Svatební orgie II.

Je to peklo. Ležím v tom přes dva měsíce a mám pocit, že se nic moc nemění, neposouvá a ke zdárnému cíli mám přibližně tak daleko jako 5. ledna. Ne-li dál, protože tehdy jsem ještě žila v naivním světě jednoduchých řešení. Ten neexistuje.

Na druhou stranu je to určitě jen zdání, protože už se přeci jen začíná něco rýsovat, vypadá to, že místo už máme rozhodnuté, datum a čas obřadu jsou už pevně stanovené. Přes to už vlak nejede, už jsme to oficiálně oznámili a někteří hosté už si koupili i letenky atd. I kdybychom tedy nakonec skončili někde na úřadě, na konci července budeme svoji. Pokud se do té doby nezblázníme.

Nemám poslední dobou čas vůbec na nic, co nesouvisí se svatbou, protože toho zařizování a vymýšlení je až nad hlavu. Do deníčku jsem si nezapsala už od ledna (zazdila jsem celý únor), testy opravuji téměř sporadicky, dlouho do noci procházím internety a hledám. Možná je to trochu útěk, protože zároveň s tím procházím nějakou profesní krizí, ze které bych se také měla vypsat. Ale dneska si dáme další seznam vtipných zjištění ze svatebních přípravách.

Matrika

To je vám zážitek. Odkud začít plánovat? Prvně zamluvit místo, zda je možné tam svatbu uspořádat, nebo prvně dohodnout termín s matrikou a riskovat, že lokalita bude v té době obsazená?Nakonec jsem začala matrikou.

První telefonát proběhl dle očekávání – protivná úřednice, která začala trochu měknout po několika dobře použitých lichotkách. „Ve vybraný termín není problém, ještě tam nic nemáme, ok, nejpozději ve dvě…“ S tím jsem byla v tu chvíli ochotná se smířit – když to nejde později, co nadělám, že? Pak jsme ale museli termín přesunout o týden dřív. „No jo, slečno, ale tady už máme v jedenáct svatbu v Nebušicích, tak to vám to musím dát na 12.30, to by jinak nešlo. No přece nebude oddávající někde dvě hodiny čekat!“

Matrikářka byla neprůstřelná. Spíš byla na odstřel. Neochota sama, prostě to je pátek, a oddávající už jede na chatu. Nemluvě o tom, že mě fakt zarazilo, že matrika v létě oddává pouze první sobotu v měsíci, další tři soboty oddávací nejsou. Celoročně se na matriku dovoláte jen v pondělí a ve středu. Co dělají zbytek času netuším.

Takže jsem se přestala prát s horou a domluvila se s církevním oddávajícím, který nás oddá ve čtyři odpoledne. Protože v létě v pravé poledne mi to nepřijde jako dobrý nápad (jasně, třeba bude pršet a pak je to jedno). A protože pořád to bude o jedno jídlo pro padesát žroutů méně.

Fotograf

Samozřejmě, nakonec vám ze svatby zbudou jen fotky. Jediná připomínka těch úžasných šatů, které jsem na sobě měla pár hodin a už nikdy víc (a za které jsem na těch pár hodin dala pomalu částku jako za týdenní dovolenou u moře). Konečně nějaké pořádné rodinné a párové fotky (a to se oba neradi fotíme vlastně). Prostě fotograf je potřeba.

Nejprve jsem si myslela, že to vezmu hodně minimalisticky, fotograf bude jen na obřad a následné rodinné foto a tím to hasne. Pak jsem si začala pohrávat s myšlenkou, že by nám mohl vyfotit i ten dort a vlastně nějaké ty momentky, protože spoléhat se na hosty je trochu sebevražedné… Než jsem se nadála, už jsem přemýšlela nad nabídkou focení snad i poslední návštěvy toalety před osudným ano. A to můžete fotit přípravy nevěsty, přípravy ženicha, příjezd nevěsty, poobřadové focení, hromadné focení, párové focení, focení s maminkou, s tatínkem, focení rodičů zvlášť, krájení dortu, první lžíce polívky, druhá lžíce polívky, pravý střep, levý střevíc, noční focení… Bratru dvanáct hodin jen to švihne. A ty ceny!

