Želva na ledu

Den se protáhl víc, než jsem plánovala. Dávno byla tma, po prosluněném dni (na kterém roztála polovina pražského sněhu) všechno zamrzalo, cestou z tramvaje jsem se spíš klouzala, ale vidina teplého domova a večeře mi všechno to utrpení vynahrazovalo.

Na zastávce postávala roztodivná skupinka středoškoláků, workoholiků a opilců. Jeden z posledně jmenovaných se kolem mě propotácel tak, že jsem si nebyla jistá, zda ho nebude potřeba sbírat ze země. Radši jsem na něj a jeho vrávoravý krok ale příliš nezírala, známe opilce, vzal by si to jako útok a nedejbože by se mnou začal komunikovat. Stačilo, že se o mě málem otřel cestou od své skupinky k lavičce, na kterou se zhroutil.

První autobus s námi zalaškoval falešnou nadějí, než zajel na parkoviště. Druhý už naštěstí zamířil pro zmrzlíky, aby nás pozřel a rozvezl blíž našim domovům. Vždycky čekám, abych nastoupila jako poslední, protože vystupuji hned na další zastávce. I tentokrát většina lidí nastoupila, opilci se teprve sbírali, ale varovný signál už se rozezněl. S myšlenkou, že až budu vystupovat, musím si dávat pozor, protože na naší zastávce určitě bude namrzlo a kluzko, jsem ostrým krokem vyrazila ke dveřím, tak, abych skupinku opilců předešla. Krok, druhý, poslední, nášlap k nástupu… A přesně v tu chvíli se ukázalo, že obrubník je jeden čistý led a já letěla na záda.

Dopadla jsem tvrdě, přímo na batoh, ve kterém jsem naštěstí nenesla třeba rajčata, jen svazek klíčů, který se mi spolehlivě zaryl přesně do páteře. Hlavu jsem udržela ve vzduchu, loket ne. Jedna noha skončila přesně pod autobusem. Nevím, co mi v tu chvíli letělo hlavou. Směsice šoku, myšlenka, že mi to teda asi ujede, a myšlenka, aby mi ten autobus nepřejel nohu.

Varovná signalizace zmlkla, okamžitě se ke mě natáhlo několik párů paží – jeden pán dokonce zase vyskočil z autobusu a opilec, který sám potřeboval oporu, mě zvedal se sotva srozumitelným dotazem, jestli „jste v pořádku paní?“ Přišlo ještě několik dalších dotazů, jestli jsem v pohodě, přišla rada, že kromě těch bílých sviní na přechodu nejvíc kloužou právě obrubníky, protože jsou ze žuly (jakože jsou hladké? nebo proč? Neměla jsem odvahu se ptát, jen jsem to odkývala), přišel dotaz opilce, že by se potřeboval posadit – kupodivu jsme zvládli všichni nastoupit, já samozřejmě rudá až za ušima. Všichni v autobuse na mě zírali, možná zkoumali, jestli nejsem taky opilá.

Ponaučení? Vždy a za všech okolností se vyvarujte odsuzujících pohledů vůči opilcům, protože nikdy nevíte, kdy vás právě oni budou zvedat ze židle. A vždycky, vždycky počítejte s tím, že to v únoru prostě v noci klouže a i jediný krok vás může zradit.

Popravdě, ještě že se mnou nebyl Muž. Hned po té, co by mě sesbíral ze země a ujistil se, že mi nic není, by se počůral smíchy. A měla bych to na talíři do konce života. Což nejspíš budu mít i tak, ačkoliv to slyšel jen z vyprávění.

Roztomilá zviřátka zvyšují pozornost. Tak pozor na led!

Komentář na “Želva na ledu

  1. Čerf říká:

    Vzpomněl jsem si, jak jsem předevčírem při focení v centru Prahy ručkoval po zábradlích a po stěnách domů, když rozbředlý sníh v noci lehce přimrzl k dlažbě a já se potřeboval dostat z Nových zámeckých schodů na Malostranské náměstí; tehdy by se mi taky nějaký slušný opilec – nejspíš od hrocha nebo od krále brabantského – docela hodil :-). Tak ještěže to nakonec u tebe dobře dopadlo a ještě z toho navíc vyšel milý a vtipný článek se zajímavým poučením :-).

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..