděje, že ho opravdu odvezou, střídavě naděje uvadala. Střídavě jsem chtěla psát článek „uhájila jsem ho“ a „musí opravdu pryč“. Až jednoho dne se mi to skutečně povedlo a zdálo se, že starý stůl se bude stěhovat na chalupu.

A přesně v tu chvíli se ozvala ženská, že by o něj měla zájem, co hůř, dokonce  za něj zaplatí. Takže jsem se musela přenést přes myšlenku, že stůl naší rodinu po tolika letech skutečně opustí.

Vyrostl u něj už můj otec a já s ním strávila celé dětství, až do hluboké dospělosti. Když nad tím přemýšlím, ten stůl toho zažil hrozně moc. První záchvaty samolepkového šílenství, kdy jsem šuplíky polepila štítky a nadepsala, co kde mám (možná to spíš než samolepkové šílenství byly první příznaky mé posedlosti všechno třídit a škatulkovat). Ty polepky mě pak několik let účinně vytáčely, než jsem si k nim jednou sedla a trpělivě je odstranila.

Několikrát v historii se stůl stal základem pro bunkr. Pamatuji si éru, kdy jsem pod ním strávila opravdu několik dní, z jedné strany byl kutloch vyhřívaný topením, z druhé zakrytý růžovo-bílou kostkovanou dekou (která už je taky v propadlišti dějin), za sebou zásuvky, přední strana krytá skřínkou (tou, která dneska taky odjela) a jen mezi stůl a skřínku se protáhla lampička a hle! i světlo bylo. A mezi tím vším já, knížka a dřevěná pryčna, která dělila ten maličký svět na dvě ještě menší poloviny.

Po odeznění domečkové éry jsem se vrátila zase nahoru. Učila jsem se u něj číst a psát, snažila jsem se na něm počítat. Stvořila jsem na něm první webovky a nespočet blogů a jiných internetových prezentací. Tenhle blog už ne. Začala jsem na něm vůbec psát, první příběhy, i výrazně delší eposy hodné mexické telenovely. Napsala jsem na něm nejednu seminárku, i bakalářku, dokonce i diplomku, i když tu už v novém domově, kam jsme se spolu přesunuli (přesunuly? já žena a neživý stůl? ). A to ani nevím, co všechno u něj zažil můj otec.

Jsem nostalgik a jsem sama sobě nebezpečná touhou všechno si schovávat, ke všemu si vytvářet emoce a vzpomínky a ničeho se nechtít vzdát. Je dobře, že šel o dům dál, ale přesto mě to vlastně trochu mrzí, že jsem mu nemohla poskytnout útočiště jinde, kde bych se s ním aspoň jednou za čas mohla pozdravit a nostalgicky zavzpomínat.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..