Přečteno: Paní půlnoci (C. Clare)

Název: Paní půlnoci (Temné lsti, 1. díl)
Autorka: Cassandra Clare
Rozsah: 600+ (reálně by stačilo o pár set stránek méně)
Nakladatelství: Slovart
Rok vydání: 2017

Kdysi dávno jsem pro knihy Cassandry Clare málem obětovala vlastní zrak. Její první dvě série jsem byla ochotná hltat v mizerném rozlišení na mobilu, části česky, části anglicky, části v amatérských překladech, které mě doháněly k šílenství (mezi jeho a svůj je prostě rozdíl). Do světa, který vytvořila, jsem se tajně zamilovala, i když v něm vidím jisté mezery a nahodilosti, a první knihy jsem zhltla téměř na posezení a každý další díl jsem vyhlížela s napětím.

Přestože autorku proslavily hlavně Nástroje smrti (zejména díky zfilmovanému Městu z kostí), já sama mám asi radši příběh ze staršího období, londýnské Pekelné stroje. Nedokážu úplně přesně vysvětlit, proč jsem se na novou sérii nijak zvlášť netěšila, proč mě všechny ty anotace až tak moc nelákaly, i když možnost vrátit se do světa lovců stínů bych přeci měla radostně vítat. Není tedy divu, že k Paní půlnoci jsem se dostala teprve nyní. Nakonec jsem se ale na ni začala těšit. Zvolila jsem si ji jako príma oddechové letní čtení, které ale nebude úplně blbé a po dlouhé době si zase dovolím vypnout u nějaké dobré městské fantasy, jakkoliv young-adult.

K mému velkému překvapení ale nakonec nebude tento text tak nadšený a oslavný, jak bych na začátku knihy čekala.

Nástin děje

Kniha se odehrává pět let po skončení příběhu Nástrojů smrti. Role hlavních postav se přesouvá na duo Emmy Carstairs a Juliána Blackthorna. Ti se mihli už v závěru předchozích příběhů, a i tady se občas objevily známé postavy z jiných příběhů. Tím, že je svět C. Clare opravdu hodně propletený, nelze se tomu moc vyhnout – a autorka se tomu ani vyhýbat nechce. Občas mi některé odkazy přišly zbytečné a až vynucené (a to jsem člověk, který naprosto miluje odkazy a takové ty poznámky, které chápe jen zasvěcený – moment, kdy se v posledním díle Nástrojů smrti objeví postava z Pekelných strojů jsem byla schopná si přečíst snad desetkrát). Zpět k příběhu.

Emma před těmi pěti lety, během války, přišla o rodiče. Jejich vražda je uzavřený případ, který Spolek odmítá dál řešit (Spolek obecně odmítá cokoliv moc řešit, chovat se lidsky a poslouchat kohokoliv, než sám sebe), přestože Emma je přesvědčená o tom, že vrah stále uniká. Hlavní dějovou linkou je tedy pátrání po vrahovi jejích rodičů, který má pravděpodobně na krku i nové mrtvé, kteří se po Los Angeles začaly objevovat.

Samozřejmě v příběhu nechybí ani láska, pocuchané emoce puberťáků, kteří si s tím vším vlastně neumí moc ještě poradit, ale přitom jsou vystaveni úkolům, které by měl problém zvládnout i dospělý.

Opakování matka moudrosti

Tady někde to začíná skřípat. Autorka do příběhu vnesla poměrně velké množství postav, zejména v rámci jedné rodiny. Velké množství sourozenců Blackthornových jí dávalo poněkud zabrat. Julián, který posledních pět let figuroval jako nejstarší sourozenec, se pasoval do role rodiče, otce, pečovatele, kuchaře, zdravotníka, zpovědníka… A neustále to omílá. Ani ne tak on, jako autorka.

Právě v neustálém opakování informací jsem viděla největší slabinu celé knihy. Když jsem vzala výtisk poprvé do ruky a přečetla si, jak je mým zvykem, zadní stranu obalu, zaujalo mě, že dvě ze tří vyjádření patří blogerům (blogerkám). Po přečtení to začínám trochu chápat, protože se obávám, že veškeré oficiální recenze musely být v jistých ohledech nelichotivé. Kniha by potřebovala proškrtat. A to jakože hodně proškrtat.

Ani nevím, co mě ve finále rozčilovalo víc – neustálé opakování informací, co se stalo před pěti lety, nebo to, jak se Julián o všechny stará, nebo to, jak se kdo cítí ve vztahu ke komu. Nebo snad ty neustálé popisy v kruhu, co který ze sourozenců dělá, jak se tváří, co má na sobě, kde sedí nebo stojí… Vždycky hezky vyjmenovat jednoho po druhém, pečlivě vykreslit jejich výrazy a pak teprve můžeme plynout v ději dál, alespoň o pár vět, než se nedejbože některý ze sourozenců pohne a je potřeba vylíčit, jak se k tomu ostatních pět členů postavilo (na konci knihy jsem stejně nebyla skoro schopná udržet, kdo je kdo).

