Nekupuj v nejistotě

Navážu na svou nárazovou sérii článků „boj za sociální spravedlnost“. Naštěstí, na rozdíl od dřívějších textů, tentokrát jsem už zvládla vychladnout a podívat se na všechno z trochu většího nadhledu. Na druhou stranu si ale myslím, že bych to úplně ležet neměla nechat, třeba se někdo poučí z mé blbosti a bude si v tomto obchodním řetězci dávat větší pozor. 

Nastalo léto a jelikož zase trochu obměňuji šatník, usoudila jsem, že potřebuji tílka. A ideálně džínové kraťasy, protože ty, co mám, jsou hrozně krátké. Což mi vadí a omezuje mě to a přijde mi to nevhodné nosit po městě (no dobře, puritánka, když to srovnám s těmi kalhotkami, co nosí jiné, já vím, ale prostě nepotřebujete, aby studenti očumovali vaše půlky).

Jelikož H&M mívá docela dobrá basic tílka, zamířila jsem tam, když už jsem jela z oběda přes náměstí Republiky. To možná byla první chyba – Palladium narvané k prasknutí, všude mraky lidí, všude bordel. To mě začalo vytáčet asi jako první – že měli všude neskutečný nepořádek, věšáky s oblečením přetékaly, člověk si nemohl nic prohlédnout, protože při snaze na něj začaly věci padat… Děs. Další děs nastal v kabinkách, kam se klikatila nekonečná fronta, pak mi milý pán zabavil několik ramínek, že maximálně mohu zkoušet 7 kusů (měla jsem některé věci podvojené po velikostech), u pokladen pak taky fronta až ven… Navíc mě nebetyčně vytáčely dvě velmi, ale velmi nepohledné ochechule, které místo aby uklízely/markovaly/pomáhaly/cokoliv, se vykecávaly stranou, děsná bžunda. Kolegové nestíhají, zákazníků až na půdu, ale ony si štěbetají. Narvané v o několik čísel menších kraťáskách (haha), neforemné škatule, které se ani nalíčit neuměly (příliš mnoho ostrých linek, fakt nepohledné na obchod s oblečením). Ale to spíš jen podtrhovalo moje podráždění, zcela iracionálně.

U pokladny jsem udělala druhou zásadní chybu. Když už jsem v tom nevýslovném bordelu našla kraťasy, které mi byly a cítila jsem se v nich dobře, nechtěla jsem je pustit a řekla jsem si, že si je radši vezmu, vrátit je můžu přece vždycky (tedy do 30 dnů, jak mě informovaly cedulky v kabinkách). Další podobná cedulka byla i za slečnou na pokladně, které jsem se pro jistotu ještě jednou zeptala, zda normálně platí, že můžu do 30 dnů přijít oblečení vrátit. Jasně, jasně, beze všeho… Ano, byla to chyba, trochu ve snaze porušit vlastní zajeté zvyky, kdy jsem schopná se rozhodovat tak dlouho, až odejdu s prázdnou.

I koupila jsem, zaplatila a odešla. Do C&A, když už jsem v tom Palladiu. A samozřejmě, že jsem tam našla kraťasy za poloviční cenu a ještě měli akci 30 % sleva na kraťasy a šaty. Co se dá dělat, radši si vezmu téměř totožné kraťasy za třetinu ceny, nejsem blbá, že jo.

Vrátila jsem se s dalším nákupem do H&M, k té samé slečně a s omluvným úsměvem jí řekla, že teda chci kraťasy vrátit. A tady začalo to pravé rodeo. Přišla jedna ze škatulí se mnou vyřešit reklamaci.

„Samozřejmě, reklamace. Peníze nevracíme, dáváme naší věrnostní kartičku.“

„Prosím?“

Zopakovala mi informaci.

„Ne. Já nechci věrnostní kartičku, já chci vrátit peníze. Kupovala jsem to před půl hodinou, nikdo mě na to neupozornil. Dokonce jsem se ptala vaší kolegyně, ta mi to odsouhlasila, že můžu vrátit, nic o kartičce nepadlo.“

„No máte to tady na účtence,“ poukázala na drobný text na konci účtenky. Jo, bylo to tam, měla pravdu, samozřejmě, ale –

„To je sice hezké, ale před koupí mě nikdo na toto neupozornil. Ani vaše kolegyně.“

„No já s tím bohužel nic nenadělám. Já vám můžu akorát zavolat managera. My vracíme na kartičku, peníze vracíme jen cizincům.“

Zůstala jsem na ní vteřinu zírat, než jsem automaticky překlapla:  „So should I speak English?“ To jako vážně?!

Krabice se zasmála, že to né, že mi zavolá managera.

Dalších deset minut jsem čekala na managera, kterého museli dvakrát přivolávat. Zatím jsem se snažila uklidnit, naladit na vlnu ledového klidu, pohoda. V mezičase jsem si znovu přečetla cedulku, která byla za „mou“ prodávající, kde hrdě hlásali „Máte 30 dní na vyzkoušení doma“, ale o kartičce nic. Chvíli jsem očima bloudila a nakonec jsem našla na druhém konci pokladen (v tuto chvíli tedy přede mnou) takový malý A4 papír s hustým textem, kde zákazníky informovali, že peníze se vrací na dobropisovou kartičku. To nemůžou myslet vážně?

