Ve starých vodách

Nějakou dobu už jsem nad tím přemýšlela a uteď o Vánocích, jednu bezesnou noc, jsem si konečně sedla k počítači a otevřela několik let starou šuplíkovku. Bude to bratru deset let (vlastně příští rok to skutečně bude 10 let), co jsem ji začala s kamarádkou psát. S hrůzou (a hlubokým obdivem) jsem teď zjistila, že jsem tehdy dokázala naslintat 500 stránek textu. Pravda, není to čistě moje práce, některé pasáže psala kamarádka, jejíž příběh se dějově prolínal s mým, takže některé části jsme si psaly navzájem, případně půjčovaly, aby nám příběhy seděly a dávaly smysl. Ale i kdybych to o tohle zkrátila, 400 normo stran mi přijde jako děsivě dobrý výkon.

Obsahově už je to trochu horší. Něco mezi Esmeraldou a Růžovou zahradou, obzvlášť s ohledem na množství lékařských scén – kamarádka se vyžívala v různých zákrocích, operacích, lékařských výkonech, což samozřejmě jen podporovalo možnost postavy všemožně týrat. Zjednodušeně se tak dá říct, že kromě sledování milostných afér, se tak šlo z jednoho problému do druhého, jakmile se postavy vypořádaly s jedním problémem, chvilku se nadechly a šlo se do dalšího. A co hůř – příběh zůstal nedopsaný. Tehdy, před sedmi lety, jsem měla vizi, kam by se to mělo ubírat, ale pak přišel reálný život a najednou nebylo tolik času, cesta se změnila a k příběhu už jsem se nikdy nevrátila. A nikdy ani nevrátím. I když je to trochu škoda.

Dneska bych už ale nedokázala pokračovat s postavou, která tehdy vycházela ze mě. Samozřejmě. Většina fanfikcí s vlastními postavami vychází z autora(autorky). Troufám si tvrdit, že jsem nestvořila žádnou Mary Sue, žádnou dokonalou, bezchybnou superstar, která si poradí úplně se vším a nic ji nesrazí. Ani z ní nezbyla troska v nesnázích, nešťastná panna, která čeká na svého zachránce. Prostě holka se svými starostmi a radostmi, schopnostmi a chybami, ale nesporně vychází ze mě. A i přes to, že oficiálně jí je pětadvacet, reálně je to devatenáctiletá holka, stejně nepoužitelná jako tehdy její autorka. Spousta situací, která je v příběhu nastíněna, by dneska dopadla jinak. Scény by probíhaly jinak a hrdinka by jinak jednala. Stejně jako mé další postavy, se kterými pracuji dnes, se už chovají jinak. Doufám, že mnohdy i víc dospěle, víc rozumně a v neposlední řadě určitě i víc reálně.

Je také sranda sledovat ten jazyk, jakým je mé šuplíkové veledílo psáno. Mé učitelské já dneska až děsí, kolik chyb jsem byla schopná nasekat (a to včetně mnou vrcholně opovrhovaného „aby jste“). Víc mě ale zaujalo, s jakým gustem jsem třeba používala nespisovný jazyk a hovorovou češtinu. Dneska už mi přijde zvláštní každou postavu nechat mluvit „jak jí zobák“ narostl. Dneska bych s tímto nástrojem pracovala a pracuji daleko šetrněji a schovávám si ho jen pro postavy, které skutečně výrazně i řečí vystupují ze zažitých šablon.

Přes to všechno to má ale jedno velké kouzlo. Psala jsem to jako šuplíkovku. Něco, co jsem četla jen já a má kamarádka. Nikdo další. Nikdo další mi do toho nekecal, nikdo další mi to nemohl kritizovat. Ne že bych se občas nedočkala nějakého komentáře, řekněme konstruktivní kritiky, ale veškeré bloky odpadly. Prostě jsem jen psala, z čisté radosti a pro radost. Odpadly všechny bloky, obavy, nejistoty.

Přemýšlela jsem nad tím v posledních dvou dnech (od té doby, co jsem ten epos otevřela). Dneska je o tolik těžší se jen tak zapsat. Popustit uzdu fantasii a klapat do klávesnice s volnou hlavou. Nejenže mě stále neopustily všechny ty autobloky, které jsou prokletím každého pisálka, teď se k tomu přidaly ještě další retardéry. Tuhle jsem se přistihla u toho, že nemůžu psát, protože – co když nemám přesně podložená fakta? Školní prostředí mě porouchalo věčnou potřebou mít vše kvalitně ozdrojované.

Nebude lehké to všechno překonat. Není lehké najít vůbec čas, natož se přenést přes nejrůznější úskalí (včetně prokrastinačního facebooku). Ale na druhou stranu mě to přivedlo na nápad, že jeden z mých velkých projektů bych mohla začít psát přesně jako takovouhle šuplíkovku. Kamarádka ten příběh nezná, možná je na čase jí ho začít vyprávět.

Je dobré se jednou za čas ohlédnout a zjistit, že i když člověk nestvořil kdoví jakou kvalitu, všehovšudy to ani po těch letech není tak zlé, je to čitelné i čtivé a možná by stálo za to se do toho zase pořádně pustit.

Že by na mě už lezla novoroční nálada předsevzetí?

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..