Bod zlomu

Jako začínající učitel jsem do školního systému nastoupila plná ideálů. Což je pravděpodobně docela běžné. Vize, jak to člověk bude dělat úplně jinak, než tak, jak sám zažil na základce či střední. Asi jako když se budoucí rodič přesvědčuje o tom, že některé věci on nikdy svému dítěti neřekne. A pak přijde ta tvrdá realita, která ho probere.

Po třech letech ve školství přišel první rok, kdy skutečně uzavírám ročník, respektive celé studium u maturantů. První rok jsem měla jen malé prcky na nižším gymplu (kde stejně přece nikdo nemohl propadnout, žejo), druhý rok jsem sice uzavírala maturanty z dějepisu, ale po půl roce přítomnosti, bez skutečné hodnoty, když se na to teď zpětně podívám.

Letos jsem tedy už teď v dubnu byla vystavena nátlakovým momentům a nekonečným přemlouváním, že to přece nemůžu… A já nejenže mohla, já musela.

Mezi mé nástupnické ideály patřilo přesvědčení, že všichni jsme jen lidé a že i studenti se potýkají s řadou vlastních, mimoškolních starostí, které ale občas bohužel vedou k tomu, že výuku z nějakého důvodu buď nezvládají, nebo jim třeba jednou uteče nějaká známka. Od začátku mám  zásadu, že pokud si někdo drží nějaký standart a jednou mu zjevně ulítne známka úplně mimo, beru to jako chybu systému a známku nezapočítávám do finálního hodnocení. Protože kuckánky, rýmičky, jiné předměty, zlomená srdce… na středoškoláka je toho dost a taky jsem nějaký ten test zazdila kvůli šílené zamilovanosti.

Taky jsem celkem tolerantní k tomu, že někomu můj předmět prostě nejde. Je spíš na matiku, fyziku, biologii… Takové ty věci, ze kterých já jsem málem propadala. Nedělám si kvůli tomu o člověku obrázek neschopného idiota, jen si říkám, že to spolu musíme vydržet a po střední si může jít svým směrem. A třeba ho pro svoji věc i nadchnu, aspoň natolik, že mi nebude dávat úplně okázale najevo, kde mě má.

S tím je úzce spojeno to, že při závěrečném hodnocení se nesoustředím jen na výsledky v podobě známek, ale snažím se hodnotit a zohlednit i celkový přístup studenta v průběhu pololetí. Zkrátka má-li někdo známku mezi, nemám problém zohlednit to, že se mnou během hodin mluví, reaguje na mé otázky, spolupracuje… A přiklonit se k lepšímu.

Zlatým mottem mého přístupu je cosi, co jsem shrnula do věty „nebuď svině jen proto, že můžeš.“ Hodně v tom má prsty moje maminka, která se vždycky přimluví za zoufalce, o jehož osudu třeba uvažuji. Vždycky mi tohle motto trochu pomůže při rozhodování, přiklonit se k tomu pozitivnějšímu a lepšímu, když prostě nevím. A ačkoliv se může zdát, že takové situace přeci nejsou, je jich jak maku.

Obávám se ale, že právě tohle heslo a můj celkový přístup mě teď ale dostal do těch báječných smradlavých močálů citového vydírání. Ať jsem se snažila sebevíc, po půl roce neschopnosti naučit se na test lépe jak na 4- (v jednom ze šesti případů, zbytek byly pětky), mi nakonec ročník neuzavřeli dva lidé z češtiny. A už to jelo: Dejte nám ještě šanci, to nám nemůžete udělat, ještě nás vyzkoušejte, ještě jeden test, ještě jednou oprava jiného testu, rodiče nás zabijou, s tím nemůžeme přijít domu, kvůli vám se nedostanu na vysokou…

Tito dva měli svůj top, když mi jeden z nich napsal na facebook (druhý profil, který mám pro neformální rychlou komunikaci) sáhodlouhou zprávu plnou plaček, jejímž vrcholem bylo „Vykašlaly jsme se na známky a věřili, že projdeme za jakých koliv okolností.“ No, neprošli (a tahle zpráva byla tím posledním, co by jim pomohlo, zjevně).

