Panika z potomků

Vyslovit nahlas větu „nemám ráda děti“ je přibližně stejně kacířské a vyvolává to podobný údiv jako když řeknu, že nepiju kafe. A to jsi učitelka?! Otázka platná na oba mé zápory, popravdě. To kafe nevysvětlím, ale k tomu prvnímu mám jedinou poznámku – proto učím na střední.

Poslední dobou o dětech přemýšlím hodně. Teď o víkendu, na cestách, jsme o nich i hodně mluvili. O tom, co jim dáme do života za bonusy. Jaké to jednou bude, mít děti. A já polovinu víkendu strávila v němé panice.

Je mi třicet a ještě děti nechci. Hodiny netlučou. Občas sice slyším takové tlumené cinknutí, ale žádné velké pnutí se nekoná. Snad největší úspěch vidím v lehké změně perspektivy – když jsem loni v létě, za jedné horké španělské noci kvůli bolesti břicha nemohla spát a googlovala příznaky těhotenství, chytala mě panika. Strašná panika – už jsem stará na to, abyc to řešila nějak radikálně, ale teď ještě ne! Když jsem si tu situaci představila dnes, panika by sice nejspíš přišla, ale už by nebyla tak velká a spíš bych se k tomu postavila jako k něčemu, co se mělo stát a už je asi na čase. Ale plánovaně do toho ještě nejdu. Ještě chvilku. Ještě chvilku dospělé svobody, bez závazků a povinností. I když vím, a všichni mi to říkají, že už je pomalu na čase, že už by to chtělo, už nejsi nejmladší, stárneš…

Jenže když si to tak představím – a celý víkend jsem si to představovala pokaždé, když jsme nějaké dítě potkali – pořád mě chytá spíš hrůza než natěšení. Kdoví proč si představím všechny ty podělané plínky, probdělé noci, blinkací aféry, hysterické záchvaty, žádný volný čas (asi jsem sobec), drncání kočárem po parku, hromadu starostí, odmlouvajícího puberťáka… tady se blížím k jádru pudla. Když se řekne „pořídit si děti“ nepředstavím si ten rozkošný uzlíček, který je na mně závislý, bezmezně mě miluje a je prostě roztomilý. Ne, představím si minimálně rok s nepohyblivou housenkou a pak rovnou přecházím do všech dalších otravných stádií, včetně dvanáctiletého pubertálního spratka. A děsí mě to. Strašně mě to děsí.

Nevím, jestli je to dáno tím, že jsem k sourozenci přišla v hodně pozdním věku (dělí nás 18 let), tedy jsem to všechno viděla už pořádně vnímající, téměř jako vlastního potomka, navíc v jedné domácnosti, takže ve všech protivných stádiích, od kterých nelze utéct. Nebo jestli to je jen tím, že nad věcmi prostě zbytečně moc přemýšlím a domýšlím je a měla bych se nad to povznést a chovat se jako náctileté slečny, které otěhotní, ani neví jak, ale dítě je přece cool doplněk.

Jasně že na mateřství vidím i pozitiva. Vlastně bude v jistém ohledu fajn mít doma někoho, s kým zase budu moct mluvit česky. Nevadí mi bilingvní domácnost (to bych si ji sama nevybrala, že jo), ale některé ty české vtipy se prostě přeložit nedají. Třeba takový Cimrman. Taky bude fajn mít parťáka na cesty, někoho, koho alespoň po nějaký čas budu moct otravovat výlety, tahat ho po všech těch hradech a zámcích. Do koho budu moct hustit svoje znalosti a informace. S kým budu moct barvit velikonoční vajíčka a při tom si povídat o tom, proč se Velikonoce vůbec slaví. Tohle jsem vždycky na mámě měla nejradši – že jsem od ní věděla spoustu věcí, o kterých mí vrstevníci neměli ani páru.