Manager se uráčil přijít a spustil tu samou písničku. Znovu jsem mu zopakovala, že jsem se ještě výslovně ptala, zda je možné zboží normálně vrátit, že mě na to slečna mohla tedy upozornit, že o tom nikde zákazníka neinformují. Dobře, teď během toho čekání, jsem ten směšný papírek našla, ale to vážně asi není adekvátní způsob, jak na to upozornit, když daleko viditelnější je „máte 30 dní na vrácení“.

„To mi řešíme několikrát denně, ale peníze prostě nevracíme,“ usmíval se medově. A že prý mi žádná kolegyně nemohla říct, že je možné zboží vrátit.

„Vracíte, ale cizincům, jak řekla vaše kolegyně…“

„No ano, cizincům ano. Ale vám vrátíme peníze na kartičku.“

Skončilo to tím, že jsem vysoptila, že teda holt přijdu s Mužem, protože jestli to chápu správně, jemu vrátí peníze .

„Pokud nemá české občanství, tak ano.“

„Fajn!“ odsekla jsem vztekle, popadla svoje věci a odkráčela. Ledový klid byl samozřejmě proměněn v páru.

Výsledek: Pitomé kraťasy jsme dnes vrátili a dostali zpátky peníze. I když ten můj srab už už málem kývl na kartičku, kdybych do toho nevstoupila svou angličtinou s podivným přízvukem (asi jako když Samantha předstírala britskou angličtinu nebo Ross začal mluvit na své první přednášce), za který se mi ještě teď doma Muž směje a trvala na tom, že odjíždíme a chceme peníze).

Co mě vytočilo:
  1. Klamání zákazníka. Cedule tvrdily, že má 30 dní na rozmyšlenou. O žádné dobropisové kartičce nikde ani zmínka. Taktéž prodavačka. Samozřejmě chápu, že jsou proškolení, aby na to neupozorňovali. Jejich cílem je mít moje peníze a přimět mě protočit zboží. Já to chápu, ale to ještě neznamená, že s tím budu (natož že musím) souhlasit.
  2. Nerovný přístup k Čechům a cizincům. Můj Muž tady žije. Bohatě by kartičku mohl uplatnit, o tom žádná. Ale nechce. Jenže on má právo na vrácení peněz. Já jsem ale Češka. Je jim jedno, jestli tu žiju, nebo jsem tu jen na otočku a dalších deset let se tady neukáži, tedy kartičku nevyčerpám. Nemám nárok. Přitom by stačilo, aby mi peníze vrátili, ani mi nešlo o cash, ať mi to vrátí na kartu, kterou jsem platila. A já, když budu chtít, z ní klidně kouzlem udělám HM kartičku a těch osm stovek u nich někdy, až budu chtít, utratím. Klidně ať mají i svojí kartičku, určitě je mraky ženských, které to ocení nebo jim je to jedno, ale takhle ne…
Chyba a dohra:

Když jsem se pouštěla do psaní článku, nenapadlo mě nic lepšího, než se poptat na názor na Vinted. Já vím, že věc je uzavřená, že bych to mohla a měla nechat být, ale prostě jsem byla zvědavá, jestli to i ostatním přijde divné nebo ne. Zapomněla jsem, že Vinted už je spíš mimibazar pro bezdětné a jaká sorta žen se tam asi pohybuje. Diskuze se zvrhla v obhajování obchodu, že je to jejich dobrá vůle, že já jsem si nemusela nic kupovat, že „to tak dělají běžně“ (lol, to je vážně validní argument) a že dřív obchody vůbec neumožňovaly zboží vracet.

Nejde o to, že „obchod přece nemá povinnost a je to jeho dobrá vůle.“ Já mu za dobrou vůli děkuji, ale já ho do ní nenutila. Ať mi obchod klidně řekne „kup nebo nech, cesta zpátky není“. Já se podle toho zařídím. Ale to přesně tady nenastalo. Tady jsem byla oklamána tím, že mi ty podmínky nákupu předem neřekli. Nějaká jejich poznámka na účtence, po uzavření „kupní smlouvy“ mi přijde směšná. Asi jako když koupíte dům, podepíšete smlouvu a po podpisu na vás ještě vyskočí informace, že jste se zároveň zavázali k tomu, že dům třikrát denně povinně oběhnete, jinak vám ho zase vezmou.

Trochu mě fascinuje, jak jsou holky schopné obhajovat naprosto nevhodné chování obchodního řetězce. Tak se to dělá. To je normální. Ve vrácení zboží ti přece nikdo nebránil, měli to tam napsané… Jo, tuhle jsem si objednala k obědu rozpečený hermelín na toustu. Přišly mi tři minibagetky a na nich tři unuděné trojhránky. Jasně, popis odpovídal, ale od restaurace to prostě nebyla fairplay. A tady je to to samé – ano, já můžu zboží vrátit, ALE. Já nechci ale. Já se zeptala a měla jsem být upozorněna. Nota bene když v jiných obchodech zcela normálně vrátí peníze. Zboží musí být nenošené, s visačkami, to všechno je stejné, protože samozřejmě nechtějí být za levnou půjčovnu. Všemu rozumím.

Podle mě se ale H&M v tuto chvíli zachovalo podle, nekale a podvodně. Nehrají čistou hru.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..