Bílá panika

Stáli jsme na střeše domu, kolem nás velkolepě vybuchoval nový rok v zářivých barvách, když se ke mně Muž otočil s tím, že mi ještě něco chtěl… Nevím, jestli mi to došlo už v ten moment nebo až o vteřinu později, kdy z kapsy vytáhl výmluvnou krabičku a položil dotaz, ale každopádně mě to zaskočilo. Kousek od nás stále s přítelem jeho sestra – naštěstí dost velký kousek na to, aby v tom rámusu petard a rachejtlí neměla nejmenší ponětí, co se vedle ní děje. Kvůli její přítomnosti jsem nečekala, že by na to mohlo ten večer dojít. Nakonec jsme si ale přeci jen užili romantickou a velmi soukromou chvilku, kdy jsem si nebyla úplně jistá, jestli se směju, nebo mám náběh na pláč dojetím. Fakt se mě zeptal. Až s prstýnkem na ruce mi došlo, že jsem ale vlastně neodpověděla a dodala jsem aspoň „no tak jo!“ (na což on dodal „no tak jo, vole“, protože se právě naučil nové české slovíčko a cpe ho všude.)

Tři hodiny na to, někdy v pět ráno, když jsem zaspala nejhorší únavu z celého dne, kdy vyprchal nejsilnější alkohol a kdy noc a tma přikryly všechny výrazy tváří, jsem se probudila a dobrou hodinu jsem se nespavě převracela. Přísahám, že tu noc se mi nezdálo nic jiného než to, jak jsem si roztrhla šaty, jak mě někdo polil vínem, jak nám zrušili termín… Cokoliv, jakýkoliv typ svatební katastrofy.

Ráno jsem se probudila do paniky. Ta se mě držela celý den a prohloubilo ji Mužovo prohlášení, když na můj výpočet dvaceti kousků reagoval slovy „tak připočti ještě sto mých. Víš, že musíme pozvat všechny…“

Všechny. To znamená i strýce Evžena z desátého kolena, na jehož jméno si On bude hodinu vzpomínat a já ho uvidím poprvé v životě. Svatba pro 100 – 150 lidí. Jako odpověď na moji vizi malé, skromné a finančně nelikvidační svatby. Co jsem si to já kráva jen vymyslela?! Proč jsem vlastně po svatbě vůbec tak toužila? Najednou mi nebylo vysvětlením ani to, že mi ani tak nejde o tu svatbu, jako o manželství, prostě to chci celé posunout dál, ale… Proč?!

Panika. Panika, netuším, odkud začít, kde hledat, co hledat, pro kolik lidí teda?! Nevím, neznám, netuším. Neustále se mi rozcházely představy. Našla jsem krásné místo, ale maximálně pro 50 lidí, takže pryč. Ale kdo z těch pozvaných skutečně přijede? Přeci jen – pozvat musíme všechny, ale pro koho z nich bude reálné si vzít dovolenou, sehnat letenku a ubytování a dohrcat se až do Prahy? Aspoň jsem tušila, že kvůli tomu všemu to skutečně „bude muset“ být v Praze – protože představa, že ještě řeším přesun stovky Španělů kamkoliv dál, mě přiváděla do mdlob. Dobře, jenže tedy najdu místo pro 100 lidí a nakonec mi jich dorazí 50? To taky nejde!

Včera se to konečně zlomilo. Tedy, ta panika. Po dvoudenních výhružkách a psychických přípravách jsem donutila Muže k rozhovoru na vážné téma. Protože jeho přístup „zařiď si to po svém a mně jen řekni, kdy a kde mám být“ zjevně fungovat nebude. I tak potřebuji vědět, koho všechno tedy budeme muset pozvat. A já ty lidi ani neznám.

I vzala jsem významně sešit (ten velký, ne svůj malý na poznámky), nadechla  se a zeptala se na jména. A z Muže vypadlo, že kamarády, jasně, a nejbližší rodinu. Pro ten zbytek přeci uděláme nějaký oběd ve Španělsku, jsi říkala, ne?

To jsem sice říkala, ale tvářil se na mě, jak kdybych se rozhodla na svatbě rituálně podřezávat malá jehňátka. Jak kdyby se jednalo o největší možnou urážku, jak zaseji do rodiny semeno sváru, budou se hádat a nemluvit spolu, protože jsme je nepozvali na svatbu, to prostě nejde, musíme pozvat všechny! Jako důkaz důsledků mých činů a rozhodnutí mi předložil historku o tom, že je letos na Vánoce navštívil bratr maminky, který s ní rok a půl nemluvil, protože přítelkyně jeho syna nebyla pozvaná na švagrovu svatbu (syn otce strýce mého dědy…. asi na téhle úrovni se pohybujeme). A po téhle historce tu v klidu sedí a říká mi, že to přece uděláme tak, jak jsem říkala. Malá svatba v Praze a s celým tím šíleným příbuzenstvem se sejdeme… no prostě někde na oběd.

Chvilku jsem na něj nevěřícně zírala, pak si sepsala seznam, který jsme nahrubo složili, dopočítala se nějakých 45 kousků všehovšudy a úlevně vydechla. Pak ještě zvládl odpálkovat moji myšlenku na svatbu posledního května, přesněji časově vyměřil dobu, kdy celá šaráda vůbec přichází v úvahu, tím mi připsal do odpočtu dobré tři měsíce…

A já se konečně začala aspoň trochu těšit. Najednou je hned reálnější najít místo, na obřad i hostinu, najednou se zdá celá akce realizovatelná za rozumné peníze. Největší prvotní panika opadla. I když možná ji vyvolalo i to, že vlastně asi nemám ráda změny. Do teď jsem si to nikdy nepřipustila a neuvědomila, ale vlastně se asi vždycky potřebuji trochu smířit s tím, že i to, po čem jsem hrozně toužila, je najednou vážně skutečné a zbývá už jen udělat ten finální krok. Stejné pocity jsem prožívala, když mi vyšla Budapešť – je to skvělé, rok jsem o to usilovala, ale panebožejásebojím.

Večer jsem spokojeně do jedné v noci projížděla instagram a kochala se svatebními šaty, abych usínala s vidinou, že si za chvíli nějaké takové krásky budu zkoušet taky. Ach, jsme to my ženské ale občas jednoduché ♥

2 komentářů u “Bílá panika

  1. Čerf říká:

    Moc krásné a romantické, gratuluji! Nu, stovka lidí je pro mě nepředstavitelná, já jich měl kdysi dvacet a zdálo se mi to moc, takže se mnou by nejspíš nemluvilo celé Španělsko :-). Držím palce, ať veškeré přípravy vycházejí podle tvých představ a ať si na tebe žádná panika netroufá, maximálně příjemné mrazení v zádech :-).

  2. Čerf říká:

    Protože mi nejde vložit komentář ke tvé Jogurtové teorii, vytvořil jsem si pro změnu svou teorii, že jde-li o jogurt bílý, je možné ho beztrestně okomentovat i v článku Bílá panika :-). Šel bych do divočejší barvy, na umírněnou okouzlující eleganci, programově postrádající vše nadbytečné, bude ještě dost času :-).

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.