Viděno: Avengers – Infity War

Internet vře, bublá a kyne informacemi o nejnovější Marvelovce. A přesto se mu nepovedlo vyspoilerovat mi tu nejdůležitější věc ze všech – bude ještě druhý díl. Možná, kdybych do kina šla s tímhle vědomím, byla bych spokojenější a neodcházela bych z kina vlastně docela otrávená.

Všichni mluví o tom, jak skvělý film Marvel nabídl. Nerozporuji to, ale ten slibovaný pocit naprostého okouzlení a němého nadšení se prostě nedostavil. Když to porovnám se staršími kousky, jiné filmy mě usadily víc. Zakoukala jsem do Marvelovek s naivním prvním Spidermanem, přes kterého jsem se dostala do světa X-Menů. Odtud už to bylo jen kousíček k prvnímu Iron Manovi. To byl ten film, ze kterého jsem odcházela němá, nadšená, plná dojmů a překypující emocemi. Naprosté nadšení. X-menovské  Days of Future past, to bylo žrádlo. Avengeři nebyli vůbec špatní. Několik filmů mi uteklo a při tomto „velkém finále“ jsem to chvílemi cítila, ale nic nepřekonatelného. Sešli se tu totiž (až na ty X-meny) opravdu všichni.

Musím si tedy doplnit znalost Doctora Strange, potřebuji si osvěžit, kde se proboha vzal Vision (moje myšlenkové pochody: Hele, to je Paul Bethany, ten mluvil Jarvise… to bude mít spojistost!), a donekonečna opěvovaného Black Panthera jsem taky ještě neviděla. Stejně jako jsem tuším nedokoukala Civil War, z nějakého důvodu, ale jádro jsem odchytila. Ne, nepovažuji se za odborníka a superznalce Marvel Universu, ani toho filmového, ale úplně tabula rasa taky nejsem.

Infinity War rozjelo velkou podívanou. Postupně se na plátně objevovaly další a další nitky, další a další postavy, které to zjevně mělo svést dohromady. První moje jistá nespokojenost pramení z pocitu, že už tam chyběl snad jen Harry Potter a Legolas. V jisté fázi už jich bylo moc. Ne proto, že bych se v nich ztrácela, prostě moc dějových linek a ještě jednu přidáme. Ale dobře, má to svést všechny, tak je to holt potřeba (ale kde je pak aspoň Wolverine?!)

Velká podívaná začínala značně temně a z těch temnot už nevystoupila. V podstatě okamžitě člověk spadl do války, do konfliktu plného mrtvých těl. Perou se ve mně dva pocity – jednak pocit, že „takhle začíná každý druhý film, aby to autoři záhy vyvrátili“, takže mě to vlastně nebaví, a zároveň pocit, že takhle začíná každý druhý film, následně jsou scény nějak vyvráceny, je hustý, že oni to teď nezvrátili. Jenže nezvrátit znamená zahájit hned s několika ne-nevýraznými postavami mrtvými. Aha.

Vlastně jsem asi většinu filmu čekala na ten zvrat. Na to „tak, teď kouzelně vrátíme čas a napravíme to!“ Nebo na nějaké „to byl jen trik, žiju a jsem v pohodě, neboj!“ Nebo aspoň na „ukázali jsme vám konec, teď se k němu budeme propracovávat a ideálně se ho pokusíme zvrátit“. Prostě mě rozhodně nenapadlo, že začnou něčím, co vypadá jako finálová scéna. Nehodnotím teď, zda je to dobře nebo špatně, jen mě to zaskočilo. Hned v úvodu.

Jak děj ubíhal, depka zasazená v úvodu se jen prohlubovala. Další mrtví, další faily, další nevydařené boje. Dobře, někteří se zase začali vůbec bavit, jsou silnější, to snad půjde – aha, tak nepůjde. Tak přidáme další postavy, abychom mohli další zabít. A já pořád čekala na ten zvrat, na to napravení, na ten zázrak, deus ex machina, cokoliv!

