Moje troška do eco-mlýna

Už je to nějaký ten pátek, co jsem zaregistrovala, že existuje více způsobů, jak žít. Ještě před nějakým časem, před pár lety, to byla doména spíše bosonohé menšiny, ale postupně se nejrůznější myšlenky, jak vlastními silami přispět k lepšímu světu, rozšiřují do širšího a širšího okruhu společnosti. A pomalu, ale jistě tyhle myšlenky pohlcují i mě. Myšlenky, jak eliminovat množství dopadu, který člověk vyprodukuje, jak nakládat s tím, co prostě eliminovat nedokážu, jak omezit množství spotřebovaných plastů, ale třeba i jak omezit množství chemie ve svém životě a těle. A ještě dál – jak se pokusit přispět k lepšímu životu tvorů, kteří tak docela nemohou za to, jak bezohledná verbeš to lidstvo je.

Odpady, plasty a jiné stopy

Samozřejmě úplně první krok, který jsem zahájila už v náručí rodiny, bylo třídění plastů, papíru a skla. Nikdy jsem na tom neviděla nic moc složitého, použiji, umyji, zrecykluji. Pravda, teď trochu rozšiřuji své povědomí o správné recyklaci (že ne všechno se dá hodit do papíru, mastnota obaly od vajíček, ruličky od toaleťáku), ale radostně šířím myšlenku dál.

Nejvíc jsem s nerecyklači bojovala během spolubydlení v Budapešti i ve Španělsku. Ačkoliv v obou zemích je celkem dostupná možnost recyklovat (v Pešti jsme měli speciální popelnice dokonce přímo v domě, co už může být jednoduššího!), lidé na to příliš zvyklí nejsou. A snad ještě horší šok jsem zažila nedávno v Itálii, kde nejen že nerecyklují, ale takového plastu já nevyprodukuji ani za deset let, jako tam vyprodukuje jeden člověk za den.

Další krok a sen v tomto směru je začít třídit bio odpad. Jakožto salátožrout a vajíčkožrout neskutečných rozměrů vyprodukuji (vyprodukujeme) mraky zeleninových odřezků a skořápek. To by se všechno mohlo zkompostovat, ale v pražském bytě na to nemám momentálně podmínky. I když už mě napadlo i pořízení vermikopostéru do bytu. Místo psa si pořídit žížalky. Koneckonců jsou holky i výrazně samostatnější. Velký zahradní kompostér pro celý dům mi s tou naší sbírkou starců neprošel.

Drobnými praštěnými kroky pak je, že občas napíšu nějaké firmě/společnosti, kde častěji nakupuji, zda by nechtěli nahradit své plastové obaly papírovými. Dobře, udělala jsem to jednou, napsala jsem Fleppi, od které kupuji samolepky do diáře a teď už chodí v papírovém sáčku ♥.

Před rokem, když jsem se začala pomalinku probírat z plastového snu, jsem si také pořídila skleněnou lahev na pití. Ve stejné době jsme také koupili filtr na vodu do lednice. Protože naše kohoutková voda není úplně dobrá (navíc letité trubky), kupovali jsme pravidelně balení vod. Což je jednak mrak plastu, druhak otrava se s tím tahat.. Těmito dvěma kroky jsme radikálně eliminovali množství plastů, které jsme dokázali vyprodukovat. Další krok je ještě hrnek na kávu. Nechodím do kaváren kdovíjak často pro kafe s sebou, ale občas si ten poplastovaný kelímek (hlavně v zimě) zkrátka přinesu. Samozřejmostí pak je vlastní taška na nákup.

(Bio)drogérie

Tady mám velké rezervy. A zatím jsme se úplně neskamarádily, ale krok po kroku se snažím sem tam něco změnit. Třeba dnešním nákupem kartáčků z Econey. Původně jsem šla po bambusu, ale nakonec jsem našla ještě lepší, přírodní, rozložitelné a navíc z Německa, takže k nám neputují přes půl planety odkudsi z Indie.

Loni jsem se pokoušela zahájit osvětu i na poli šamponu, mýdla a deodorantu, ale tam jsme se ani v jednom případě úplně nepotkaly (já a ty produkty). Deodorant nebyl příliš funkční a z oblečení už ho asi nikdy nedostanu, šampon nepomohl s problematickou pokožkou hlavy a rozčesávání bylo hotové peklo. Ale třeba to budu zkoušet dál. Samozřejmě mám ohromné rezervy ve věcech jako jsou čistící prostředky – na nádobí, na praní, na údržbu domácnosti. Tam jsem se zatím ani náhodou nepropracovala.

V této položce jsem přesvědčená o přínosu hlavně pro mě. Množství chemie, kterým se denně obklopujeme je děsivé. Začala jsem tedy aspoň trochu sledovat, z čeho se co vyrábí a kolik šíleností jsou schopní do čeho narvat. Zatím jsem se v tom chemickém moři ještě ani pořádně nezorientovala.

