Pod lupou

Před pár měsíci nám přišel mail, že by k nám na školu chtěli přijít na náslech studenti FF, budoucí učitelé češtiny pro neslyšící. V rámci výuky by chtěli vidět i normální výuku, normální školu, slyšící studenty. Nic jsem nenamítala, touží se vzdělávat, co bych jim v tom zrovna já bránila? Každopádně jsem na ně ale dneska ráno samozřejmě zapomněla, nikoho jsem si na první hodinu nevyzvedla, takže teprve na druhé hodině jsem měla tu čest.

Nastoupila jsem do své oblíbené třídy, na svůj oblíbený předmět, trochu nervozní z toho, že tam mám dva posluchače, ale co, studentíci, pořád to není inspekce. Přesto jsem celou hodinu byla nejistá, neodvažovala jsem se jejich směrem vůbec podívat (což šlo blbě, když seděli přímo proti mně ve druhé řadě – tedy v zadní), ale přesto jsem periferně viděla každý pohyb té slečny, každé její sklonění a zběsilé psaní poznámek. Přesto hodina proběhla celkem úspěšně, studenti byli v klidu, spolupracovali, já se předváděla jen minimálně (dobře, asi jsem jim dala asi tak o dvě celé zkoumavé otázky ze dvou víc, než běžně). Dokonce i vtipnou historku jsem přidala na odlehčení, přestože jsem se zarazila, zda je to vhodné, ale pak jsem si řekla, že je to jedno, je to moje hodina, stíhám…

Když jsem do té samé třídy přišla o několik hodin později, studenti už tam nebyli, nedalo mi to, abych se nepoptala, jaké jsou dojmy a jestli proboha někdo neví, co si ta slečna tak zarputile zapisovala. A někdo věděl!

Hlučná učitelka.

Jedí v hodině.

Mobily na lavici.

Volná diskuze.

Víc už se přes ruku vyčíst nepovedlo, protože si slečna všimla šmíráka a začala to schovávat. Ale i to málo mě docela zaskočilo, protože, co si budeme povídat, to zní dost negativně. Zarazilo mě to. Taky mě trochu vyděsila představa hada na prsou, že zatímco já jim ze své vůle dovolím jít na mé hodiny na náslech, oni mi podrazí nohy u vedení. Pak jsem si sice řekla, že tam jsou naštěstí snad dost rozumní… ale stejně.  Na mou obhajobu – studentky vdechující sušenku jsem si vážně nevšimla, s mobily mě nikdo neprudil, ani jsem je neviděla, volná diskuze byla kontrolovaná, ale asi nejvíc se mě dotklo „hlučná učitelka“. Je to k nevíře, ale v učitelské profesi je docela výhoda mít silný hlas. Nejhorší byly vždycky učitelky kuňky, které už v druhé řadě nebyly slyšet. Je ale pravda, že když se obklopujete neslyšícími, můj projev vám musí připadat jak vesnický rozhlas.

Nemám tahle zkoumání ráda. Přirozeně. Před rokem, o měsíc dříve, jsem byla podrobena kontrole přímo školní inspekcí. Sešlo se to skvěle, dva dny po podání výpovědi, přišla do školy zpráva, že přijdou na kontrolu z ČŠI. Netuším, jestli si tenkrát vedení myslelo, že jsem tak blbá a zavolala jsem je já, nevím, jestli je zavolala kolegyně, která odešla měsíc přede mnou… Nicméně to byla příležitost pro ředitelku pořádně si mě vychutnat a pomstít se mi za to, že odcházím. Když ve mě vkládala všechny ty svoje naděje.

Díky bohu, že jsem tou dobou už měla za sebou přijímací pohovor do nové školy, protože po tom, jak mě ředitelka rozebrala, bych už žádné ukázkové hodiny schopná nebyla. Strhala na mě všechno, od věcí, které považuji za své klady, přes věci, které reálně nejde ovlivnit, tím spíš, když je člověk vystresován z hospitace (jakože jsem měla rozsvítit a v učebně bylo příliš horko – jak jsem to měla poznat, já bych se potila i v mínus deseti!).

