Výročí změn

Dneska je to přesně rok, co jsem sebrala odvahu a udělala ten těžký krok dát výpověď. Dodnes si pamatuji ten zvláštní pocit, jak když sama na sebe koukám a říkám si „proboha tělo, co to děláš?! kam to jdeš?!“ Ale už o pár minut později ze mě spadl kámen gigantických rozměrů. Ještě jsem sice musela přežít dva měsíce ponižování, výsměchu, schválností a zlomyslností, ale s vědomím, že to už brzy skončí, se to nakonec dalo docela snést. Navíc s vědomím, že jdu za lepším. 

V lednu, po nástupu do nové práce jsem se zařekla, že si budu psát poznámky a pak to shrnu do článku. Ještě si vybavuji, jak jsem týden po týdnu v hlavě shrnula myšlenku a sledovala jsem ty změny od naprostého nadšení, přes prozření, zoufalost, až do čtvrtého týdne stabilizace. Článek jsem tehdy nenapsala.

V červnu jsem si slibovala, že napíšu článek o tom, jaký byl první půlrok, jak jsem se zajela v nové práci, jaké jsou dojmy, jak přes těžké začátky zůstal pocit radosti ze správného rozhodnutí. Jenže jsem byla v nějakém blogovém kómatu, slibovala jsem si blog nový a článek jsem nenapsala.

Před týdnem jsem si uvědomila, že to bude rok, co jsem dělala přijímací pohovory, co jsem se rozhodovala, zda ten krok udělat nebo ne, co jsem se snažila získat křišťálovou kouli, která by mi ukázala, jak se věci budou vyvíjet, když se rozhodnu tak a když se rozhodnu onak, a nikdo nebyl schopen mi ji sehnat. Jen kolegyně do mě vytrvale šily, ať proboha odejdu. A já nakonec šla.

Už nějaký čas koukám na svět s přesvědčením, že všechno se děje, jak má a věci se vyvíjejí podle toho, jak se vyvíjet mají, nic se nedá lámat přes koleno a co se má stát se stane. Tehdy jsem si přesně takhle říkala, že sice zkušenost na té škole byla úděsná, ale jednak to byla zkušenost a druhak nebýt toho, nikdy bych se nedostala k nabídce a nepřešla na školu, na které jsem teď a na které jsem tak moc spokojená. Protože kdybych bývala nešla na tu rozkládající se nekoordinovanou hrůzu, ale tehdy v létě se nakonec rozhodla pro základku kousek od domova, nejspíš bych tam spokojeně hnípala s malými caparty do teď a neměla bych šanci učit náctileté puberťáky, se kterými se mi ale pracuje stokrát lépe. Věci prostě vyšly, tak jak měly.

O to víc mě teď zpětně mrzí, že jsem o onom „ono se to nějak vyvrbí“ zapochybovala v případě (dnes již bývalé) kolegyně. Zlomila jsem nad ní hůl. Stejně jako ostatní. Také na „naší“ rozkládající se škole nebyla spokojená. Na rozdíl ode mě tam působila výrazně déle, viděla, jak se ta škola proměnila a jak se z celkem dobře fungující instituce stalo odkladištěm neschopných vedené královnou zoufalců. Přesto ale nakonec vždycky odmítla každou možnost odejít. Vždycky jí něco vadilo, nevyhovovalo, nesedělo… Prostě to nebylo ono.

Dneska mi volala, že dala výpověď. Ve stejný den jako já před rokem, takže stejně jako já před rokem si užije poslední dva měsíce do Vánoc a s novoroční půlnocí ze sebe bude moci setřást poslední zbytky té hrůzy a radostně vykročit do nového roku, s čistým štítem, s novou kapitolou před sebou. A kdyby bývala neodpálkovala některé z předchozích možností, sice by už byla někde jinde, ale nikdy by se nedostala k tak zajímavé a nečekané pracovní nabídce, která ji teď konečně přiměla po těch letech odejít. Věci se prostě vyvrbily, jak měly.

Je to hezká oslava malého, bezvýznamného a ryze osobního výročí. Mám z ní radost, že jde za lepším. Mám radost ze sebe, že jsem se k tomu před rokem odhodlala. A mám radost, že po roce můžu říct, že toho ani v nejmenším nelituji a bylo to jedno z nejlepších rozhodnutí, jaké jsem kdy v (minimálně pracovním) životě udělala.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..