Milada

V úterý (po pondělním koncertě, o to vítanější tahle aktivita byla) jsem s maturanty šli na novou Miladu. Vlastně jedinou Miladu. Předem jsem je připravila na to, že to obrečím (obrečela), ale jinak jsem očekávání neměla. Tím zmatenější jsem z toho, že mi trvá už tři dny si v hlavě srovnat, jaký na ten film mám vlastně názor. A ne a ne si přiznat, že spíš negativní, než pozitivní. Zatím jsem se ale zařekla nepodívat se na jedinou recenzi a zkusím si to všechno sepsat bez tohoto vlivu.

Téma filmu je samozřejmě výborné, s velkým potenciálem. Doteď nechápu, že film o této ženě ještě nenatočili. Pořád se hledají nová témata a přitom tady je taková kvalita. Skutečná, silná žena, která se postaví systému. Tím bolestnější ale je si přiznat, že filmařsky se to příliš nevydařilo. Ani pořádně nevím, odkud začít svou nechtěnou kritiku. 

Uchopení příběhu

Celý film je rozkouskovaný. Zejména začátek je sled střípků z Miladina života. U některých scén mě napadalo, proč je proboha nevyškrtaly. Chyběla vnitřní koherentnost, provázanost, která by diváka vedla. Četla jsem teď práce jedné maturantky k přijímačkám a její texty byly podobně rozkouskované, rozsekané na drobné epizody, které k sobě samozřejmě patřily, ale vlastně nefungovaly a čtenáře mátly. Tohle bylo podobné. Hned ze začátku bych několik věcí vyhodila, proškrtala, svázala úplně jinak a divák by přitom věděl pořád to samé – že je Milada těhotná a že měla audienci u prezidenta.

Možná celé zarámování příběhu do rukou dcery, která si čte dopisy, nebylo úplně šťastné. Možná se to mělo pojmout víc po titanovsku – dcera vypráví a její slova jsou proložena scénami – ale to by sotva šlo, když vzpomíná i na dobu před vlastním narozením. Možná měla být scéna s dospělou dcerou až na konci – bez začátku. PO všech těch jízdách autem by to najednou vyznělo lépe.

Cesty autem jsou také tématem samy pro sebe. Ani já, ani 70 % studentů jsme nepochopili, co tím chtěl proboha básník říci. Až zpětně mi došlo, že je to snad odkaz na francouzský film, snaha nějak to provázat, a že se jednalo o jednu cestu autem, ne o tři různé. Ale těch teorií, co jsem měla v hlavě během sledování filmu. Nekonečné záběry na mladou Janu s kyticí, záběry do krajiny, zastávky, malá Jana jde čurat do roští(???). Zmatek.

V některých chvílích divákovi v orientaci pomáhaly časoprostorové titulky – kde se zrovna nacházíme. Ale přesto si je v některých důležitých momentech neuvědomuji. A zejména první polovina filmu bylo neustálé skákání z místa a času. Praha-audience, Londýn-diskuze o Sudetech, protiněmecká činnost, zajetí (celá scéna vyzněla tak, že Milada dostala seznam kolaborantů, sedla s manželem do auta, odjela někam, kde ji Němci můžou chytit a skočila jim do náruče). Zatčení-tábor-cosi-jiný tábor (?)-výslech-tábor-doma… Zmatek.

Postavy

Znovu – Milada Horáková byla silná ženská, člověk, na kterého nesmíme zapomenout, žena s velkými ideály, za kterými stála. Ale přesto věřím, že to byla i žena a matka, která neproklamovala demokratická gesta i v posteli s manželem. Tahle stránka jí chyběla. Až na náznak, že v těhotenství zvracela, z ní zůstala jen ta politická figura. Stroj, který měl přesně dané věty, ty opakoval a už nezbylo moc prostoru na to, aby herečka ukázala nějakou přirozenost.

Mnoho postav bylo bohužel poměrně plochých, šablonovitých, prvoplánovitých. Aniž bych se jakkoliv chtěla zastávat muže, který ji nechal popravit – tedy Gottwalda, pořád jsem přesvědčená, že se jednalo o člověka, nikoliv o ďábla. Ale jako ďábel byl ztvárněn (také jsem se setkala s přirovnáním k Darth Vaderovi, to by taky šlo). Temný, podmračený muž, sedící osaměle v potemnělé pracovně, obklopen obrazy Lenina a Stalina, s whisky (proč ne vodkou rovnou?) ve sklenici, temný a nebezpečný. A směšný.

Obecně komunisté byli vykresleni jako ďáblové (a já neříkám, že to není zločinecký režim, ale film by to měl umět podat lépe). Snad nejvíc mě pobavila dvojice vrahů v Černínském paláci, kteří se od místa činu vzdalovali zamlženou tmou a jejich pláště za nimi zlověstně vlály… Jak za Snapem. Tragický moment a já se málem rozesmála nahlas. I když humorně působila i prvoplánovitá snaha pobouřit močením na kapličku – kterého se samozřejmě dopustili příslušníci STB, kteří Miladu a její rodinu na jedné z těch cest autem (tedy na té jediné, vlastně) sledovali.

