Břevnovská veselka po španělsku

Dva měsíce od svatby mám pocit, že by bylo vhodné už konečně něco k celé události napsat. Zatím jsem se k tomu nedostala z různých důvodů – málo času, pořád se něco dělo, příliš mnoho myšlenek, nejasnost, jak to celé pojmout. Tím si koneckonců nejsem jistá do teď. Původně jsem myslela, že napíšu dva různé články, jeden ten hezký, obecný, a druhý ten tvrdě realistický s nevyžádanými radami do života. Nakonec to ale zkusím všechno propojit. Včetně těch rad o tom, co bych dneska, kdyby se to celé mělo konat znovu, udělala jinak.

Na svatou Annu bylo krásně. Možná až příliš. Po několika dnech deště a nejistoty se během posledního týdne začala teplota zase šplhat, takže jsme si užili hodinový obřad v přímém slunci a ve 36 °C. Zase ale následoval krásný letní večer, kdy nám ani pozdě v noci nebyla zima. Zahrady břevnovského kláštera všechny hosty ohromily, fantastické místo ve městě, a přitom o městě kolem vůbec nevíte. Stromy poskytly stín a největší službu nám pak udělala Sala terena kláštera, kde byl příjemný chládek. Co se týká volby místa, nechybovala jsem.

Hlavním pojícím prvkem, pokud nějakým, byl šestiúhelník.

První věc, kterou bych ale podruhé udělala jinak, by bylo najmutí organizátorky. Celou svatbu jsme plánovali a chystali sami. Snažila jsem se, aby během samotného dne nikdo z hostů nemusel nic zařizovat a organizovat, ani maminka, ani svědkyně. Prostě aby vše bylo připraveno, jak má a šlapalo to „samo“. Což úplně nešlo, takže s posledními prvky výzdoby mi pomohla dobrovolná pomocná síla a dopoledne jsme ještě podnikli rodinný výlet pro květiny. Ve zbytku jsem trochu naivně věřila hostům, že si přece přečetli a nastudovali, kde co je a vše půjde dobře.

V tom byl ale první háček. A největší je právě v tom mém očekávání, kdy mi nedošlo, že banda dospělých lidí se bude chovat spíš jako školka na výletě. Obřad ve čtyři jsme i tak s vizážistkou skoro nestíhaly, ale dobré, v celou jsem se vykulila z hotelu, popadla muže, rodiny, kytky a vyrazili jsme na místo obřadu. A cestou jsme sbírali hosty roztroušené po celém areálu kláštera, přestože: 1. měli mapku, 2. měli popis, 3. osobně jsem jim to popsala, 4. půl hodiny předem měli být na místě obřadu, 5. měli dvojjazyčné ukazatele… Ne, prostě hospůdka se studeným pivem byla zkrátka lákavější. Teď už se tím všichni bavíme, ale v danou chvíli, kdy jsem je tam popoháněla, mi do smíchu úplně nebylo a když se někteří zasekli nad schody v nástupní místnosti, fakt jsem se chtěla ptát, jestli je mám jít i usadit. Švagrová, která měla všechny opentlovat vývazkem, tam taky stála jak hromádka neštěstí s plným košíkem myrty, břevnovský ceremoniář zmatkoval kolem, kde všichni jsou, zkrátka chaos. Ano, v tu chvíli by mi organizátorka asi ušetřila spoustu starostí a nervů. Asi by mi zůstal aspoň kousek z onoho „wow momentu“, který jsem sice neočekávala, utajená nevěsta jsem nebyla, ale tak trochu toho áchání jsem snad mít mohla, ne?

