Vzpomínky na Francii

Loňské prázdniny jsme procestovali. Byl to letecky nejnabitější rok v mé historii, což se projevilo i tady sérií článků z různých cest (po Španělsku, po Bavorsku…). Jedna cesta mi ale vypadla, protože mi přišlo, že nebylo moc o čem psát. Svatba ve Francii.

Jeden z mnoha kamarádů mého Muže, kteří se rozprskli nejen po Evropě, ale vlastně po celém světě, si loni začátkem srpna bral Francouzku. I nasedli jsme na letadlo, dorazili do Nantes, poprvé v životě si půjčili auto (to byly nervy!) a po jedné noci v dost neútulném, hlučném a horkém hotelu v Nantes jsme se přesunuli kamsi doprostřed ničeho, sto mil od všeho, někam na venkov v okolí slavné Loiry.

Celá cesta byla spojena s drobnými dramaty a dobrodružstvími – jako třeba vůbec najít místo svatby – v cíli byl jen dům uprostřed polí. Městečko jsme nechali za sebou. Naštěstí z pole vyčuhovaly májky ověšené barevnými fáborky a světly a celkem rychle nám došlo, že kdesi uprostřed vší té slunečnice se schovává místo slavnosti.

Svatební veselí.

Byla to do značné míry vysněná svatba přesně podle současných tužeb nevěst. Obřad na úřadě v městečku (tedy na jeho schodech), i když i ve tři odpoledne jsme všichni hekali vedrem, a pak velká sláva v již zmíněném poli. Vzhledem k neúnosnému vedru, které loni i tam panovalo, se část odpoledního programu přesunula z pole do přilehlého lesíka, kde na hosty čekaly balíky slámy a „ta pravá svatba“ s proslovy a nějakými vystoupeními. Což bylo na jednu stranu trochu náročné a dlouhé, zejména v kombinaci španělsko-francouzské. Polovina svatebčanů vždy nevnímala, já a další slovanská náplava jsme přestaly poslouchat ještě dříve.

Ten moment jsem využila k úniku a dojela nás nahlásit na ubytování. Další pátrání a bloudění úzkými francouzskými silničkami – k domu, starému, kamennému a obklopenému velkou rozkvetlou zahradou. Zamilovala jsem se. Malý pokojík s velkou dřevěnou postelí, malá okénka do zahrady, vlastní vstup prosklenými starými dveřmi mezi rozkvetlé keře.

Vstup do našeho malého pokojíku.

To místo bylo tak úžasné, že jsem se ještě během večera rozhodla, že se druhý den nevrátíme do Nantes, ale že zůstaneme o noc déle tady. Hrozně ráda na to místo celý rok vzpomínám, na ten klid, noční tmu a ticho, na tu pohodu. A celý rok se hrdě plácám po rameni za to rozhodnutí zůstat o noc déle, za tu spontánnost.

Aspoň jeden zámek na Loiře.

Bylo to skvělé rozhodnutí i proto, že jsme druhý den nepospíchali zpátky do města, ale mohli jsme se motat po francouzském venkově s kamarády, kteří dojížděli afterparty. Mohli jsme se dojet podívat k Loiře alespoň na nějaký ten zámek, abychom následně skončili na lokálním koupališti a jedli tu pravou vodovou zmrzlinu z papírového obalu, staré dobré Calipo. Mohli jsme sledovat (a trochu i přispět) odzdobení svatebního rejdiště. A úplně nejlepší – mohli jsme dojídat zbytky. Zbytky španělského jamónu a francouzských sýrů byla smrtelně dobrá kombinace. Mohli jsme hrát praštěné hry (jejichž pravidla jsem asi za celou dobu zcela nepochopila, možná proto jsem pořád prohrávala, ale chytejte se, když to do vás někdo hučí ve třech jazycích a ani v jednom celistvě?). A v noci jsme se zase dokulili do našeho úžasně kouzelného a romantického hnízda, z něhož jsme se ráno vyklubali do orosené trávy, voňavých květin a štěbetajícího ptactva.

Ono vlastně opravdu není moc o čem psát, proto jsem to nechala celý rok ležet. Ale přesto je to cesta, na kterou hrozně ráda vzpomínám, i když šlo jen o pár dní.

Podvodní potvory

Z Nantes jsme neviděli skoro nic. Obětovali jsme objevování města za lenošení v kouzelné zahradě a slunečnicovém poli. Jediné, co jsme navštívili, než jsme nasedli na letadlo, byl ostrov strojů (Les Machines de l’île). Na druhou stranu možná je to ale to nejlepší, co v tomto západofrancouzském městě vidět. Neskutečně steampunková záležitost, chodící obří slon a ještě větší carusel o třech poschodích – od hlubin moře až po jeho hladinu. Nikdy bych nečekala, že mě vození na kolotoči bude tak bavit, ale ty pohyblivé potvory byly prostě boží. I jen se na ně dívat a sledovat, co všechno se hýbe.

Slon ve stáji, nabírá sílu na další obchůzku ostrova

Jakkoliv u nás doma Francie moc nefrčí, tenhle výlet jsme si užili. Ráda na něj vzpomínám a s blížícím se létem a s blížící se svatbou stále častěji, jak zjišťuji. Bylo na čase si ten zážitek zaznamenat.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..