Německo-rakouský trip II.

Druhá část mé malé výletnické trilogie do sousedních německých zemích. Tentokrát se ještě stále budu držet v Bavorsku a to i na místech, která patří k celosvětově nejpopulárnějším. 

Landsberg am Lech

Landsberg am Lech, náměstí

Asi nejvtipnějším momentem této zastávky byl náš vjezd do hradeb města, kdy jsme málem skončili i s autem na hlavním náměstí. Rychlostí výletnického důchodce jsme se odplížili zase pryč. Nakonec jsme se v městě krátce prošli, vylezli na věž, kde nám byl slibován krásný výhled (chudák slečna v informacích, pokud tohle považuje za krásný výhled) a zase jeli dál. Ani Hitlerovo vězení jsme neviděli, protože věznice je stále funkční – ale vězněn tady byl, a to po Mnichovském pivním puči 1923 (o deset let později se dostal k moci…). A „napsal“ tu Mein Kampf.

„Dechberoucí“ výhled na Landsberg a bavorskou placku

Schongau

Naše vytoužená zastávka. Stejně jako jsem v červenci chtěla vidět Toledo kvůli knize, tak jsme s maminkou chtěly vidět Schongau kvůli knize (Katova dcera, doporučuji!). To je tak jediná podobnost mezi oběma městy. Stejně jako ostatní lokality na naší trase, i tady nás čekaly krásné středověké hradby, náměstíčko a nějaký ten kostel. A pak podobné mrtvo jako minulého dne v Nördlingenu. Bohužel tady to mrtvo bylo už v jednu odpoledne. Katovnu jsme stejně nenašli, zvládli jsme se akorát naobědvat a pak už jsme jeli dál, k velkému cíli…

Jedna z bran města

Neuschwanstein

Kostelík a z naprosté roviny náhle se zvedající hory

Těch pohledů, těch plakátů, těch puzzlů, co jsem za život viděla s motivem tohoto hradu. Disney se jím inspiroval, je opředen řadou pověstí a legend, jeho sláva hvězd se dotýká, věže výškou sahají k alpským vrcholkům… Chtěli jsme ho vidět. Když už jsme tak blízko, tak ho přece nemůžeme minout!

Teď si představte, že jedete rovinatou krajinou, německy urovnaná bavorská placka, v dálce se tedy výmluvně zvedají hory. A najednou, pod těmi horami, si všimnete takového drobného stavení. Je to ono? Není to ono? Je to ono?! Podle množství aut, autobusů a pološílených asiatů s vytřeštěnýma očima a zavařenými fotoaparáty vám nakonec dojde, že to JE ono. Takové věžovitější Konopiště na kopci pod horami.

Tadááá! Tenhle pohled se příliš neprezentuje.

Celkem prázdný Marienbrucke v době zavíračky

Dali jsme si ten zážitek hned dvakrát. Pro množství čumilů jsme zbaběle prchli a odjeli k nedalekému jezeru – po kterém zůstala vyschlá, vypuštěná díra v zemi. Dítě z toho bylo nadšené, já už výrazně méně. Jednak musí být scenérie s vodní hladinou dechberoucí, druhak mě trochu žralo, že jsem si ten zámek přeci jen neprohlédla víc. K tomu ale nakonec došlo, v době, kdy už pokladny měly zavřeno, takže nával opadal. Rychlostí koňské drožky (která vytrvale jela pár metru za námi) jsme vyběhli nahoru (usupení, prodírající se dalšími davy Španělů) a nakonec jsme se přeci jen dočkali toho známého pohledu na impozantní hrad. Rada: pro ten pohled musíte na Marienbrucke. A vyvést vás tam může autobus, nemusíte závodit s drožkou jako my.

Známější pohled

 

Oberammergau

Děj jednoho z pokračování Katovy dcery se odehrává právě v tomto bavorském městečku, proslaveném pašijovými hrami. Že nevíte, co to pašijové hry jsou? Že je vám to ukradené a celému světu určitě taky? No, to jsme si mysleli, dokud jsem nezačala hledat ubytování pro dnešní večer. Jestli nám cena za noc v Augsburgu, 500 metrů od centra přišla na hraně, pak tady jsme dýchali hodně ztěžka. Nakonec jsem našla něco relativně rozumného, přijeli jsme opět na slepo, bez předchozího zabookování, pokoj na nás ale naštěstí čekal. (Ačkoliv majitelka se pokusila cenu poměrně výrazně zvýšit, což působilo ještě směšněji ráno, když jsme viděli „snídani“ v podobě pár unuděných plátků salámu a oschlých kousků sýra.)

Bavorské zátiší

Už při projíždění městem jsme začínali chápat, že jsme vklouzli do pasti. Do pasti na všechny bigotní národy světa (zejména tedy národy románských jazyků). Protože jestli ateistickým Čechům tohle téma nic neříká, jim rozhodně ano. A zdejší obyvatelé to vědí a těží z toho – od ubytování, přes restaurace, po suvenýry (zejména vyřezávané sošky všech možných velikostí, námětů a barev, zdaleka se nedrží jen křesťanské tématiky).

Snad jediný domek, který se mi vešel do objektivu celý. Relativně.

Kašna připomínající významné události, včetně moru

Pro ucelený obrázek: v Oberammergau se od poloviny 17. století hrají pašijové hry (tedy divadelní ztvárnění velikonoční tématiky), jako poděkování za ukončení velkého moru, který zde řádil. Polovina obyvatel pětitisícového městečka je aktivně zapojená – každá role má dva náhradníky, herci se chystají rok dopředu (nechat si narůst vlasy a vousy), každý herec je omluven za nepřítomnost v práci či ve škole, protože je čest hrát. Celou událost můžete vidět jednou za deset let, ale obávám se, že na hry 2020 už jen těžko seženete ubytování.

Ettal

První ranní zastávka dalšího dne vedla ke dveřím kláštera v náručí bavorkých Alp. Tedy hned po zastávce na obří bobové dráze hned u Oberammergau (úlitba bratru), kterou jsem nakonec i já sjela, dvě třetiny cesty poctivě vřeštící. Poslední třetinu už jsem si docela i užila.

K našemu překvapení (i když už ne tak velkému) i u kláštera vybudovali hned asi pět různých parkovišť. Podle množství aut a autobusů věděli proč, podle nemožnosti zaparkovat bylo zase vidět, že ani tohle nestačilo.

Ettalský klášter

Klášter samotný, s výstavou o Bavorsku, jsme neprocházeli. Podívali jsem se jen do hlavního kostela a koupili ettalské pivo ve zdejších super obrovských a super narvaných informacích. Při pohledu na mnichy zápasící s pokladnou a snažící se zachránit celou situaci pozdravem „Bůh s vámi“ jsem měla pocit neskutečné absurdity.

Komentář na “Německo-rakouský trip II.

  1. Čerf říká:

    Mechanismus „monetizace víry“ jsem měl možnost několikrát sledovat v někdy až obludných rozměrech v Lurdech. Možná jen ty plátky salámu tam byly méně unuděné :-).

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.