Obřad

Čeho jsem se dlouho obávala, byl obřad samotný. Bylo kolem toho dost problémů, úředníci v pátek ve čtyři odpoledne už prostě neoddávají, ale já to o polednách nechtěla (a nevolila bych jinak, to aby člověk vstával ještě než jde večer spát, aby všechno stihl). Nakonec jsme zakotvili u husitské farářky, se kterou jsme podstoupili několikeré sezení. Působila chvílemi trochu urputně, trochu jsem se bála, že to bude přespříliš „flanďácké“, i když mi celkově ta myšlenka církevního obřadu byla vlastně sympatická. Když ale týden před svatbou přestala komunikovat nejen se mnou, ale i s paní tlumočnicí, které měla poslat texty, aby si je připravila, vážně mi nebylo dobře. A když obřad začala slovy „Náš pán Ježíš…“ zatrnulo ve mně, jestli jsme vážně nepřestřelili. Nakonec ale byla řeč krásná, vystřídali se tam sice všichni svatí, ale byla velmi osobní, odkazovala na naprosto nečekaná propojení mezi Českem a Španělskem, dotýkala se historie obou národů i Břevnovského kláštera. Jediné, co nám zážitek kazilo, bylo přímé slunce, které na nás dva, oddávající a překladatelku svítilo skutečně celou dobu, takže v jistých chvílích jsem jen přemýšlela nad tím, jak moc mokré nohy můžu mít jen díky potu, jak mi teče kapka potu do očí a že na všech fotkách z obřadu se budu křenit… Navíc právě kvůli překladu se obřad zdvojnásobil, takže jsme tam stáli (někteří s překvapivě těžkou kyticí, kolem které poletovaly včelky) dobrou hodinu.

Závoj byl do poslední chvíle buď a nebo. Až jsem našla dokonalý, perfektně dlouhý a naprosto ho miluji. (Btw se jedná o „španělský“ typ závoje 😀 )

Nejvtipnější momenty celého obřadu:

  1. Nasazování prstýnku novomanželovi. Chudák celý zmatený koukl na pravou, pak na levou, a nakonec mi nastavil obě ruce s tím, ať si vyberu. Budiž mu omluvou, že ve Španělsku se snubáky nosí na pravé a při jeho celkové ignoraci zvyků a tradic je tedy jasné, že fakt netušil.
  2. Nejpopulárnější u svatebčanů je moment přípitku. V rámci husitského obřadu si novomanželé připíjejí z kalicha, který oba současně drží, symbol jednoty. Takže jsem si nejdříve já symbolicky srsla toho těžkého, silně kořeněného červeného vína, které stálo minimálně hodinu na přímém slunci (prostě lehce vychladlý svařák). A když jsem pohár podávala Muži, paní farářka upozornila, že manžel dopíjí. Myslím, že v něm hrklo už v tu chvíli, protože původně byl pohár plný po okraj a já z něj opravdu moc neupila. I začal to do sebe klopit, lokal a lokal, až se zakuckal a já ho začala plácat do zad. V tu chvíli se všichni začali smát, připomněli mi, že tam jsou s námi, já dopila zbytek poháru jako hodná manželka, a mohli jsme pokračovat.
  3. Celý obřad paní farářka ukončovala nejznámější a nejjednodušší modlitbou Otčenáš. Spustila, sama si ji hezky odříkala, ámen a začala španělská verze. A všichni Španělé poctivě spustili s paní překladatelkou. To jsem se málem začala smát já, jaká banda pohanů jsme. I když mi po obřadu několik Čechů přiznalo, že nevěděli, zda začít taky, popřípadě že si to říkali tak nějak pro sebe. To ticho už zpátky nevezmou.
  4. Překlad. To je položka sama pro sebe. Paní farářka měla představu, že ona řekne slovo, paní tlumočnice přeloží, my společně zopakujeme. Takhle to projedeme celé. To jí naštěstí paní překladatelka vysvětlila, že skutečně nelze – není google translator a navíc liturgie se nedá úplně překládat na koleni. Takže se jelo po frázích. Což byla docela výzva, protože jsem se snažila udržet svoji českou verzi, do toho jsem podvědomě vnímala španělský překlad a pak to vedle mě začal někdo blekotat jinak, než jsem se to snažila říct já. Přísahám, že v jisté fázi říkal „bla bla bla“, taky netušil 😀
  5. Slovo obřadu: multiplicar!
Už se topí 😀