Jednou si ty děti pořídíme. Muž bude skvělý otec. Jen mě prostě děsí, že v tuhle chvíli s dětmi prudí víc on než já (ale asi by mě to nemělo překvapovat, když už na prvním rande-nerande mluvil o tom, kde jednou chce nebo nechce svoje potomky vychovávat). Asi v tom všem hraje roli i skutečnost, že je kolem mě docela dost žen, které se rozhodly, že děti mít nebudou. Takže se mi přirozeně do hlavy prokousává myšlenka, jestli to vlastně není rozumné rozhodnutí. Zase je ale asi v jistém ohledu hodně sobecké a co po člověku ve finále zůstane než ty děti, kterým má šanci vštěpit alespoň nějaké své znalosti a dovednosti, aby neumřely s ním?

Taky se občas bojím, abych nebyla zlá matka. Právě proto, že nemám ráda děti a jejich vřískot a rozjívenost a usurpování, bojím se, že budu příliš striktní, příliš nepřející, příliš netrpělivá. Nebaví mě děti v kavárnách vřeštící na celé kolo, že něco chtějí. Strašně mě nebaví, jak děti skáčou dospělým do řeči, usurpují si pozornost teď hned… Ale tuhle jsem viděla pani, která na své děti byla jak pes za sebemenší pípnutí a to mě vyděsilo. Abych náhodou jednou nebyla stejná.

Nevím, co chci tímhle článkem vlastně říct a tuším, že je to celé hrozně zmatené a skáču z myšlenky do myšlenky. Ale s tímhle chaosem jsem žila poslední tři dny, velmi intenzivně, a potřebovala jsem se o něj podělit a tím ho trochu vyventilovat. A možná zjistit, že nejsem sama, kdo z té vize panikaří, ale na druhou stranu to bere jako fakt – jednou děti budou. Je to tak správně. Prostě rozumný krok dospělého člověka. Ne každému musí v hlavě bít na poplach. Že jo? Nebo je naděje, že se mi ty hodiny přeci jen rozcinkají?

Komentář na “Panika z potomků

  1. Tereza říká:

    Bude to hustý, ale nevzdávej to! Třeba to nebude s absencí volného času zas tak strašné…
    Já mám taky pár věcí, které mě na dětech vyrůstajících kolem mě štvou. Jako největší mínus svého dětství považuji však to, že mě rodina hodně brala tak trochu socialistickým nahlížením a vlastně zpožďovala nebo zadrhovala třeba dobu toho, kdy jsem se měla něco naučit. Že umět třeba číst by před nástupem do školy by mi bylo k ničemu. Vlastně to byla výchova která zamezovala nějakému vyčnívání nebo zvláštní cestě, což si musím, trochu neekonomicky, vynahrazovat teď.
    Prostě jsem si většinu dětství i puberty připadala tak jako zabrzděně, rodiče mě svojí přehnanou ochranou ničemu nevystavili, neudělali mi žádný „záhul“, který by mě objektivně něco naučil, mimo školu. Přijde mi, že jednou z věcí, kterých se naše generace a minulá generace mají střěžit, jsou dětské verze všech výrobků a celé speciální odvětví kultury určené dětem….
    Ty věci i seriály, co teď vídám někdy u kamarádky v televizi, jsou tak vemlouvavé a prázdné, že stejně jako spousta hraček a her prostě naučí dítě ne se bavit, ale být baveno. Mám trochu obavu, že to jak jsou některé děti nezvladatelné, je právě z toho, že když se nacházejí v málo stimulujícím prostředí, tak se už neumějí těmi „nudnými nebarevnými nepřehnanými věcmi“ zabavit.
    Až budu mít děti tak jim chci hlavně předat nadšení pro svoje obory a schopnosti a znalosti z nich, ve vydání jak jsou v realitě, ne v nějakém dětském přežvýkání. Aby je prostě fascinoval ten svět kolem… už si představuji, jak budeme mít v naší jídelně krásné nápisy „Činorodost“ nebo „Kritické myšlení“ jako nějaké modly 😀 😀

    Rozkvět kavárenské a městké kultury, kam patří děti, jistě spěje k něčemu pozitivnímu. Mohlo by to být rozdělenější na víc „čtecí kavárny“ a víc „dětské kavárny“, to ne že ne.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..