Výletnické jednohubky: Máchovým krajem

Ač je to neuvěřitelné, u Máchova jezera jsem ještě nikdy nebyla. Kdoví proč mě to tam nikdy nelákalo, nikdy se nenaskytla úplně příležitost a z nějakého důvodu si s Máchou kdovíjak zvlášť nerozumíme (což mě samotnou až překvapuje) a ani tohle tedy nezafungovalo jako lákadlo. Celkově mi severní Čechy do značné míry unikají. Vyznám se spíše v těch jižních, kde jsem trávila pravidelně prázdniny a kam dodneška občas zavítám a kde se mi moc líbí – všechny ty hrady, rybníky, lesy… Na sever cesty zkrátka nevedly. V poslední době se to snažím trochu napravovat (už třeba nedávnou cestou na Kokořín). Tento víkend tedy došlo na druhou cestu, protože při té minulé nás zaujalo přírodní koupaliště a myšlenka na chvíli se vyvalit u vody nezněla vůbec špatně.

Místo zoufalého hledání náhodných vodních ploch jsem tak zavelela, že prostě zajedeme k Máchovu jezeru. Nejvyhlášenější české koupání, fenomén, to se musí vidět.

Dojet do Doksů bylo to nejjednodušší. Najít místo, kde se upíchnout už bylo horší, protože jsem na mapě nezadala nic konkrétnějšího. Jeli jsme proto trochu na slepo a v první fázi jsme auto zapíchli v jakémsi kempu, kde to podivnými existencemi jen přetékalo (pod podivnou existencí si představte lidi kolem třicítky, kteří v těch dvanáct dopoledne nebyli střízliví a různě se povalovali, kde se dalo). Abychom se k nim přidali jsme byli moc střízliví. Po trapné myšlence, že se tedy vydáme k vodě jsme to po pár krocích vzdali, vrátili se k autu a zamířili kamkoliv, ale jinam.

Druhý pokus už byl úspěšnější (orientační bod nádraží se osvědčil), zaparkovali jsme tedy na placeném parkovišti, odkud vedla cesta (spíše promenáda) kamsi do lesa a k rybníku. Odbočku na nudapláž jsme přešli a směle pokračovali dál, vybaveni prostěradlem a plavkami, ačkoliv začínalo být docela jasné, že na koupání vzhledem k počasí nedojde. Cestou se nedalo moc ztratit a když jsme došli k odbavišti na projížďku lodí, ještě pořád jsem nechtěla věřit, že ta pokladna slouží i k něčemu jinému. Bohužel se ale za chvíli ukázalo, že se nemýlím a že opravdu musíme koupit vstupenku, abychom mohli v našem trajdání pokračovat a vstoupit do oblasti hlavní pláže. Načíhli jsme přes plot, za co že je vybírána nekřesťanská částka 65 korun a následně to otočili a šli hledat jinam. Zaplatit více jak dvě eura za to, že se na chvíli plácneme na kus země, sníme meloun a zase půjdeme, ani koupat se nebudeme, nám přišlo šílené. A sotva jsem to mohla vysvětlovat Muži, že někdo po něm chce takových peněz za možnost vyčvachtat se v českém bahňáku, když u nich se na plážích plácají davy Čechů zcela zdarma…

Nakonec nás cesty zavedly zpátky k odbočce na druhou pláž, vhodnou pro nuda styl, kam jsme ale nedošli. Nakonec jsme to na chvíli zapíchli jen tak na břehu pod stromy. Jenže jeďte na piknik s někým, kdo vlastně nikdy pořádně nepiknikoval – tedy se mnou. Navíc jsem těžce podcenila počasí, takže po té, co jsem sežrala meloun (poctivě připravený Mužem), jsem se nejen začala nudit, ale ještě mi byla ziminka, což samo o sobě není moc zábavné, natož když vás trápí bolavé rameno, které je na podobné povětrnostní podmínky citlivé až přecitlivělé.

Naše útočiště s výhledem na pláž…

Naštěstí se blížil čas vhodný pro nějaké to jídlo. Muž už doma našel odkaz na nějakou „restauraci“, která se mu velmi líbila a když mi ukázal, že lokalita je „Bezděz“, bylo v podstatě rychle rozhodnuto a náhradní plán vymyšlen – dojedeme se najíst a já ho pak možná vytáhnu nahoru na hrad.