Závěr obřadu proběhl podobně chaoticky jako jeho začátek. Jelikož jsem doma dostala pokyn, že ve Španělsku se vážně netvoří špalír gratulantů, rozhodila jsem i mezi české hosty, že gratulace až na hostině. Inu, i Španělé koukali dost zmateně, když jsme vyrazili pryč. A jelikož se předtím flákali na pivu, neměli nachystanou levanduli na házení, to mají holt taky smůlu. Jasně že si nás nakonec vyžádali zpět, Trochu jako vytleskaný přídavek na koncertě, takže zasypaní štěstím jsme byli a gratulace taky proběhly, i když velmi živelně, po španělsku, kdy jsem šla z náruče do náruče a olíbala jsem snad úplně všechny a všechno. Máma má tuhle část nejradši, že prý to bylo krásně spontánní. Já si jen říkám, jak hezké fotky máme, když to byl takový nekoordinovaný chaos. A občas při pohledu na cizí svatební fotky přemýšlím, jestli jsou za těmi veselými výrazy taky podobná mikrodramata nevydařené organizace.

Hostina

Tohle byla moje oblíbená část dne, ze které si ale nepamatuji vůbec nic. Dala bych si ten svatební den ještě jednou, jen proto, abych si ho pořádně užila. Nebo ještě lépe – podruhé bych to naplánovala jako vícedenní akci. I když jsme se s velkou skupinou španělských přátel viděli ještě druhý den, to jedno odpoledne bylo málo. Zpětně mě také mrzí, že jsem nepozvala přeci jen o něco víc lidí, možná přeci jen někoho z práce, ale vlastně si s nimi nejsem tak blízká a nechtěla jsem se dostat do situace „toho jsem pozvala a musím i toho“. Vznikla nám ale báječná skupina kamarádů a přátel a bylo to úžasné. Zasedací pořádek jsme neměli, servírované menu nebylo, každý si ulovil, na co měl zrovna chuť, všichni se mísili a povídali si, jak zrovna uznali za vhodné, většinu času všichni postávali venku, občas se šli schovat do chládku. Jazyky se míchaly úplně stejně, čeština, španělština, angličtina. Co jsem vůbec nečekala a s čím jsem nepočítala, byl pocit radosti, který se dostavil po svatbě, že moji rodiče poznali všechny ty naše španělské kamarády a den s nimi si vážně užili. Žádné hry, žádná organizovaná zábava, jen ochutnávka piv v klášterní sýpce, rozkrojení dortu a vytleskaný první novomanželský tanec, který jsme za velkého povyku ukončili společným útěkem ven.

Měl vypadat trochu jinak, ale chuti to neubralo

Jen já jsem z našeho pečlivě vybíraného menu neměla skoro nic a moje obava, že nebude dost alkoholu, byla doslova směšná, protože jsem vypila zhruba dvě skleničky vína a jednu colu. Na víc nedošlo. Čeho jsem se nevzdala byl kousek dortu, který jsme si slavnostně rozkrojili.

Jediné, co mě na hostině mrzí, je pocit, že co jsem si nezařídila sama, to prostě nebylo správně. Je to zbytečně negativní, já vím, měla bych se radovat, hosté si ničeho nevšimli, kdybych to nezmínila, nikdo o tom neví, ale mě ty kytky ve vázách a na dortu prostě budou žrát ještě dlouho. Místo krásných plnokvětých růží, které měly plavat na vodě, se tam plácaly divné boule takových těch klasických valentýnských rudých růží, které z nějakého důvodu nemůžu vystát. A podobné byly i na dortu, zbytečně dominantní, když dominantní mělo být ovoce. Ale vlastně to spolu ladilo a jsem jediná, kdo to řeší. Stejně jako mi přišel úplně zbytečný hadr na stolku kolem dortu. Taky mě trochu mrzí, že Dj měl nakonec přeci jen svoji hlavu a hrál si svoje věci a z mnou připraveného seznamu nezahrál vůbec nic. Ještě jsem ho musela jít brzdit, že podivný rap a „50 bucks in mah pockhet“ fakt na svatební hostině poslouchat nechci.

