dvacet devět.

Mám ráda lichá čísla a mám ráda devítku. Do dalšího roku života tak vstupuji plná optimismu, že bude dobrý. A pokud se vydaří jen z poloviny tak jako narozeninový den, bude to báječný rok! 

Včerejšek byl zlomový. Nejen s ohledem na další čárku v diáři, ale i v pojetí celého dne. Myslím, že to byly jedny z nejlepších, ne-li nejlepší narozeniny vůbec. A to samozřejmě nemyslím tak, že dřívější narozeniny by nebyly dobré, ale na druhou stranu, co jsem dospělá, se žádné asi tak spontánně a přirozeně nevyvinuly v tak super zážitek (a naopak ty plánované se dost často rozsypaly na prach).

Do poslední chvíle jsem váhala, zda to v práci slavit nebo ne. Po nástupu jsem se zařekla, že ne, nebyla jsem nadšená z toho, že moje jméno a datum bude vepsáno do všeobecného přehledu všech pracovníků, děsila jsem se toho, že se to bude nějak prožívat. S novým rokem se ale věci změnily, zlomil se odstup mezi mnou a kolegy, prostě najednou mi přišlo, že bych možná mohla zapadnout do té tradice „máš narozeniny, něco přines, přijdeme ti popřát“.

Přesto jsem se rozhodla až v poslední chvíli z tramvaje ráno opravdu vystoupit a dojít do Světozoru koupit nějaký dobrý dort. Výběr úžasný, už jsem i věděla, který si vezmu, ale přesto jsem se ještě zeptala na čokoládovo-pomerančovou kombinaci. K mému překvapení na mě opravdu jeden v zázemí čekal, takže mi ho slečna přinesla, zabalila a když jsem jí podala zákaznickou kartičku, celá se rozzářila, že dneska mám narozeniny! A ať prý si vyberu ještě jeden malý zákusek a jestli si dám espresso nebo capuccino… V podstatě mě „donutila“ si dát dobrou snídani přímo u nich. A tak jsem se obětovala a zahájila den opravdu báječně.

Po příchodu do školy mě už na stole čekala první sada čokolády od kolegyně. Nevím, co mě udivilo víc – že o mých narozeninách věděla nebo že mi něco přinesla. Mail kolegům jsem rozeslala stručný a výstižný – vyškrábejte se k nám do věže a odměnou bude kus dortu. O narozeninách nepadlo ani slovo, ale to ani nemuselo, nejsou blbí a navíc mají svůj papír s přehledem narozenin všech…

O velké přestávce to vypuklo. Moje původní obava, jak to proběhne u nás v kabinetě, padla ve chvíli, kdy mi došlo, že před kabinetem nad schody je lepší prostor, dokonce se stolem, kam se všichni relativně vejdou a přitom nebudou obtěžovat ostatní uvnitř. Trochu nás sice potrápil snížený strop a do dalšího roku života možná vstupuji s pár mrtvými mozkovými buňkami, kterými už bych ve svém věku měla šetřit, ale za tu srandu to stálo. Kdo mohl, přišel, většina se moc netajila tím, že přišli na dort („já mám hlad“, „škrábu se sem pro tu odměnu“, „dej sem dort, stejně už jsi stará“, „potřebuju něco sladkýho“, „já si to vezmu dolu ke kafíčku, ale všechno nejlepší“…), ale všichni mě olíbali (včetně našeho děsivého zástupce, ze kterého jsem ještě na konci minulého školního roku měla upřímnou hrůzu a do nebe sahající respekt), někteří mě doslova vyždímali ve své náruči, další si vyžádali nášup.

Nejlepší na celé akci bylo, že jsem se vůbec necítila divně. Proběhlo to tak přirozeně, vesele a mile. Deset minut jsme poklábosili, snědli jsme téměř celý dort a pak se všichni zase rozutekli. Někteří z těch, kdo nemohli, mi alespoň odpověděli na mail, že přejí všechno nejlepší, případně, ať se stavím, až budu odcházet (mail z ředitelny).

Uhájený kus dortu jsem tedy po doučení nakrájela na čtyři kousky, nejreprezentativnější jsem vyhradila nejvyššímu náčelníkovi, další kousek kolegyni, která se zasekla v sekretariátu, ale věděla jsem, že chtěla přijít, a dva… se uvidí. Seběhla jsem dolu, rozdala jsem zbytky, obdržela další polibky na tvář a jako dar školní mikinu. Jsem definitivně jejich a jsem za to neskutečně ráda. Ať si děcka občas remcaj, jak chtěj, ta by stejně remcala na jakoukoliv školu. Zástupci jsem donesla ještě jeden nášupový kousek, ten poslední, co mi zbyl (a který je tedy potřeba správně věnovat a naklonit si tím správné lidi). Zástupce po mě hodil zničený pohled, že se právě nacpal kachnou se zelím, ale pak pokorně poděkoval za sladkou tečku a zmizel si pro lžičku. Kterých přes den byl hluboký nedostatek, jak jsem zjistila od remcajcího kolegy, který nepřišel, ale za to si o velké přestávce chtěl dát jogurt a neměl čím. Přesto dostal ještě kus dortu.

Abych ale neopomněla studenty (kterým jsem to v některých třídách přiznala, kdy že mám ty narozeniny), ti mě také zahrnuli pozorností – v jedné třídě, kde jsem kdysi zažertovala, že mě mají uplácet zásadně čokoládou, na mě čekaly čtyři tabulky Lindtu, každá s jinou příchutí a vtipné „meme-přání“, v další spustili „Hodně štěstí zdraví“, přičemž nejvtipnější byla část „milá blá blá“, kterou povinně zopakoval student, který si na jedné akci příliš vyskakoval a od té doby mi „musí“ říkat Baruš. Další třídy to sice nevěděly, nevadí, ale zato mě přes den potkalo několik studentů, kteří se zastavili a popřáli, jiné se ozvali přes sociální sítě.

Byl to zkrátka skvělý den. Skvělý narozeninový den ve škole, plný drobných maličkostí, drobných přání, která ale tak potěší. Den, kdy mají ostatní šanci říct „jste fajn“, „jsme rádi, že tě tu máme“ nebo alespoň „teď tu nejsem, ale za týden dáme panáka“. Skvělý den, kdy jsem si koupila výborného dorta, kdy mě olíbali oba nejvyšší muži, den, kdy jsem dostala další pohled od studenta na cestách, kdy jsem získala vytouženou školní mikinu, potykala si s jednou kolegou a hlavně den, kdy jsem překonala svou vlastní pitomou tradici „čekání, kdo si vzpomene“ a prostě na sebe sama upozornila (protože kdo si sakra v dnešním světě má pamatovat všechny ty narozeniny a události). I když jsem z toho byla nervózní, i když mi to nebylo vlastní, rozhodně jsem si z toho dne odnesla daleko víc pozitiv než z mnoha předchozích narozenin a nesmírně jsem si ho užila. A za rok, na to „jubileum“ jsem odhodlaná uspořádat nějakou pořádnou chlastačku s dobrým gin-tonicem a hlavně se skvělými kolegy, kteří tak konečně vytvoří ten základ, do kterého se dají namíchat další přátelé a ta akce bude fungovat.

    

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.