Ve finále mě unavovaly i nekonečné barevné popisy. Než jsem se pustila do čtení, někde jsem na tuhle poznámku už narazila – že je autorka v popisech dost rozvleklá, ale kdo má rád její styl, asi mu to vadit nebude. Zařadila jsem se tedy celkem spokojeně do této skupiny čtenářů, abych v průběhu četby vystřízlivěla. Nepamatuji si, že by ve svých dřívějších knihách byla tak rozvleklá, ale kam se na ni hrabe Rowlingová s věčným připomínáním, že má Harry Potter zelené oči, stejné jako jeho matka (čemuž nejvíc natrhl frak film, jak všichni víme). V každé, přísahám, že v každé scéně bylo znovu a znovu zopakováno, jaká barva očí je právě na pořadu dne. A ke smůle čtenáře – nikdo tu nemá úplně normální barvu očí. Takže to bylo neustálé opakování modrozelených odstínů Blackthornovské famílie (které se pravidelně měnily podle nálady, počasí, denní doby… přirovnávány k barvě moře). U každé objevivší se víly bylo znovu zopakováno, jak vypadají její dvě rozdílné oči – fakt pokaždé, i když se ta daná víla stala součástí příběhu a nebyla jen náhodným kolemjdoucím. A kdyby snad nestačily oči, byly tu ještě vlasy. Tmavé, s konečky v zapadajícím slunci zbarvenými do ruda, světlé, zlaté, obilné, stříbrné, černé… Když se vyčerpaly všechny barvy tady, mohlo se přejít k popisu přírody, moře, denní doby samotné.

Hele, já sama jsem lyrik. Miluji popisování přírody, ročních období, denních dob, západů a východů slunce… Ale co je moc, to je příliš. Ve finále jsem úvodní pasáže trošku znuděně přeskakovala k nějakému ději.

Btw. Po všem tom opakování a připomínání pak ale občas chybí připomenutí někoho, kdo se jen mihl, vy tušíte, že se asi kdysi objevil v předchozích dílech, ale prostě netušíte, kdo to je a jak se tedy k dané informaci postavit.

Postavy

Snad horší než věčné popisování vzhledu a prostředí se ale ukázalo opakování vzorců. Už někdy v první třetině jsem začala cítit, že příběh se až na ty vraždy zas tolik neliší od těch, které jsem od autorky už četla. Jedna z blogerek na zadní straně píše, že je kniha emoční jízda. Hm, já vám nějak nevím. Emoce samozřejmě nechyběly, ale přišly mi vynucené, protlačované, nereálné a neuvěřitelné. A navíc – tohle už tu prostě bylo. Zakázaná láska, možná do jisté míry milostný trojúhelník, odmítaná láska…

Celkově jsem měla mnohdy pocit, že autorka nutí postavy zcela nepřirozeně někam, kde je potřebuje mít. Nutí jim reakce, které se jí zrovna hodí do příběhu. Ale ty reakce působily falešně. Někdy jsem se musela v textu vracet a hledat příčinu vzteku, zmatku, rozčílení… A po marném pátrání jsem se smířila s tím, že autorka to tak prostě potřebovala. Rozhovory mezi postavami mnohdy nepůsobily přirozeně a tak, jak by se spolu bavili dva puberťáci (natož dva dospělí lidé). Teď prostě potřebuji, aby ses rozzlobil a naštvaně odešel, takže i takhle naprosto všední poznámka ti zvedne mandle.

Nejtěžším přiznáním ale je, že mi Emma byla od začátku jednoduše nesympatická. Tak jako jsem si zamilovala potrhlou, veselou, pubertální Clary a tak jako nedám dopustit na zvláštním způsobem vznešenou a moudrou Tessu, zrovna tak mi Emma přišla zralá na pár facek. Přechytralá, s pocitem jak je neskutečně vtipná… O tom, že má autorka trochu problém s vynuceným humorem ví čtenáři své už od Města kostí, ale tam jsem jí to odpustila, protože to zkrátka byla prvotina. Navíc se mi zdálo, že s každým dalším dílem se v tomhle ohledu zlepšuje. Uznávám ale, že v tom tentokrát jistou měrou mohl hrát roli i překlad – vážně mi tam ta nespisovnost v promluvách (hlavně třeba u Emmy, a vlastně mnohdy JEN u Emmy) neseděla a jen podtrhovala podlézavý dojem celé knihy.