Nejhorší je ten moment přímé konfrontace. Ta chvíle, kdy řeknete „neuzavřeli jste ročník z češtiny, v maturitě teď nepokračujete.“ A pak ten nátlak, aby se člověk smiloval. Protože přece jsou to jen lidé, udělali chybu (asi tak 6 chyb v průběhu pololetí), zaslouží si ještě jednu šanci. Nepochybuji o tom, že by si ji zasloužili, ale další šance už prostě není. A člověk vytáhne tu otřepanou frázi: „V životě se ještě mnohokrát dostanete do situací, kdy další šance už prostě nebudou.“ 

Dalším střelcem byla studentka, která dostala čtyřku z dějepisu. A to ještě z milosti, protože ze dvou testů, které jsme v tomto pololetí psali (a věděli to předem, že budou jen dva, kvůli tomu, že pololetí mělo fakticky tak tři měsíce a to ještě jen proto, že jsem si je vytvořila) měla pětku a … no vlastně čtyřku, ale o půl bod. Kdo byste holku nechal propadnout z nematuritního předmětu, kterému už se nikdy nebude věnovat? Stojí to za to? To byl přesně ten moment „nemusím být svině a kvůli půl bodu nebudu.“

Za dobrotu na žebrotu. Přesto se se mnou začala hádat, že ale s uzavřením na čtyři nesouhlasí. Prostě ne. Prostě to tak nebude. O známce si se mnou pak přijde ještě soukromě promluvit a vysvětlit mi to – proneseno před zbytkem třídy, takže se na mě snesla snůška vražedných pohledů. Chápu je.

A zase bylo třeba vytrvat. Jasně, co by mi to udělalo ještě jednou ji vyzkoušet? Nechat ji opravit si ten pětkový test? Vůbec nic přece… Rodiče ji doma zabijou, prostě nemůže přijít se čtyřkou, máme spolu přece dobré vztahy, stačí ještě jedno vyzkoušení. Nebo možná ani to ne, vždyť se to nikdo nemusí dozvědět…

V danou chvíli člověk stojí na chodbě, snaží se vytrvat ve svém názoru, cítí, že proti strana ho nenechá odejít bez souhlasu a jedinou cestou tak je říct, že si to musím rozmyslet. Protože jsem cítila, že polevuji. Bylo by hrozně jednoduché na to přistoupit, vyjít druhé straně vstříc, pomoci, vyhovět… Ten psychický nátlak bylo neskutečně náročné ustát. Až s odstupem mi začalo docházet, co všechno padalo za fráze,  co to na mě vůbec zkoušela a že přes to už nejede vlak.

Ten týden, kdy jsem si tímhle vším prošla, byl bod zlomu. Moment, kdy člověk přes veškerou svou dobrotu srdce a hluboké porozumění všemožným problémům, musí zůstat pevný a zatvrzený a stát si za svým ne. Další šance není, vyčerpali jste je, podcenili jste práci celého půlroku, tři měsíce vám to bylo jedno, nedokážu kouzlit v rámci pár hodin před uzavřením klasifikace. A ani nechci, protože kdybych těmhle změnila známku, znamenalo by to, že musím posunout hodnocení všem, přeci. Pokud pětkař dostane čtyřku, aby teda prolezl, a čtyřkaři dám trojku, pak všichni ostatní mají právo jít na dvojky a jedničky.

A kdybych bývala podlehla (a oni si dle svého textu moc dobře uvědomovali, že „nechci ztratit reputaci“), mohla bych se na všechno vykašlat. Hodit si nohy na stůl a nic nedělat. A kdybych cokoliv přeci jen dělala, nesměla bych být překvapená, že studenti kašlou na mě a nic nedělají. Protože tyhle zprávy se šíří rychlostí ohně. Minutu po tom, co bych té holce kývla na trojku z dějepisu, by to bylo na internetu, facebooku, chatu, jakémkoliv whatsappu. I když tvrdila, že se to nikdo nemusí dozvědět, nakonec by to věděli všichni.

Po třech letech jsem se dostala do stádia, kdy vím, že do příštího roku vstoupím pečlivěji připravena. Lépe hned na začátku určím pravidla a náležitosti hodnocení. I když mám pocit, že jsem to vždy říkala, teď si za tím budu daleko pevněji stát. A hlavně snad nebudu na škole známá jako „ta, která to každému nakonec dá.“

 

P. S. Nejvtipnějšími momenty přemlouvaček nastaly, když jsem se snažila vysvětlit, že „je to stejná situace jako s XY“ a druhá strana se ohradila „to se mě dotklo, že mě srovnáváte s XY.“ … Nikoho nesrovnávám, říkám, že je to stejná situace, vy vztahovačné bestie!

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..