Tour de España: III. Kamenná Santillana (Altamira)

Na skok do Irska. Aspoň takový jsem měla pocit, když jsme třetí den projížděli krajinou Baskicka a Kantábrie, hornatou, zelenou a zahalenou mlhami a nízkými mraky, které se mezi vrcholky držely. V samotné Santillaně del Mar nás dokonce zastihl déšť, úplně stejný, jaký jsem si pamatovala ze Smaragdového ostrova – sice prší, ale člověk rychle uschne.

Tento cíl byl vedle Toleda jediný, který jsem vybrala já. Na rozdíl od druhého jmenovaného jsem na něm ale nijak významně netrvala, Santillana mi byla doporučena jako hezké městečko, pokud chceš vidět něco na severu, tohle by mohlo stát za to. A rozhodně stálo.

Santillana del Mar. Všimněte si množství hlaviček, přes které jsem fotila…

Až teprve po zadání lokality k přetřesu na rodinné radě jsem zjistila, že je to v podstatě výchozí bod pro návštěvníky pravěké jeskyně Altamira (ta, co se o ní učí ve výtvarce a v dějepise – pokreslené stěny pravěkými lidmi a tak). Když tedy nakonec byl cíl schválen, přišla otázka, zda se chci podívat i do té jeskyně a do muzea. Z nějakého naivního důvodu (nemám ráda pravěk) jsem tedy, dva měsíce před cestou, řekla, že ne. Protože přeci nechodím do těch muzeí, a protože mi pravěk nic moc neříká, a protože pravá Altamira je už několik desítek let nepřístupná. Místo ní je vybudovaná replika.

Ve středu ráno jsme ale dorazili do krásného městečka s milou slečnou na informacích a mě to po předchozí návštěvě Guggenheimova muzea nedalo a začala jsem dumat nad tím, jestli by přeci jen nestálo za to se jet na tu bizoní parádu podívat. Koneckonců sem se asi jen tak už vážně nepodívám, to i to Bilbao má větší šanci než tahle vesnička uprostřed ničeho, sto mil od všeho (dobře, jen sto kilometrů od Bilbaa). Trochu z toho vznikla třenice, Muž se na mě trochu načertil, že si vymýšlím blbosti, že když se mě před měsícem ptal, tak jsem přeci zarputile kroutila hlavou, že nee, že mě pravěk neba a teď si budu vymýšlet změny… Úplně to nepřidalo naší týmové náladě, kdy už nám všem začínalo trochu lézt na mozek společné cestování. Ale jelikož sehnání lístků nakonec nebyl až takový problém (jen asi 10 min ve frontě) a jelikož vstupenky stály 3 € (pro mě jako pančelku zdarma), všechno se to rozdýchalo.

Fuente ovejuna (to asi neni)

Než přišel náš čas prohlídky muzea, ke kterému se ze Santillany musí pár kilometrů dojet, měli jsme docela dost času si projít městečko samotné.  Na tu pustinu tu bylo překvapivé množství turistů (to ty jeskyně) a mně ze všeho nejvíc připomínalo naší Kutnou Horu. Křivolaké uličky, kamenné domky, tisíce krámků se serepetičkami. Asi nejvíc mě nadchnul pramen uprostřed jedné z hlavních ulic města. Napůl zastřešená studna, ze které ale vytékal potůček vody, přes který se prostě muselo přeskočit (nebo jít neromanticky v horní polovině ulice NAD studnou). Celkově se jednalo o neskutečné překvapení, vůbec jsem takhle hezké městečko nečekala. Ale přesně to sedlo do mé chutě a nálady, kdy jsem toužila po něčem „malém, španělském“ vedle všech těch velkých destinací, dálnicích a prvoplánovitosti.

Odpolední muzeum u Altamiry ale přineslo přesně to, co jsem čekala. Tedy nudu. Asi největším rozptýlením bylo, když tchán přiběhl přes půl muzea, s potutelným úsměvem, že našel jeden český pár v muzeu. Konkrétně tím myslel fotografii hezky starého páru někdy z pravěku, který byl pohřben (a objeven) v Dolních Věstonicích. Společnými silami jsme pak našli ještě jeden odkudsi z Moravy, ale to bylo tak to nejzábavnější. Skutečnost, že mě pravěk nebaví, si naštěstí uvědomuji dost na to, abych z toho nebyla nijak výrazně zklamaná. Zkrátka sošky, střepy nádob, nějaké tu zuby, otlučené kameny…

Bizoni

Bohužel ani samotná „jeskyně“ to nezachránila. Spíš naopak. Já nevím, co jsem čekala pod pojmem „reálná replika původní jeskyně“, ale já mám tendenci skákat na tyhle sliby a vyfantazírovat si nemožné. V předsálí nám prvně pustli dokument, který vysvětloval, jak celá Altamira vznikla – herci na plátně chvíli tloukli kameny o sebe, o něčem se jakousi hatlamatlašpanělštinou dohadovali, malování jsem úplně nezaregistrovala, ale možná tam bylo. Pak spadly kameny, zavalily vchod do jeskyně a v 19. století zvědavá holčička našla zajímavou jeskyni a už to jelo. Asi nejpůsobivější byly záběry ze 70. let minulého století, kdy přes davy téměř nešlo nic vidět. Dramatické titulky novin, že je Altamiru třeba zachránit, Altamira v ohrožení… tadá, máme pro vás repliku.

Vstup do skutečné Altamiry

Pak nás konečně vypustili do prostoru, do kterého z jedné strany dopadalo světlo obrovským zaskleným otvorem, kudy vedly pečlivé cestičky se zábradlím a nad hlavou se vám v jisté fázi tedy milostivě objevil polystyrenový kámen a na něm obrázky bizonů, jelenů, rukou… Po pěti minutách (a to jsem se vážně loudala a všechno si to fotila na mobil a na foťák) bylo po všem. Schody nahoru a jste u vstupu do muzea, to už jste viděli, takže hasta luego. Můžu si ale s klidným svědomím říct, že jsem nepromarnila šanci navštívit Altamiru.

Jen pro zajímavost – chvilku jsme zkoumali možnost dostat se do skutečné jeskyně. Navštívit ji opravdu lze. Jednou týdně v pátek dopoledne v 10:30. Zájemce ale musí přijít už o hodinu dříve, vyplnit dotazník, specifikovat důvod, proč zrovna on by měl mít to právo se do pravé jeskyně podívat, načež je následně ze zájemců vybráno pět šťastných, kteří jsou skutečně vpuštění. Navléknou si slušivé bílé oblečky jako do kutnohorských dolů, přilbičky a mohou vyrazit. Vlastně jsem skoro vděčná, že nemám pravěk ráda a ani mě to nebolí.

Výhled od muzea do krajiny. Krásné, zelené španělské(!) krajiny

 

Odkazy:

iDnes: Altamira se po 12 letech otevírá

Altamira

LonelyPlanet: Santillana

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.