Pán tvorstva

Kdy to proběhla videa z polských jatek televizí? Před týdnem? Možná, to by tak mohlo být. Záběry jsem neviděla. Vyhýbám se podobným videím. Poslední dobou je to ale všude a minimálně nějaká ta fotka se do mé hlavy stejně propracovala.

Na začátku února zase zakázali chov zvířat čistě za účelem zisku kožešiny. Tedy kožešinové farmy. Nevím, s jakým očekáváním jsem ten článek rozklikla, video jsem si nepustila, ale popisek a fotografie traktoru, ke kterému byla připevněna bedna, ve které ve výfukových plynech umírali norci, se do mé hlavy propracovala.

Snad rok se řeší téma klecového chovu nosnic. Trochu mě těší, že tento typ vajec jsem přestala kupovat už dříve. Ze zásady, ale i ze zájmu o svoje zdraví. Kupuji jen vejce označená jedničkou nebo dokonce nulou – volný chov, bio. Nejčastěji mám ale vajíčka z jižních Čech, od šťastných slepic běhajících po dvorku.

Před pár lety jsem si bohužel pustila video s titulem „jak McDonalds chová svá kuřata“. Dodnes nevím, zda to bylo video pravdivé, nebo mělo řetězci jen ublížit. Ale ve finále – záleží na tom? Byly to záběry z kuřecí farmy a nebyly hezké.

Vždycky, když se něco takového dostane do mého zorného pole, když mi něco takového proběhne na hlavní stránce se zprávami, když se to objeví na facebooku a obzvlášť, když jsem tak blbá, že článek rozkliknu a přečtu, mi to v hlavě zůstane neskutečně dlouho. Teď, v aféře polských jatek, se záběry chudáka krávy, kterou táhnou na porážku ležící, mi to leží v hlavě už týden.

Ta emoce by se asi nejlépe dala pojmenovat jako smutek. Smutek nad lidskou bezohledností, sebestředností. Smutek nad tím, jak zacházíme s tvory, o které bychom měli pečovat, už z pozice těch „vyspělejších“ a „chytřejších“, za které se vydáváme.

Upozorňuji, že nejsem vegetarián. Maso si dám strašně ráda, ráda v létě griluji, ráda si dám tatarák, po jamónu se můžu utlouct. Myslím si, že člověk ke svému životu a fungování maso potřebuje. Myslím, že skutečnost, že jsme se z kořisti stali lovci a začali konzumovat maso, nás posunulo jinam. Lev je taky chytřejší než kráva, prostě je. Přesto si myslím, že masa jako společnost žereme nepřiměřeně moc. Člověku by stačilo maso jednou, dvakrát týdně, rozhodně se jím nemusí cpát denně. A pokud každý denně vyžaduje maso, pak je jasné, že je potřeba taky hodně krav k zasycení všech těch žaludků. A čím víc krav, tím větší chovy, tím anonymizovanější proces, tím bezohlednější chování. Asi není cestou to, aby si hned každý před panelák zapíchl kůl a na něj uvázal krávu, ovci nebo prase, ale přesto si jsem nešťastná z toho, jak se člověk ke zvířatům chová. A ačkoliv maso do našeho života podle mě patří, bez pravého kožichu z norka se snad v dnešní době obejdeme.

Jsme sebestřední. Jsme bezohlední a pak se divíme, že je nám špatně a jsme nemocní, protože bezohledně kácíme zvířata, která v naší péči trpí. Vím, že já jedna nic nezměním, tím spíš, když se nerozhodnu vyřadit maso úplně. Dělám jen drobné kroky, snažím se vybírat maso ze známých zdrojů, od farmářů, snažím se kupovat vajíčka od šťastných slepic, třídím odpady a snažím se snižovat svojí (s)potřebu plastů, snažím se nejíst maso denně, protože to přeci nepotřebuji. Ale v tuhle chvíli mi dokonce nejde ani o tohle, co dělám nebo nedělám. Jen jsem se potřebovala podělit o frustraci nad tím, jak se ten údajný pán tvorstva chová k těm méně šťastným, bezbranným a jemu na milost odevzdaným tvorům. A to ani nemluvím o tom, jak se člověk chová ke člověku.

Je mi z toho světa občas strašně smutno. Toť vše.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..