Chvilku mi to trvalo, možná i celý den, než jsem přistála zase zpátky na zemi a pochopila, že tohle fakt nepotřebuji. Nějak jsem tedy našla rozumnou hranici mezi musím-chtěla bych-nepotřebuji.

To jsou barvičky

Teď ještě vybrat toho fotografa. Nabídek bylo dost. Některé jsem zavrhla hned. Úplně nerozumím potřebě prohnat fotky přes několik filtrů a vytvořit barevný gejzír na úrovni omalovánek tříletého dítěte. Ale dobře, to se pořád ještě někomu může líbit, hodně kontrastní záležitosti, hodně pestré barvy, ok, pro mě to není.

Nejtěžší moment ale nastal, když jsem procházela album jedné slečny, která se už cenou, nabídkou a prvním pohledem probojovala do druhého kola. Nejprve jsem si říkala „chudák nevěsta, ta je fakt nepohledná“. Navíc si nechala ty svoje brýle ve stylu ouředničky z devadesátých let, no neštěstí, ale s tím nikdo nic nezmůže. Jak jsem ale proklikávala album, začalo mi docházet, že jediné, co fotky zachraňuje, je právě objekt nevěsty. Jinak stojí za starou belu. Přiznat si, že někdo vám za docela nemalé peníze nabízí svoje profesionální služby, ale prostě to neumí, nemá oko, neumí ani hezkou kompozici, vrcholem je záběr přes barevnou mašli a trs rákosí, je těžké. Jasně, jsou fotografové, u kterých si na první dobrou klepete na čelo, že to snad nemyslí vážně. Ale stejně jako mám občas problém prosadit svoje ego, že něčemu rozumím a jsem na něco relativně odborník, stále mi dělá problém prokouknout lidi, že odborníky nejsou a jen se za ně vydávají. Takže slečna letěla z kola ven.

Dorty

Jak se mi daří v mnoha věcech ohledně svatby jít proti proudu, tady jsem zoufale mainstreamová. Chci naháče. Nemám ráda fondán, nemám ráda marcipán, nelíbí se mi to, chci něco jednoduchého a chutného. Další z nadlidských úkolů.

„Naháč“ s ovocem

Byla jsem na dvou ochutnávkách. U té první jsem si říkala, že nic moc. Krémy těžké, hodně tučné, ale nadlábly jsme se s kamarádkou asi šesti různými typy a ve finále bych si vybrala – ne na svatební dort, ale vybrala bych si. Domu jsme ještě dostaly výslužku svatebních koláčků a ochutnávku zákusků do sweet baru.

Druhý den jsme pak s Mužem vyrazili na druhou ochutnávku. Otrávená servírka před nás prskla dva obří kusy dortu – „Mám tam napsáno světlej naháč, tak světlej naháč“. Hned jsem jí tedy ujistila, že to nemáme šanci sníst, že ochutnáme jen z jednoho kusu, ale byla jsem hodně zaskočená. Čekala jsem ochutnávku, výběr, nabídku… ne znuděnou holku, kterou děsně otravuju. Korpus jak kupovaný, krém nechutný, ani jsme to nedojedli. Od odjezdu mi ale straší v hlavě, jestli jsme se při výjezdu z parkoviště akorát neminuli s někým přímo z firmy, která dorty dělá a který nám třeba jel něco vysvětlit a chudák ani nedostal šanci, protože jsme znechuceně utekli.

Jsem tedy stále v procesu hledání a začínám být trochu zoufalá. Jen dneska jsem napsala asi na pět různých cukráren a cukrářů, uvidíme, co z toho vyplave.

Svatební šaty

Tady už jdu trochu proti proudu, evidentně. Kdysi, deset let zpátky, když jsem psala jednu povídku, narazila jsem v rámci hledání referencí na TY PRAVÉ. Krásné, jednoduché šaty, hodně lehká, splývavá sukně. Při pohledu zpět si uvědomuji, že to vlastně byl předskokan dnešních bohošatů. Z holčičích snů jsem ale vyrostla, došlo mi, že takové šaty vypadají dobře na určitém typu postavy a řekla jsem si, že tudy cesta nepovede. Kdepak, já bych potřebovala těžší, pevnější sukni, možná vlastně docela velkou sukni. něco hodně jednoduchého, hladkého, minimum krajek a hlavně minimum tylu. Což se blbě hledá, když tohle jsou v současnosti nejdominantnější materiály na svatební šaty.

