Pondělí ve středu

Jsou dny, kdy člověku nestačí kolegyni zuřivě vylíčit všechny útrapy, které ho potkaly. Jsou dny, kdy je potřeba se z toho všeho vypsat.

Hned první hodinu  jsem nastoupila do třídy a blbě se zeptala, jestli mají čítanky. V pondělí jsem jim říkala, že budeme číst, aby byli připravení. Přesto se čtyři zvedli a pelášili dolu do skříněk, aby si přinesli čítanku. Tím se počet připravených zvýšil na celých šest kusů z dvaceti. Jak asi vypadala následující hodina není nutno líčit. Pocit zmaru narostl až takových rozměrů, že jsem ze třídy odcházela s moralizujícími větami typu „Zklamali jste mě“, a „Tahle hodina za nic nestála, nemám z ní radost…“ Jakože by se třeba chytili za hlavu nebo tak (naivní, já vím).

Na další hodině jsem zkoušela z četby k maturitě. Nějak jsem si opět velmi naivně myslela, že aspoň na toto zkoušení si studenti vybrali knihy, které je nějak zaujali, aby si celý ten stres odzkoušeli na něčem, co jim jde, co je baví a co budou doufat, že si v květnu vytáhnou. Chyba lávky. Sice tomu nechtějí věřit, ale vážně je vidět, kdo se připravil, knihu přečetl a kdo se těsně před zkoušením nadrtil pár blbostí z wikipedie. Jen jak jim to vysvětlit?

Takže jsem se sice dozvěděla nějaké informace o tom, o čem je Stařec a moře a jak stařec napíná plachty a nahazuje pruty (a.k.a. zcela nepodstatný balast), ale nějaké hlubší významy zraněných rukou a boje člověka s přírodou nepřišly. Celkově o Hemingwayově stylu psaní toho také moc nepadlo, tragédie nastala, když jsme se dostali k dalším autorům doby. Sice student vyprdl nějaká tři náhodná další jména z meziválečného období, ale naprosto bez souvislostí či srovnání. Vrcholem tradičně byla část s neuměleckým textem, kde jsme tentokrát neskončili u stylu a útvaru, ale překvapivě už u obsahu „o čem že to je“. Identifikovat inzerát cestovky byl prostě nadlidský výkon.

Dobře, Hemingway je pruda pro osmnáctileté klacky, ale tak Cimrman bude pohoda. Začlo to dobře, obsahem, sice trochu pomotané postavy, ale nějak se to zvládlo. Což bylo tak jediné. Pak jsem začala totiž klást nebezpečné otázky typu „Na čem je založen Cimrmanův humor?“. Konec. Cosi o parodování historických událostí. Začínala jsem protestovat a ptala se dál – třeba kdy tvořil „Cimrman“. V druhé polovině 20. století. On tedy samozřejmě netvořil, ale kdyby to psal on, že jo. Ne. Dobře, kdy tvoří Svěrák se Smoljakem? To patří do literatury po roce 45. Protestuji, že to je dost široký pojem, ať zkusí blíž přiblížit konkrétní dobu, atmosféru, jejich realitu… Poválečná tvorba.

Naprostá tragédie, neschopnost srovnat dojmy s pojmy, hlavně že to celé bylo uvedeno tím, že na pochopení Cimrmana musí člověk disponovat trochu vyšším IQ. A přitom k pochopení vůbec nedošlo. Smutná ironie.

Začínalo se mě zmocňovat hluboké zoufalství a zatímco se na začátku další hodiny šel připravovat třetí student, tentokrát na zkoušení z literárních okruhů, dala jsem si další přednášku na téma „neučte se to jen z wikipedie, je to znát“. Což mě samozřejmě stálo protest, že vážně nechápe, proč za Hemingwaye má čtyřku. Tak jsem zoufale zavřeštěla, že ani neví, co je to metoda ledovce.

„Co to?“

„Tak za to máš čtyřku,“ ujistila jsem ho už na pokraji pláče a přednášela dál o nutnosti se s těmi knihami aspoň trochu seznámit, mít aspoň trochu přehled o dalších autorech a o době, kdy tvoří.

Po patnácti minutách jsem se konečně dostala ke zkoušení. Dva studenti, dvě otázky, hned v úvodu mě položili tím, že to pojali po svém a nepřipravili si to, co měli, ale něco jiného, ale už mi začínalo být všechno tak zoufale jedno, že jsem jim to odkývala, že je to vlastně šumák, hlavně ať už začnou – konkrétně tedy slečna, která už za sebou měla čas na přípravu a přišla mi povyprávět o české meziválečné próze. Hezké téma, jednoduché téma, to půjde.

Nešlo. Nadechla se a spustila, že tedy ta proletářská literatura… Začala jsem bez hlese zmatkovat, co mi to vykládá a kde mi co uniklo, jestli už mě ten den tak rozložil, že jsem čekala něco úplně jiného? I nechala jsem ji chvíli mluvit, až se dostala k Wolkerovi a já málem upadla.

„Ale to je poezie…“

„Aha… No a to.. vadí?“

„Ty máš mluvit o PRÓZE,“ zopakovala jsem důrazně.

Slečna nešťastně hledí do papíru, já si papír beru a zděšeně hledím na všechna ta jména básníků, co jich tam má… Chytám se za hlavu. Nádech, výdech. Dobře. Zkouším se zeptat, jestli by mi neřekla něco k prozaikům. Samozřejmě následuje hluboké ticho. Hrobové, nezměrné, špendlík by bylo slyšet upadnout.

„A nemohla byste mě tedy vyzkoušet z poezie?“ pípá slečna zoufale.

To bych skutečně nemohla, když na tu se chystá její spolužák.

Kdesi z hlubin jsem vyškrábla zbytky sil a dokonce se zatvářila povzbudivě: „Tak jinak, co takhle Čapek?“ Čapka četli, Čapek je jednoduchý, o Čapkovi se dá mluvit. A je to meziválečný český prozaik, mimo jiné.

„No tak ten třeba napsal Bílou nemoc…“

Naděje umírá. „Dobře, a nějaké prozaické dílo bys nevymyslela?“

Samozřejmě, že ne. Takže jsem ji radši poslala si sednout, protože začít ji škrtit mi přišlo nevhodné. Aspoň ten druhý student mluvil celkem k věci, tak jsem mu nakonec dala jedničku snad i z vděčnosti.

Pak už následovaly jen drobné perličky, jako třeba zjištění, že v jedné třídě teď dva týdny nebudu mít hodinu, díky Velikonocům a školním akcím. Ne že bych tam snad nebyla pozadu, ne že bych tam nepotřebovala asi tak 3x víc hodin. Ne že by mi to ten den nezasadilo už smrtelnou ránu, po které jsem ze školy odcházela v bolestných křečích zoufalství, že se na všechno můžu vykašlat, učit stejně nemám kdy a když už mám pocit, že jsem jim do hlavy něco nalila, stejně mě přesvědčí, že netuší ani rozdíl mezi poezií a prózou.

Některé dny je prostě úplně jedno, co vám tvrdí kalendář, stejně víte, že je pondělí.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..