Výletnické jednohubky: Na Kokořín!

Frištenský: „No já tomu možná nerozumím, ale za sebe bych řek, že tu nic tak extrovního nevidím. Když to srovnám s tím naším výletem na Kokořín, jo.“
Lékárník: „Prosím tě, to se vůbec nedá srovnávat.“
Frištenský: „Jak to?! Byly tam skály pískovcový, občerstvení… co je tady? Prd.“

Po dnešním výletě si nejsem úplně jistá, zda Cimrman na Kokoříně někdy byl. Ale postupně.

Už se skoro zdálo, že na výlet nevyrazíme, ale nakonec se nám povedlo sesbírat síly, sedli jsme do auta a zamířili na sever. Asi to dnes nebyl úplně nejlepší nápad. V noci jsme toho ani jeden moc nenaspali (jen někteří dobrovolně) a od časného rána mě budili dělníci na vedlejší stavbě, což vyeskalovalo mou hysterickou scénou, že ve slušné společnosti se v neděli v sedm ráno nehlučí. Jeli jsme trochu z povinnosti, že když už máme to auto, měli bychom toho využít k výletu. Cíl jsme úplně nestanovili – někde v okolí Kokořínu se najíst, pak se projít po okolí.  Možná hrad, možná Pokličky… Nakonec jsme po mírném boji s navigací skončili přímo v Kokoříně, což je s největší pravděpodobností vesnice, s překvapivě zajímavou usedlostí na náměstí, s pár domky kolem a toť vše. Původně rychlý oběd se vlivem velmi pomalé obsluhy protáhl na celkem slušné posezení, než jsme se konečně mohli vydat na cestu k hradu. Dle paní v restauraci je hrad kousek, tak kilometr, z kopce.

Na konci vesnice před námi byla cesta sluneční výhní…

Na konci vesnice jsme pochopili, že tohle nebude správné řešení a vrátili se pro auto, abychom přejeli dolu pod hrad a zpátky si to naopak vyšlápli. Naštěstí, protože silnice se sice nekroutila celou dobu na slunci a záhy přešla do příjemného stínu stromů, ale představa, že pak svého společensky unaveného muže táhnu zpátky nahoru do kopce, abychom se dostali k autu, mě málem přivedla do mdlob. Daleko lepší řešení bylo zaparkovat na parkovišti pod hradem (holt 60 Kč) a spíš ten kus vyšlapat po schodech. Já si pak ještě přidala schody nahoru do věže, protože už dlouho jsem neukojila svoji vášeň pro pozorování světa z ptačí perspektivy (třeba v Římě). Tady se mi naskytl pohled do nekonečných kokořínských lesů, které aspoň trochu vynahradily to chybějící občerstvení na pískovcových skalách, které mi kdysi sliboval Frištenský v Dobytí severního pólu.

Nekonečná zeleň

Krajina Kokořínska je úžasná. Moje cesty vždycky vedou spíš na jih, anebo úplně jinam, mimo dojezdovou vzdálenost z Prahy na odpoledne. Ale tady leží relativně dostupný, ale mně zcela neznámý kus Česka. Ve stínu stromů bylo příjemně, oproti rozpálenému městu, vůně lesa mě obklopila vzpomínkami na česká léta.

Ještě citelněji na mě zapůsobilo koupaliště, u kterého jsme zastavili víceméně náhodou. Cestou zpátky domů jsme míjeli několik velkých rybníků, ale u jednoho se to hemžilo množstvím lidí, kteří se cachtali ve vodě mezi lekníny, plavali z jedné strany na druhou nebo se slunili na travnaté pláži. Naštěstí jsem moc nezaváhala a zajela rychle na parkoviště, abychom se trochu prošli i tady. Absence plavek mi zabránila, abych do vody skočila a zkazila si tak dojem. Zhýčkaná ze španělských pláží a průzračného moře jsem na bahnité dno koukala značně nedůvěřivě, ale voda byla čistá a příjemně vlahá. Mít ty plavky, tak jsem do toho šla.

Podnikatelský záměr/potenciál. Koupit tuhle úchvatnou ruinu a vybudovat tu hotýlek a restauraci, s výhledem na rybník, skály a hned u koupaliště ♥

Chvíli jsme se tu zdrželi, rozjímáním nad typickým českým létem. Můj muž ještě stále zjišťuje, co přesně to obnáší žít v Česku. Dnes si znovu ověřil svou už starší domněnku, že největší českou rozkoší a zábavou je vydat se někam na túru. Ideálně pěšky, samozřejmě. Vyrazit do lesů, po pěšinkách, od hradu k hradu, od hospůdky k hospůdce. Bloumat, zhluboka dýchat, když už jsme v tom lese a opustili jsme pach velkoměsta, překonávat nejrůznější převýšení a překážky na cestě, abychom se v jejím závěru odměnili zmrzkou, sedli na vlak a jeli zase zpátky do civilizace.

Tak možná příště tím vlakem vyrazíme taky, někam hlouběji do Máchova kraje, který mi zatím stále zůstává utajen.

Na závěr ještě info tabule. Dvě prohlídkové „trasy“, koho nezajímají interiéry (80 Kč), může jít jen na věž (30 Kč)

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..