Film měl rozhodně spád. Člověk se nenudil, můj doprovod dokonce snad poprvé v historii v kině neusnul, hudba měla grády. Zejména u některých scén mě zase pohltil ten starý známý hrdý pocit, trochu x-menovské „my jsme tým a stojíme za sebou a nakopeme ti prdel!“ To vše podložené skvělou hudbou, až jsem nadšeně poposedávala (scéna ve Skotsku, kdy se „nečekaně“ objeví posila, byla prostě boží). Humor filmu se také vydařil. Komické scény se držely v příjemné hladině „zasměj se, ale nemusíš mít pocit, že to z tebe lámeme.“ Aspoň většinou.

Velkým a milým překvapením pro mě byla postava Benedicta Cumberbatche. Myslím, že styl, jakým jsem o něm doposud hovořila měl k obdivu velmi daleko. Ale on byl dobrej! Vážně mě dostal, líbil se mi, vytvořil postavu sympatickou a uvěřitelnou a … sympatickou především! To jsem do teď považovala za naprosto nemožné. Bonus pro něj i pro film, kterému samozřejmě ani trochu neuškodila změny vizáží u Thora a Capitana Ameriky. Spíš naopak (haba haba ham).

Přesto všechno. Depka se prodlužuje a prohlubuje, pocit beznaděje sílí, postavy umírají. V jisté fázi je depka už tak hluboká, až nastupuje apatie – u mě projevená tím, že ani na umírajícího Iron Mana slza neukápla. Člověk napjatě očekává ten vytoužený zlom a zvrat. A místo něj přijdou závěrečné titulky. A po nekonečných, nekonečných minutách titulků se vytrvalci největší (a že odpadlíků bylo překvapivě hodně) dočkají marvelovské klasiky, jediná jistota, která zbyla, potitulkové scény. Snad jen aby bylo ještě víc mrtvých.

Výsledkem filmu tedy nebylo mé němé zírání a nadšený potlesk, ale otrávenost toho největšího ražení. Byla jsem znechucená, nevěřícná, nechápavá. Strávila jsem celou cestu domu hudráním, že tohle tedy ne, tohle by nešlo, vážení. Upřímně – do kina chodím, protože chci vidět velkolepou podívanou, obzvlášť od Marvelu. Chci vidět možná až trochu pohádku, sice i s krví a mrtvolami, s potlučenými hrdiny, ale happyendem! Depku čekám od nějakého hlubokomyslného nezávisláku, ne od filmu, na který jdu v pátek večer, natěšená na superhdinskou řežbu a nostalgické emoce se starými známými. Úplně nejvíc mě ale asi naštvalo to, že jsem Marvelu skočila na lep, že je to poslední velký film, kterým to všechno vyvrcholí. A že jsem si nezjistila víc. V hrůze, abych se nedočkala nějakého spoileru, v touze jít na film nezaujatá, jsem prostě nehledala žádné další informace. Prostě jsem se jen těšila. Ale samozřejmě, že mi cestou domu začaly docházet narážky a poznámky, které jasně říkají, že bude pokračování (nedokončený příběh Pepper, která cosi hučela do telefonu a znělo to podezřele, Dr. Strange a jeho předvídání budoucnosti – to nemohlo být celé jen tak… a vůbec úmrtí postav, které přece umřít nemohou, už jen čistě z ekonomického důvodu).

Shrnuto a podtrženo: Ten film je samozřejmě dobrý. Velkolepý, v rámci žánru až nadmíru kvalitní. Hudba je fantastická. Postavy skvělé, uvěřitelné, vztahy mezi nimi fungují (nebo nefungují, dle potřeby), záporák hodnotný. Ale všech těch nadšených recenzí je tolik, že jsem potřebovala vypsat své zklamání. Zejména z vlastní blbosti, vím to. A vím také to, že až přijde pokračování, tak ze mě ty peníze samozřejmě opět vytáhnou.

Recenze ČT
ČSFD

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..