Zakrnělý sval

Trénink dělá mistra. Tak ještě začít trénovat.

Můj oblíbený učitel tvůrčího psaní (moc jich v zásobě nemám, natož fyzicky) říká, že psaní je jako sval. Sval, který je třeba procvičovat, trénovat s ním a nenechat ho zakrnět. Můžeme vést polemiky o tom, do jaké míry je psavectví otázkou talentu nebo do jaké míry se tomuto dá naučit, faktem ale je, že ani jedna skupina autorů se neobejde bez tréninku. Jakkoliv bláznivě poučka se svalem zní.

Začala jsem psát někdy na základce. Teď mě napadá, že tradičně svůj začátek odvozuji od doby přijímaček na střední, ale pár textů jsem vytvořila už předtím. Největší éra přišla na střední a na začátku vysoké. To jsem psala jako ďas. Fanfikce, vlastní práce, povídky, střípky… Dodnes za nejproduktivnější považuji ten měsíc, kdy jsem dopisovala bakalářku a celá vypsaná jsem ještě večer co večer (noc co noc) zvládala napsat střípek, jen abych změnila téma myšlenek v hlavě.

Ve světě blogů se pohybuji přibližně stejně dlouho. Jejich výhodou je, že člověk má více podnětů a témat. Zejména období na blogu.cz bylo úžasné v tom, že tam fungovala komunita, díky které málokdy vyschla studnice nápadů – témata týdne, jiné články, různá zamyšlení. K tomu ještě zájmy a koníčky, jistá anonymita… Psalo se téměř samo.

Hodně produktivní bylo i cestovatelské období, kdy jsem psala z Budapešti. I zde bylo hodně podnětů, zájmů, ve finále jsem spíš nestíhala psát a ne všechny myšlenky nakonec skončily na papíře.

Pak ale nastal útlum. Přestala jsem tvořit, zaplnil se mi život, nechtěla jsem vysedávat u počítač a začala chodit ven. Věnovala hodně času studiu a praxím, rozbouřené pubertální emoce odezněly. A že ty jsou jedním z největších hnacích motorů k tvoření. Všechny ty bouře je potřeba nějak ventilovat a mým ventilem bylo právě psaní.

Jenže pak člověk dospěje a nedejbože to začne brát všechno trochu vážně a začne uvažovat o tom, že blog z dob, kdy tam psal každý nesmysl není úplně reprezentativní, že by vlastně chtěl nějaké místo, kam by mohl odkázat zájemce o svoje práce, texty… A nastupuje autocenzurní blok, který ještě víc brzdí tvořivého ducha (zejména toho mého, stydlivého).

To už se dostáváme k dnešním dnům. Oficiální blog (nebo aspoň snaha o něj) by tu byl. Ty staré, holčičí a fanouškovské, odvál čas a propadly se do hlubin virtuálních sítí. Taky je tu ale mraky práce, spousta starostí, všední dny dospělého člověka. A taky únava, touha nesedět věčně u počítače, chtíč trávit čas spíš s mužem než s technikou a v neposlední řadě také lenost. „Za chvíli jdu spát, to už se do ničeho nebudu pouštět.“

A psavecký sval zakrňuje. Tak jako všechny svaly mu to jde neskutečně rychle, téměř mrknutím oka. Tím spíš, když si uvědomím, že jsem pořádně nepsala už několik let. Nepočítám různé drobné články a sem tam něco. Ale ke „kvalitní“ původní práci jsem nezasedla ani nepamatuji.

Takže pak se není co divit, že když se mi hlavou prožene divoká myšlenka, poměrně kvalitní a hmotná, místo abych ji hodila na papír, tupě zírám do počítače a nejsem schopná začít. Sval zakrněl. Chybí trénink a už při první větě bych se zadýchala. Tedy nastává strach se na startovní pozici vůbec postavit, otevřít word a začít tvořit.

Berte tento článek proto jako tréninkové hřiště. Rozehrávače, díky kterému bych mohla chytit slinu, přestat se bát prázdného papíru a sebrat odvahu napsat aspoň hrubý náčrt příběhu. Protože jak říkají klasikové – i špatný první nástřel je tisíckrát lepší než žádný nástřel.

A nebo to dopíšu, usoudím, že je čas jít do postele a radši si chvíli číst a stejně z toho nic nebude.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..