Julián situaci trochu zachraňoval, i když se svým samaritánským přístupem člověku po chvíli už taky lezl na mozek. Jeho věčné opakování, že „to jsou jeho děti“. No jo, my to chápeme, bylo to těžký, ale stačí! Bohužel ani jeho „děti“ nedokázala autorka uchopit úplně správně, a ačkoliv tradičně několikrát v průběhu příběhu opakovala, kolik komu je, nepůsobili tak. Vlastně kdyby to tolikrát nepřipomínala, tak si jednotlivé sourozence vykreslím v úplně jiných hladinách – a to mnohem mladší, protože se chvílemi chovali na svůj věk naprosto neadekvátně.

Předvídatelnost

Druhá z blogerek z obalu knihy se zmiňuje o tom, jak jí několikrát málem vypadly oči z důlků. Vážně? Už dlouho jsem nečetla knihu, která by byla TAK předvídatelná. Dobře, hlavního padoucha jsem neodhalila, to uznávám, ale jinak bylo vše poměrně jasné a průhledné a když postavám konečně došlo, co že se to děje nebo proč, jen jsem kroutila hlavou, že je to nenapadlo hned. Což u knih normálně nemívám a bohužel to musím přiřadit k jisté nešikovnosti autorky, kdy příběh prostě nedokázala vykreslit tak, aby působil uvěřitelně. Navíc mi přišlo, že s informacemi nepracuje úplně dobře, protože vždycky pár stránek před velkým odhalením většinou něco zmínila, podotkla, postava se nad něčím zamyslela – zcela zjevně.  Nemluvě o tom množství tajemství, co všichni mají. Chápu, že to jsou lovci stínů, děsně tajemná sebranka, ale mezi sebou by se k sobě možná mohli chovat trochu upřímněji.

Na druhou stranu ale uznávám, že někdy se postavy zachovaly zcela nepředvídatelně. Docela mě pobavilo, jak si opět autorka nenechala uniknout moralizační poznámku o ochraně. Tentokrát to aspoň nepůsobilo tak uhozeně jako v předchozí sérii – jdou téměř na jistou smrt, vášeň udeří, ale muž začne uvědoměle řešit, že vlastně nemá kondom. Tady se pro změnu začne z ničeho nic úplně nepochopitelně omlouvat, než z něj vypadne, že nemyslel na ochranu (po akci). Ale žena situaci zachrání, že o to se postarala už dávno. Ehm. Já chápu, že je to literatura pro mládež, že je asi třeba moralizovat, ale takhle proboha ne.

Závěrem

Shrnuto a podtrženo, knihu jsem přečetla. Sice jsem se v jisté fázi přestihla u toho, že kdybych ji odložila a nedokončila, asi by mě to ani moc netrápilo, ale nakonec jsem jí věnovala sobotní dopoledne a docela zaujatě přelouskala poslední čtvrtinu. Už mám dokonce zarezervovaný v knihovně další díl. Protože přese všechno je to svět, který mě baví a o kterém čtu ráda. A vlastně jsem teď zvědavá, jak se to bude vyvíjet na té milostné rovině, která mi zoufale připomíná vztah mezi Jaceam a Clary z Nástrojů smrti. Ale na druhou stranu, jak ten jejich vztah jsem ještě docela brala, jak jsem bezmezně propadla milostnému trojúhelníku mezi Tessou, Willem a Jemem, tak tihle dva se mi nemůžou dostat pod kůži a jejich motivacím nějak nevěřím.

Bohužel moje lehké rozčarování nezachránila ani krátká povídka, o kterou byla kniha doplněna a o které jsem do té chvíle neměla ponětí. Povídka, která se vracela právě k páru Jace a Clary, ale která působila stejně utahaně a rozvlekle a nerealisticky jako celá dočtená kniha. Prostě jen takový předstíraný bonbonek pro věrné, přeslazený a úplně zbytečný.

Netuším, co se s autorkou stalo. V prvních knihách byla cítit začátečnická nevypsanost, v Pekelných strojích excelovala (v daném žánru), ale tady přišel jakýsi rozplizlý úpadek, kterému ze všeho nejvíc chyběl pořádný editorský zásah a nemilosrdné seškrtání. Pak by možná totiž přišel spád, příběh by se odvíjel rychleji, a i ty neuvěřitelné dialogy by možná nepůsobily tak nerealisticky. Bojím se, že kdybych jí tolik nevěřila, kdybych neměla tak ráda její předchozí příběhy, nikdy bych se vlastně opravdu nezačetla.

Paní půlnoci na Databázi
Moje někdejší nadšení z Pekelných strojů

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..