Tehdy mě ale nejvíc zasáhla výčitka, že dějepisu ubírám respekt. Že snad z toho dělám komedii. Protože jsem si dovolila říct, že Frankové ty Maury zašťouchali zpátky za Pyreneje (po té, co jsem to třikrát řekla normálně a oni to pořád nebyli s to pochopit). Zkrátka a dobře, pokud chci ještě někdy učit, měla bych si to hodně dobře rozmyslet a spíše se rozhodnout jinak. Jak rychle se ze stoupající hvězdy stane padlý zrádce, do kterého je třeba kopat za každé příležitosti! V tu chvíli mě to hodně vzalo, veškerá její kritika (protože vážně neřekla vůbec nic pozitivního), ale postupem času jsem se z toho oklepala. Na nové škole mě viděli učit, líbilo se jim to, dokonce jsem byla jasně pochválena, a inspektorka se zase doslechla, že jsem dala výpověď, protože odjíždím do zahraničí. Prostě šaráda a je až děsivé, jak to člověka zasáhne.

Každou kritiku si v sobě nesu a trvá mi, než ji překonám. Než si zase srovnám rozházené příčky priorit a uvědomím si, že nakonec nesejde na názoru někoho, kdo mě nezná, nebo kdo se mi chce pomstít, ale na výsledcích. Nejsem hlučná, ale mám jasný, silný hlas. Nedělám z dějepisu ani z češtiny šaškárnu, ale humor k tomu všemu podle mě patří. Koneckonců, trvalo mi pětadvacet let, než jsem pochopila, že ne všechno se má brát vážně, než jsem se naučila dělat si srandu z všedních věci i ze sebe. Nehodlám se toho teď vzdávat, když přesně tohle je nakonec to, co funguje. Protože když stokrát někdo někoho někam vyžene, už víte zase houby, ale když se občas navzájem vyšťouchají, případně se o něco neustále přetahují, sem tam někoho klepne pepka a všichni mají po ptácích, tak je zapamatovatelnost prokazatelně vyšší. A k tomu všemu patří i drobné historky, sem tam nějaký historický drb, osobní zážitek, vzpomínka. Ne nadarmo měly Děsivé dějiny takový úspěch (i u mě!).

Protože učitel není stroj. Učitel je člověk, omylný a chybující, člověk, který svůj obor nade vše miluje, ale podle mě (a možná se pletu) si správný učitel musí umět udělat i ze svého oboru srandu. Nebo možná právě z něj, protože trefovat se do matiky umí každý.

2 komentářů u “Pod lupou

  1. Atheira říká:

    Je samozřejmé, že se to musí brát jistým způsobem vážně a nedělat komedii ze všeho, stejně si ale myslím, že učitelé, kteří dovedou utrousit srandičku ve správnou chvíli, jsou u dětí přece mnohem oblíbenější. A co si tak dovolím posoudit podle svých (už dávných, achjo, jsem stará! :D) školních let, od takových učitelů se ta látka nakonec o dost lépe pamatuje.
    A vůbec, mám takový dojem, že jsme přece už dávno někde jinde, a tak snad není problém mobil na lavici, když tam jenom leží a nikdo se v něm nevrtá.
    Jak mně bylo fajn ten jeden rok na jazykovce, kde jsme měli učitelky, co si právě vtipem a jistým způsobem „hry“ velmi pomáhaly, když něco někdo nepobíral, trhlou ředitelku a v průběhu dne sežrali všechno, co přišlo pod ruku, ať už byla přestávka nebo ne. Kupodivu to byl rok, kdy jsem se naučila nejvíc za celé roky studia.

  2. barbora říká:

    A to je přesně to, v co doufám a na co taky ráda vzpomínám – na léta na vysoké, kdy tyhle drobné kravinky nikdo neřešil, ale všichni dávali pozor, protože chtěli. Prostě vo co go, sakra, tak si kousne do sušenky. Ani ten mobil mě kdovíjak nedráždí, když s ním moc neprudí. Ale někdomá holt potřebu rejpat a kritizovat… 😀

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.