No nejsou božské? Bohužel i cenou…

I přes moji uvědomělou sebereflexi byl tedy celkem boj najít ideální šaty. S novou vizí, s novým snem jsem naklusala do několika svatebních salonu, abych zjistila, že podle obrázků na internetu se tohle fakt vybírat nedá. Jedny z vysněných na mně vypadaly jak pytel brambor. Druhé se zase cenou půjčovného pohybovaly v hladině zánovního automobilu.

I samotné salony poskytly zajímavou zkušenost. Tak jednak – někde se za zkoušku šatů platí. Za to, že vám poradí. Což v jednom případě fungovalo, paní se mi věnovala celou hodinu a půl takovým způsobem, až jsem se styděla, jak moc mě obskakuje. Ve druhém jsem vydržela půl hodiny a utekla s pocitem, že jsem vyhodila peníze do luftu.

Vrcholem ale asi byla slečna, která mě vědomě rvala do šatů o dvě čísla menších, u toho si nespokojeně pomlaskávala a pak mi oznámila, že na to by bylo potřeba shodit nějaká ta kila, jestli plánuji do šatů ještě hubnout. Upozorňuji, že konfekční velikost mám 38-40, zhubnout bych sice asi mohla, ale vyžraná fakt nejsem. Oproti ní, která měla tak třicet kilo nadváhu a obsluhovala mě v teplácích… Takt nejhrubšího zrna.

Abych aspoň něco zakončila pozitivně, nakonec jsem našla ty pravé. Vypadají asi jinak, než pro co jsem původně šla, ale oproti všem těm, které mým představám odpovídaly, v nich vypadám nejlépe, vysloveně hezky. A pořád mají minimum krajek a vůbec žádný tyl. Super.

Zaklínadlo svatba II.

Objevují se další a další perly. V minulém týdnu jsem volala jedné vizážistce, líčila kolegyně na ples – obličej a vlasy, vše za 1500. Jasně, svatební líčení není problém, dělám to za 5000. Za víc jak trojnásobek?! Cože?! Dobře, chápu, že v tom je i nějaká zkouška tak, ale i kdybych měla platit za zkoušku a za finální líčení plnou cenu, tak prostě nejsem na pěti tisících. Chápu, že jsme v Praze, že je tu všechno drahé, ale téhle matematice prostě nerozumím.

Nicméně zákon abrakadabra se potvrdil ještě v jednu chvíli. Ještě než jsme včera úplně překopali koncept celé svatby, poptávala jsem na místě obřadu a hostiny možnost hotelového pokoje. Že bych se přímo na místě oblékla, načesala, nechala si tam věci a pak bychom unavení padli do postele a nemuseli se hrkat přes celou Prahu domu. A mělo by to trochu punc něčeho zajímavějšího, než spát po svatbě doma. Jasně že přišla na recepci myšlenka, že tedy manželské apartmá… O tisícovku dražší než klasický dvoulůžák.

Komentář na “Svatební orgie II.

  1. Čerf říká:

    Svatba je v mnoha ohledech tradiční oškubávárna, bohužel. Svým způsobem ti závidím nadšení pro věc a zároveň jsem moc rád, že jsme kdysi měli svatbu v tomto srovnání zcela minimalistickou. Ale na druhou stranu jsme si ji zase dobrovolně zpestřili vydáním a svatební autogramiádou společné knížky, takže místo přípravy běžných svatebních starostí jsme ještě dvě hodiny před obřadem v tiskárně kompletovali výtisky. Můžu jen doporučit. Tisíce děkovných dopisů :-). Ale vážně, moc držím palce, ať všechno vyjde k tvému obrazu a velký den přinese nezapomenutelné zážitky.

    S tím focením je to pravda; zdaleka ne každý fotograf je dostatečně schopný a dostatečně zkušený, aby zvládl opravdu kvalitně nafotit svatbu. Už několikrát jsem musel přesvědčovat známé, že sice fotím moc rád, ale svatba je specifický žánr, který prostě nedělám a nejsem v něm dobrý. Naštěstí výběr slušných svatebních fotografů je, myslím, docela velký. Čímž jsme se ovšem zase dostali zpátky na začátek tohoto komentáře :-).

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..