Daleko horší ale je, že některé postavy vyzněly do ztracena. Nevyužité, nepředstavené, pro mnohé podle mě nepochopitelné. I já, která se hrabu denně v historii, jsem měla chvíli co dělat, abych pochopila, že teď přede mnou na plátně sedí mladý Masaryk. Důležitý herec, plešatý, kouří… To asi bude Jeník. Nemluvě o tom, že odkaz na jakéhosi Jeníka v krátkém rozhovoru, je téměř neodchytitelný. A samotná smrt – co se stalo, kdo umřel?! Zabili ministra zahraničí, aha. No, to je blbý. A? Důležitý, zlomový moment komunistického převratu a polovina lidí v sále tápe (minimálně prváci z jiných škol kolem nás se tvářili dost zmateně). A co teprve ti chudáci Američané a Korejci a co já vím, kde to ještě poběží? Podle mě nemají šanci.

Nedotaženost

V mnoha scénách, v mnoha momentech, chyběla dotaženost. Syrovost. A surovost. Ačkoliv se sama štítím to tak nazvat, nevím, jak lépe. Komunisté tu byli jednoznačně vykreslováni jako horší zlo než nacisté („I nacisté nám dovolili ji navštívit!“), přesto bylo sotva naznačeno, že výslechy asi nebyly příjemné. Kdyby chyběl záběr na zbitou ženskou, Miladiny příchody do cely by působily jen jako vrávorání z únavy. A když už se zdálo, že jí tedy strhaly nehty (krvavé konečky prstů, snaha ničeho se nedotknout), následuje záběr, kde si Milada zcela zdravýma rukama prohlíží fotografie. A i tady se opakovala roztříštěnost – do cely z cely, tam a zpátky. Když se zamyslím, asi bych v tom mohla vidět snahu naznačit, že ji nenechali si ani odpočinout. Ale musím se zamyslet, nevyznívá to samozřejmě. Sotva si lehla, už ji vedli zase pryč – to nemohla ani usnout! Chápu, že asi sotva budeme koukat hodinu na to, jak usíná a konečně spí, aby ji pak probudili, ale nepochybně by byl způsob, jak to vykreslit lépe. A že nás všechny překvapilo, že její spoluvězenkyně na ni také donáší. Šok.

Co možná byla nejsmutnější nedotaženost byla samotná smrt. Ne že bych se v tom chtěla vyžívat, vůbec ne. Ale ta žena umírala patnáct minut! Hrozná, příšerná smrt, kdy se pomalu uškrtila, udusila, lékař patnáct minut chodil a měřil tep, než konečně konstatoval smrt. A ve filmu se zhoupla oprátka a bylo. Nejhorší justiční vražda a je sfouknutá během půl minuty, včetně přípravy. Hm.

Režisér v závěrečné diskuzi také naznačil, že velmi kritizovaná za svůj výkon byla Aňa Geislerová. Chápu to, ale nechápu, že ji kritizovali za přílišnou hysteričnost (prý, ještě jsem žádné recenze nečetla, možná to bylo naopak?!). Její postava Brožové-Polednové byla zase plochá, neprocítěná, nedotažená. Když si poslechnete autentickou řeč od soudu, uslyšíte stranickou hysterku, zcela přesvědčenou o své pravdě (a o vině Horákové byla tato žena přesvědčena ještě před svou smrtí před pár lety!). Ve filmu zůstala jakási žena, která občas vstupuje do procesu, aby řekla pár naučených vět. Nevyzněla. Neodtažená.

Shrnuto a podtrženo

Scénář se měl seškrtat, proškrtat, přeskládat. Na to, že trvalo deset let, než to dali dohromady, to není moc vidět.

Režisér si měl víc ujasnit, jestli točí politické nebo soukromé drama. Takhle zůstal napůl cesty mezi obojím a ani jedno pořádně nefunguje. A to jsem se úplně vyhnula tomu, abych komentovala historické nesrovnalosti (že třeba situace v ČSR ve 40. letech byla mnohem komplikovanější, než rozdělení na ty dobré a ty zlé=komunisty, že Podkarpatskou Rus nám nezačali Sověti brát z ničeho nic, že Američané vážně nemuseli luštit tajné šifry, aby věděli, že tu komunisté přišli k moci…)

Přirozeně se nabízí srovnání s Antropoidem – další film natočený primárně pro zahraniční diváky podle našich dějin, se snahou seznámit svět s něčím důležitým. Jenže zatímco ten fungoval (a to i na úkor toho, že hlavní postavy se nikdy nenaučily ten kýžený český akcent v angličtině), Milada nefungovala fungovat nebude. Rozhodně ne tak, jak měla – cizinci nemají šanci pochopit. Děj, postavy, dění. Nedivím se, že nějaká Američanka to chápala jako příběh o tom, že se žena musí rozhodovat mezi rodinou a prací. Přitom režisérova snaha srovnat příchod komunismu se současností z toho leze až příliš okatě.

Ale aspoň něco pozitivní – hlavní herečka byla fantastická. Chtěla jsem jí věřit podobu se skutečnou Miladou (která je podle mě ze všeho nejvíc podobná mé babičce, chudák ženská) a proto jsem ji viděla. Snažím se věřit, že do ní dostala maximum, kolik v tak scénaristicky omezeném prostoru mohla. A i kdyby nic jiného, věřím, že tenhle film vzbudí zájem o postavu Milady Horákové. A to je dobře.

Odkaz na trailer

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..