Vždycky jsem chtěla barevnou kytici. Hlavní ale byly chrpy!

Zmiňuji to proto, že to asi potřebuji říct veřejně a nahlas. Mám potřebu veřejně říct, že i když si člověk stokrát říká, že „drobné nedokonalosti nebude přece řešit“, nakonec je řeší. Mrzelo mě to. Navíc ať se to zdá nebo ne, ten jeden hloupý den jsem chystala půl roku. Nikdy jsem se nepovažovala za hysterickou bridezillu, vážně jsem se snažila to brát s nadhledem, věci nechat velmi volně (takže žádné organizované hry a tomboly), přirozeně, ozdob jen minimum (takže žádné kilometry organzy a krajek), neprožívat všechno do puntíku. Ale stejně jsem tomu věnovala neskutečné množství času, a nakonec jsem ten den prožila jak z rychlíku a než jsem se otočila, bylo po všem. Proto bych si to dala ještě jednou.

Až teď s odstupem, když procházím fotky, uvědomuji si, jak úžasný den to byl, jak skvěle jsme si to užili. Co víc – jak moc si to užil můj Muž, který si mě sice chtěl vzít, ale myšlenka svatby pro něj byla utrpením. A ve finále to byl on, kdo si to chválil, užíval, viděl se s kamarády, pochutnal si na výborném masu a pivě a ani při focení vlastně příliš netrpěl. A to je pro mě velký úspěch.

Dalším velkým úspěchem jsou svatební dohry. Máma se poznala s kamarádkou, která provází Španěly po Praze a teď se holky radostně zdraví na ulici. Kamarádka, která by si zasloužila chlapa, si užila aspoň trochu romantiky. A z úplně jiného a nečekaného směru se začal rodit románek gigantických rozměrů, který bych nevymyslela ani v nejdivočejších snech. Když teď o někom s mámou mluvím, můžu na něj odkázat, všichni si pamatují mojí skvělou kamarádku, která nemá problém se zapojit do řeči s kýmkoliv a ze které se stal pojem, všichni se smíchem vzpomínáme na šílenou Švýcarku Muriel, kterou Španělé prostě přivezli s sebou v karavanu, kterým se od Prahy dokodrcali. Naše představa, že o půlnoci odvezeme všechny do baru v centru Prahy, chvíli s nimi pobudeme a pak v nějaký rozumný čas utečeme, se rozplynula přesunem do druhého baru, kde jsme zůstali až do zavíračky. Domu jsme přišli v šest ráno, hrdí, že jsme toho moc nevypili, ale i tak nás ráno porazila kocovina.

Byl to skvělý den.

Fotky od skvělé Teri Krůželové

2 komentářů u “Břevnovská veselka po španělsku

  1. Čerf říká:

    Vypadá to na moc fajn den. Ten, kdo má v hlavě detailní scénář, protože si ho sám „napsal“, ví bohužel přesně, co všechno se nenaplnilo přesně podle představ, i když si toho nakonec vůbec nikdo nevšiml; to znám, protože jsem si taky kdysi organizoval svatbu :-).

    • barbora říká:

      To teda čest a klobouk dolu. Muž se zapojoval vtipně -. některé věci šly zcela mimo něj, téma piva ale řešil horem dolem, i ochutnávka s výběrem proběhla (měli jsme břevnovský Benedikt, místní 🙂 ) a až tak týden před svatbou začal panikařit a řešit, jak co je 😀 Ve finálové rovince panikařil víc on než já.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..