Projekt: Jedna věta

Chystala jsem podklady pro budoucí seminář tvůrčího psaní a narazila na projekt „Jedna věta“. Cílem je vybudovat psavecký návyk. Je jedno, jestli člověk napíše větu krátkou nebo dlouhou, duchaplnou, či plytkou, poetickou či přízemně racionální. Prostě jen napsat jednu větu denně. Zjistila jsem, že to vůbec není tak jednoduché, jak se ze začátku zdá. Protože dříve či později (a spíš dříve) člověk podlehne pocitu, že by to mělo mít nějakou hodnotu, smysl nebo aspoň humor. A ještě rychleji člověk nabude dojmu, že „tu super větu si večera zapamatuji a pak ji napíšu“. Ha ha. Kvůli téhle lži jsem si dokonce pořídila nový zápisník (jako bych potřebovala důvod pořizovat si nový zápisník), který tahám neustále s sebou.

Začala jsem projekt zkoušet namátkově v únoru a v březnu, ale povedlo se mi jen sem tam něco. Definitivně jsem se do toho ale zakousla až v dubnu.

Únor

26. 2. – Přišla jsem domu, uvařila si čaj, dala si horkou sprchu, a když jsem konečně rozmrzla, konečně jsem si vzpomněla, co všechno jsem chtěla ve světě zařídit, než dojedu domu.

Březen

5. 3. – Občas přemýšlím o událostech, o kterých učím, z pohledu, jak bych se v tu chvíli zachovala já, jen proto, abych dnes zjistila, že s největší pravděpodobností bych se utahaná jako kotě odvláčela domu a usla a všechny revoluce světa by mi byly zcela ukradené.

13. 3. – Řidiči tramvají si na zasekaném Žižkově dávají racuh pauzy a když se kolona před nimi konečně pohne, daj cigaro za stěrač, nastoupí, popojedou tramvají o celý metr, zase otevřou dveře, vystoupí, vezmou si svoje cigaro a pokračují v ranní siestě.

22. 3. – Ačkoliv mi káva nechutná, její hořká vůně mi připomíná dálky světa a vzpomínky, dávno zapomenuté, ale pevně spojené právě s její vůní, vyplouvají napovrch a připomenou mi budapešťské kavárny, sevillské ulice, noční cesty Itálii a polohlasé rozhovory rodičů

Duben

1. 4. – Nikdy už asi nezjistím, jestli jsme historik proto, že mě tak baví lidské příběhy a historické knihy, nebo jestli mě tak baví lidské příběhy a historické knihy, protože jsem historik.

2. 4. – 20. století prostě stálo za hovno.

3. 4. – Jedny z nejhorších momentů v mém životě jsou ty, kdy si nenapíšu svou geniální myšlenku a pak trávím hodiny a hodiny naivní snahou vzpomenout si na ni.

4. 4. – Zjevně dovedu fungovat jen ve dvou polohách – dokonalý pořádek, nebo absolutní chaos, a překvapivě se v obojím dokážu celkem slušně zorientovat, pokud jsem se stavem předem smířená.

5. 4. – Někdy je nutné svést uvědoměle feministický boj za svá práva utlačovaná expanzivním projevem mužské dominance a rozpínavostí chlapských kolen.

6. 4. – Říkají, že Řím nelze vybudovat za jeden den, ale já po dnešku vím, že za jediný den nejde ani zbořit.

7. 4. – Jsou v životě situace, kdy dobrovolně promeškáme neopakovatelnou šanci a možná je to tak i dobře.

8. 4. – O víkendu se náš byt stává opět relativně útulným a uklizeným domovem vonícím čistotou, což většinu vydrží nanejvýš do pondělního večera.

9. 4.

10. 4. – Je ironické, jak moc mám ráda rána, když tak nerada vstávám.

11. 4. – Pokud si budu každou kritiku brát tak osobně, bude ze mě buď nabušený sportovec nebo alkoholik (a všichni víme, co je pravděpodobnější).

12. 4. – Už druhý den mám rozhozený časoprostor a jsem přesvědčená, že je o den víc.

13. 4. – „…Šťastný, nikdo není šťastný, jen blázni myslí, že jsou…“

14. 4. – Člověk si své bláznovství nejlépe uvědomí ve chvíli, kdy v podřepu, ověšen zavazadly a riskující ztrátu autobusu sbírá z chodníku zatoulané šneky, zatímco pod kolemjdoucíma dusajícíma nohama zazní charakteristické křupnutí…

15. 4. – „Je zvláštní, jak vzpomínka dokáže zvoskovatět, jak podezřele krásným se stává cherubín v tmavnoucím rámu – podivné, prapodivné jsou cesty paměti.“ (Nabokov)

16. 4. – Už 11 let nejsem jedináček.

17. 4. – „Vykašlali jsme se na známky a věřili, že prolezeme za jakých koliv okolností.“

18. 4. – Neprolezli.

19. 4. – Zuby nehty se držím skleničky vína, abych už dnes neotevřela pracovní e-mail a nešla spát vytočená.

20. 4. – Nikdy mě nepřestane fascinovat, s jakou jistotou z mé hlavy mizí všechny myšlenky, které mě otravovaly celé dny, jen co vezmu do ruky papír a tužku nebo sednu k počítači.

21. 4. – Nejde mi ani tak o to, že mám pravdu, ale o to, aby druhá strana tuto skutečnost uznala.

22. 4. – „Pokud se o historii zajímáte, tak bych vám doporučila jinou knihu, u té jsem i brečela.“

23. 4. – Jedu tramvají a přemýšlím, jakou šanci mám dojet domu včas, aby mě nesemlela bouře, jejíž temné mraky se výhružně sbírají na pozadí majestátního panoramatu Hradčan.

24. 4. – Je rozhodnuto a uzavřeno a vítězem letošního ročníku jsem se třemi propadlíky zjevně já.

25. 4. – „Třeba kostely… z venku se zdají až děsivé, ale vevnitř… vevnitř…“

26. 4. – Lidé zapomněli, jaká je to radost otevřít schránku a najít v ní lidský příběh schovaný v dopise.

27. 4. – Možná bych měla občas číst recenze, abych celý film nečekala na velkolepý zvrat a místo něj se nedočkala jen velkolepých titulků.

28. 4. – Okna baru otevřená do ulice vybízejí k nahlédnutí a turisté se neostýchají zastavit a zaposlouchat se do zvuků kytary a zpěvu návštěvníků uvnitř, který se rozléhá uličkami staré Prahy.

29. 4. – Člověk nikdy nezpytuje svědomí tak, jako když si v kocovině nemůže vzpomenout, jak se píše slovo zpytovat.

30. 4. – Těžká vůně šeříku se mísí se svěžestí čerstvě posekané trávy a oboje prostupuje štiplavost hořících ohňů.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..