Jídlo

Vegetarián, natož vegan nikdy nebudu. Jsem masožravec a celkem přesvědčený o potřebě živočišných bílkovin pro nás. Zároveň si ale myslím, že množství masa, které do sebe průměrně pereme, je nadbytečné. Osobně mi stačí maso jednou týdně, byly časy, kdy jsem ho jedla ještě méně (zvlášť v Pešti jsem přežívala víceméně pouze na salátech a rajských polévkách). Ale vzdát se ho nechci. Stejně jako se nevzdám vajec a mléka (které jsem zase začala ve snídaních trochu více konzumovat). Ale i tady se krok po kroku snažím dělat drobná rozhodnutí, kterými věřím, že bych mohla zlepšit svět.

Kupujeme biovajíčka. V tomto ohledu jsme se naštěstí s Mužem celkem hezky sešli, i když každý z trochu jiného pohledu – mně jde o chuděry slepice, jemu o vlastní zdraví. Výsledek je ale stejný a důvody vlastně taky: nešťastná slepice nadopovaná kdoví jakým svinstvem nám asi nenabídne ve vajíčku to nejlepší z přírody. Proto jsme už před časem zcela přestali kupovat vajíčka označená trojkou (stačí otevřít a podívat se na červené razítko. Pozor, nevěřit obalům!), Muž odmítá dokonce i dvojky (třeba tady trochu více info) Úplně nejčastěji a nejradši ale kupujeme vajíčka přes rodiče z chalupy. Vajíčka šťastných slepic, které celé dny běhají po dvorku, mají dostatek životního prostoru a nějaké to stéblo taky vždycky někde najdou. Šťastná slepice = zdravý člověk. A těch pár korun na vajíčku za to prostě dám. Mimochodem zrovna v těchto dnech proběhla médii veliká kauza o zacházení se slepicemi. A Lidl se už zavázal, že přestane „trojky“ prodávat (ačkoliv až někdy od roku 2025, hrdinové). Docela mě těší, že se tohle všechno začalo vůbec řešit. Je skoro neuvěřitelné, za jakých podmínek nutíme zvířata žít, jen abychom z nich měli užitek. Jestli někde věřím v sílu EU, pak tady by mohla také udeřit a prostě podobné chovy zakázat.

Maso kupuji v řeznictví. Možná je to jen moje naivní představa, ale tiše věřím, že tam prodávají maso 1. kvalitnější, 2. lépe zpracované, 3. z lepších podmínek chovu. Vodou napumpovaná kuřecí prsa z Albertu už mi nesmí do domu. Celkově mám neodbytný pocit, že maso v supermarketech prostě nemůže stát za nic. A po několikerých pokusech o pozření masa z Tesca jsme zkrátka pochopili, že to možná nebude jen o chuti, ale i o životě.

zkrátka se snažím

Vím, že nikdy nebudu žít 100% bio a zero waste. Budu létat a cestovat, budu kupovat věci zabalené do plastu, budu dostávat drinky s brčky. Ale těší mě dělat drobné kroky a drobná rozhodnutí, kterými se tomuto ideálu v jistém ohledu přibližuji. Nelámu to přes koleno, ale když to jde, zamyslím se a někdy i připlatím, sleduji, odkud věci a potraviny pocházejí, jak jsou vyrobené, co obsahují. Je to do určité míry i o jisté oběti, o překonání pohodlnosti (vystoupit z tramvaje a dojít ještě extra do masny, nezapomenout si tašku, napustit si vodu) a někdy i o vyšší ceně. Společnost se ale pomalinku mění, což je poměrně inspirativní a podpůrné. Je hezké věřit, že by se jednou zcela eliminovaly nesmysly jako plastová brčka, talíře, příbory a kelímky.

Konkrétně s brčky docela válčím – doma je nepoužíváme vůbec, ale venku vám je narvou do každé domácí limonády. A mnohdy radši dvě, snad abyste mohli pít nosními dirkami nebo co (vážně, může mi to někdo vysvětlit?!). Možná by bylo fajn přestat dělat limonády do podivných hipsterských sklenic, dát je do normálního skla a nechat člověka pít jako dospělého. Bohužel ale ani když se ozvu, že chci drink bez brčka (když vím, že ho vážně není potřeba), většinou se nedočkám – respektive dočkám a přijde pití zase s brčkem.

Jde to krok po kroku. Mám před sebou ještě velké výzvy. Chci víc nakupovat zeleninu přímo od zdroje, ne okurky v plastovém kondomu (bože, ty mě tak vytáčí…), obecně bych se chtěla víc zaměřit na zero-waste nakupování a rozhodně mám velké rezervy v oblasti drogérie. Dávám do sebe a svého jídla a života víc peněz a věřím, že kvalitnější potraviny z jasnějších zdrojů jsou prostě lepší – třeba snídaně od Mixit se stala už nedílnou součástí mého života (kvalitní a domácí, super).

Třeba tou svou nepatrnou troškou přeci jen přispěji k lepšímu stavu naší planety a k tomu, že i společnosti si začnou uvědomovat, že lidem to prostě není jedno.

Btw. super článek na Econea, který mluví o zero waste, ale není nijak dogmatický. Nabízí, nenutí.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.