Když hoří historie

Asi není nikdo, kdo by tu událost nezaregistroval. Ke mně se připlížila úplně nenápadně, přes status pana Třeštíka staršího, který psal, že teď už to vědí všichni, ale jako první ho informoval jeho oblíbený deník. Pak to propuklo ve velkém. Nevím, zda to byla fotka nebo headline, pravděpodobně obojí současně a můj mozek v tu samou chvíli vypnul službu. Zírala jsem na tu informaci, neschopná ji plně přijmout, s potřebou vykřičet ji na všechny strany (psala jsem mámě, kamarádce, kolegyni…) a s potřebou napsat kamarádovi, který je v Paříži, co se to tam proboha děje.

Hoří Notre Dame. Teda, on už naštěstí nehoří, ale ve chvíli, kdy jsem pozdě večer šla spát, jsem uléhala s vědomím, že až se ráno probudím, žádný chrám už možná stát nebude. Celý večer jsem pobíhala k televizi, od půl osmé jsem čekala, kdy se nějaká česká stanice uráčí o tom podat nějakou zprávu, v deset konečně nějaké obsažnější vysílání. Neustálé aktualizace internetových serverů. V živém přenosu jsem viděla padající vížku, skláněla se se vší pompézností filmové divy, zahalená v rudých plamenech, vypadala velmi impozantně. Nevím, jestli už v tu chvíli mi vyhrkly slzy nebo až po přečtení zprávy, že na záchranu je jen minimální šance. Nebo to možná byla informace o tom, že oheň se dostal do jedné z věží se zvony. Což by byl asi vážně konec.

Vlastně jsem se probudila do zázraku. Vnitřek je poškozen, vnitřek je skrz na skrz promočen, propadly se části klenby, ale jako zázrakem vnitřek celý neshořel. Vím, že není vyhráno, ještě pořád může kámen zareagovat na teplotu, které byl vystaven, na množství vody, ještě pořád se to celé může zhroutit. Přesto byly ale ranní fotografie podobné zázraku – kříž nezlomně střežící oltář skrz valící se dým. Co víc, zdá se, že i vitrážová okna (alespoň některá) přežila. Vůbec celý den čtu články o tom, co všechno se povedlo zachránit, trnovou korunu a roucho svatého Ludvíka a i varhany přežily.

Myslím, že už včera večer, když můj mozek začal trochu reagovat a přijímat dění jako skutečnost a nikoliv jako hollywoodský film, se mi hlavou začaly honit velmi protichůdné myšlenky.

Na většině z nich jsem se kupodivu dnes ve škole shodla se studenty. Jedna, trochu kacířská, se k celé věci staví jako „k běžné součásti dějin“. Stavby hořely, hoří a pravděpodobně i hořet budou. Je to vždycky hrozné, vždy to bolí a člověk si hned začne klást otázku, zda se tomu nedalo zabránit. Dokud je to ale oheň způsobený nešťastně, i ten nějakým způsobem k historii míst patří. Londýn prošel velkým požárem, naše Národní divadlo se stavělo nadvakrát, nedávno vyhořelo Výstaviště v Praze (to z té přehlídky vychází nejsmutnější, protože s tím zatím nikdo nic neudělal). Požár je tragédie. Ta katedrála už nikdy nebude stejná, krovy ze 13. století už nikdy nikdo neobnoví a nezachrání, navždy už tam zůstane památka po téhle tragické události. Na druhou stranu,ta padlá věžička byla jen nějakých sto let stará. Jasně že nám přišla jako neodmyslitelná součást, protože co je lidský život a lidská paměť (!) v porovnání s jejím věkem. Ve finále si skoro říkám, že jsme v historii ohněm ztratili zásadnější věci – třeba Alexandrijskou knihovnu.

Horší myšlenka, která se objevila také velmi rychle, byla obava z budoucnosti. Jak málo bude stačit, aby se celá nešťastná událost zvrhla v naprostou tragédii. Protože francouzský právník s největší pravděpodobností tu katedrálu neopravoval, že. Jaká je šance, že některý z těch dělníků je „nefrancouz“? Jaká je šance, že se z toho stane hon na čarodějnice, že ti zlí nám podpálili katedrálu úmyslně? Všimněte si, s jakou pečlivostí skoro při každé příležitosti všichni zdůrazňují, že šlo o nehodu. Nic úmyslného. Protože konspirační teorie už samozřejmě běží. I dnes ve škole jsem se od studentů dozvěděla, že „jen v poslední době ve Francii shořelo 11 kostelů!“ Když jsem se ptala jaké a kdy přesně, to už mi nedokázali říct, ale všichni víte, kdo za tím stojí… Ten článek jsem na jednom podivném blogu našla poměrně jednoduchým googlováním. O jeho úrovni mám jasné mínění. Ale bohužel se na něj může chytit spousta uší, která budou naslouchat. A co jsem tak četla, tak konspiračních teorií běží už internetem poměrně dost – od teroristického útoku, přes nepravé výroky, po zprávy o autech s výbušninami před katedrálou. Jak jednoduché bude začít lynč a genocidu.

Tahle fotka mě strašila snad i ve snech.
Inferno. Nebe se rozstoupilo a mezi mraky bylo vidět ohně pekelné. Strašná fotka.
První fotografie, kterou jsem viděla ráno. Překvapilo mě, kolik toho přežilo.
Ne všechny rosety se vysypaly!

Aspoň nějaké dobré zprávy – co vše zachránili.
A trochu negativně – jak rychle běží konspiračky.
A ještě jedna fotogalerie. Jako by jich nebylo dost, já vím.

Komentář na “Když hoří historie

  1. Čerf říká:

    To je bohužel přírodní zákonitost, že blbé a nesmyslné informace se prostorem šíří stejně rychle jako informace pravdivé a užitečné, ne-li rychleji. Dřív jsem nechápal neschopnost mnoha lidí udělat si aspoň úplně základní kritické zhodnocení informace, které věří a nezřídka ji i dále šíří. A přitom vysvětlení je úplně jednoduché: Informace, které podporují právě můj (jakkoli omezený) pohled na věc, dostávají automatickou výjimku, a ověřovat je tedy netřeba :-).

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..