Dojet do Bezdězu bylo opět to nejjednodušší. Už záhy vás ale začnou odchytávat kluci v reflexivestách. Dál už mohou jen místní a případně: „Ale my jedeme na jídlo,“ vykoukla jsem z okénka s úsměvem a nechala se navigovat. Nikdo pořádně nevěděl kam, jeďte prostě nahoru…

Bistro S Láskou Karel je skutečně jen dřevěná bouda s venkovní kuchyní a venkovním sezením. Vzhledem ke své lokalitě přímo pod hradem Bezděz žije zcela zjevně pouze z letních turistů, otevřeno má jen když je otevřený hrad a když je hezky (předpokládám). Přesně jeden z těch podniků, který se dá s naprosto čistým svědomím označit za hipster záležitost, což je asi něco, co by člověk právě tady nečekal. Už proto, že pokud nechcete jíst tady, nezbývá vám než si vybrat z některé z tradičních hospod, které minimálně z venku vypadají úplně stejně jako před dvaceti lety a dle vývěsních tabulí nabízejí totéž co před třiceti lety (smažák, guláš, utopenci). Čestnou výjimkou zdá se být hospoda Pod Lipami, když teď tak koukám na jejich stránky a menu z grilu.

Zkrátka a dobře, tahle taverna je jak z jiného světa. A to jídlo… Znáte to – Ano, šéfe!, seškrtejte meníčko, zaměřte se na méně věcí, ale dělejte je kvalitně. Tady si to vzali k srdci. K běžné nabídce patří jen dvě položky: burger a palačinka. Když to nechcete v housce, můžete ještě dostat salátovou verzi. A dle denní nabídky vám na venkovní gril místo burgeru hodí flák masa. Nic víc. V rozmezí toho je ale výběr kombinací víc než slušný a použité potravy jsou prostě skvělé. Kvalitní maso, křupavá zelenina a naprosto boží houska. A pak ta obří palačinka! Po jednom malém burgeru jsem měla opravdu velký problém „dezert“ dojíst. Všechno jsem to navíc ředila domácí limonádou. A když říkám domácí, myslím domácí. Bohužel levandulová se ještě louhovala, tak jsem se musela smířit s malinovou, ale žádná újma se mi nestala.

Výhled z věže na část hradu

Mé ekologické srdce zaplesalo i nad papírovými tácky a dřevěným příborem, i když plastový kelímek mohl být bez brčka, ale vše se cíleně recklovalo (obzvlášť kýbl „pro slepičky“ mě pobavil, nic nepřijde na zmar). Na druhou stranu si ale říkám, jestli by se nevyplatilo radši používat klasické talíře, příbory a skleničky. Asi to vzhledem k zázemí nejde, ale to množství odpadu by se eliminovalo. Mou obavu z nereálností podporuje i skutečnost, že místo záchoda tu byla klasická toika, což bylo snad jediné, co mě na celé záležitosti rozladilo, protože skutečně nejsem fanoušek tohoto způsobu vyměšování (ale zase co si člověk zaposiluje!).

Dobře, končím oslavnou píseň na božské žrádlo. Zkrátka a dobře jsme ze sebe vytvořili spokojené kuličky a tu menší nenapadlo nic lepšího, než se tedy vykulit na hrad. Někde uprostřed té brutální cesty, kdy menší kulička zoufale přemýšlela, jak se tam proboha v tom středověku drápali a jak to asi zvládali po těch super kluzkých kamenech koně, se začala větší kulička podezíravě vyptávat. Prý jestli jsem tenhle výšlap neměla v plánu od samého začátku. Proto jsem určitě chtěla jet právě k tomuhle rybníku. Marně jsem vysvětlovala, že ne, že to skutečně nebyl můj úmysl ani zlotřilý plán, jak ho dostat zase na nějakou zříceninu. Prostě se to naskytlo. Nota bene byl to on, kdo našel hospodu, kde se chce najíst. To, že byla zrovna tady, přímo pod hradem (a taverna je skutečně v nejvyšším možném bodě, kam se dá pod hrad dojet, pak už musíte po svých), jsem já přece nemohla vůbec vědět ani ovlivnit.

Jeden z těch rozumnějších úseků cesty

Přes všechno supění a nadávání a přes moje nadšené poskakování, div jsem si nezlomila nohu, jsme se nakonec nahoru dostali. Naštěstí ještě hodinu před uzavřením, takže jsem koupila lístky, turistickou vizitku a pohled a už jsem chudáka táhla dovnitř. Myslím, že moje bezbřehé nadšení, když jsem začala prolézat polorozpadlé místnosti, kapli a další zákoutí hradu, mě jen usvědčilo z toho, že jsem to vážně celé plánovala (vážně ne!). Já za to svoje nadšení vážně nemůžu. A je to neovladatelné. Abych se uklidnila, vyšplhala jsem si na věž, odkud se člověku nabízí rozhled do celého širého Máchova kraje.

Máchův kraj experimentálně. I s Řípem.

A tady, vysoko nad světem a s výhledem na Říp i Ještěd i na Velké jezero, mě tak napadlo, že možná bych měla toho Máchu vzít na milost. Pro jeho romantickou duši, pro jeho smysl pro krásu, pro jeho vkus, pro jeho zásluhu, že se lidé začali o takové lokality zajímat a starat.

P. S. Nejvtipnější dotaz dnešního dne: „Kdo to byl ten Máčo?“ při pohledu na ceduli „Máchovo jezero“.

A ještě jedna z cesty dolu

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..