Litoměřické vinobraní

Další z našich malých drobných výletů. Kdysi, když jsme spolu s Mužem začínali randit, vzala jsem ho na výlet do Mělníka, na vánoční trhy. V sobotu tam bylo super mrtvo, na vyhlídce šíleně foukalo, ale já si odškrtla Mělník, že jsem ho konečně viděla. Přesto, že mi to nepřišlo jako kdovíjak úspěšný výlet, dojem zanechal a Muž začínal poposedávat, že by zase takhle někam vyjel. Je toho v dojezdové vzdálenosti od Prahy ještě dost, co jsme neobjevili, ale nějak vždycky na všechno zapomenu, když bych potřebovala nápad.

V pátek se mi ale rozsvítilo a vzpomněla jsem si na Litoměřice a několikerou chválu, kterou jsem na jejich adresu slyšela. Příslib vinobraní a trhů lákal ještě víc.

Vlastně vůbec nechápu, jak se mi tohle město mohlo tak dlouho vyhýbat. Nádherné ulice, překrásné náměstí, úchvatné výhledy. Pohoda, klid, lidí tak akorát, trocha dobrého vína. Přesně tohle jsme si od sobotního výletu slibovali a já si původně moc nevěřila, že budeme úspěšní. Tak úspěšní, že to vidím na další výlet, až na náměstí nebudou trhy a bude víc prostoru na rozhlížení.

městské výhledy.

Na náměstí probíhaly trhy, kvůli kterým jsem z městské architektury nevyfotila skoro nic (jen střechy a horní poloviny domů). Ale zoo koutek mě naprosto nadchl, spousta chlupáčů k pohlazení, včetně jedné lamy. Ale nejvíc mě rozvrkočila slepice zahřívající kuřátka. To se ze mě stal žvatlající trotl, přiznávám se.

Kolik vidíš hlaviček?

Další nadšení nečekaně vyvolal odsvěcený jezuitský kostel v jedné z bočních uliček. Honosný červený štít vůbec nedával tušit, co se skrývá uvnitř a myšlenka, že je to dnes galerie moderního umění mě úplně neoslovila. Vstoupila jsem sama a dvacet korun jsem zaplatila s pocitem, že teda dobrá, třeba ho nějak opravují, dvacka mě nezabije. Kdybych věděla, co mě tam čeká, zaplatila bych i víc. Po drobných úskalích po zrušení jezuitského řádu sloužil kostel z počátku 18. století až do 50. let století minulého. Pak byl odsvěcen, veškerý mobiliář odvezen a barokní stavba sloužila všemožným účelům. Dnes je to tedy galerie, což návštěvníkům umožňuje objevovat umělecké instalace různě poschovávané a vykukující. Jakkoliv jsem k modernímu umění skeptická (především proto, že mu jednoduše nerozumím a podle mě bez výkladu mnohdy nedává smysl), návštěvu jsem si užila i díky němu. Ovšem ta možnost prolézt kostel od podlahy po strop! Po prvním zběžném kouknutí jsem psala zprávu svému pohanovi, který čekal venku, že jen tak nevylezu. A dobrou půlhodinu jsem tam opravdu strávila, naprosto unešená nečekanými možnostmi – jako vidět kostel z kazatelny.

Jedna z uměleckých instalací.
Potlučený, pošramocený, oprýskaný, ale krásný.

Když jsem se konečně vykulila zase ven před kostel, zjistila jsme, že pohan se vzdálil zpět na náměstí, snad k jídlu nebo toaletám. Na náměstí ale mezitím značně zhoustl provoz a než mi to došlo, ocitla jsem se v první brázdě s výhledem na přicházející průvod císaře Karla IV.

Kdysi jsem docela pravidelně jezdívala do Hradce Králové na slavnosti královny Elišky. Poslední roky jsem si říkala, že už to asi není ono, moc lidí, co na tom průvodu vlastně je… Nevím, co na něm je, ale z toho litoměřického jsem se culila ještě dalších dvacet minut, naprosto blažená tím, jak se nám den krásně vydařil.

Chrpově modrý korálek se zlatými tečkami. Zkrátka jednoznačné „must have“.

Poslední poznámku věnuji vtipnému nákupnímu zážitku. V rámci blížících se Vánoc se pomalu rozhlížíme po dárcích, zejména pro Jeho maminku. Vytrvale jsem Muže odtahovala od všemožných cetek, kterých je na každé pouti mraky a nestojí za nic, až jsme ve středu trhů našli přeci jen lepší a zajímavější nabídku, povětšinou rukodělného typu. Včetně stánku obsypaného podivnými vílami. Víc nás ale zaujaly skleněné šperky. Moje slabosti pro sklo, zdobení granulací a barvy mě nemohly nechat odejít s prázdnou. Pořídili jsme i dárek pro maminku, ale nejvtipnější byl pokec s prodávajícím. Při první zastávce na nás začal mluvit česky (jasně, zeptali jsme se česky na cenu, i když předtím jsme spolu mluvili španělsky), ale když viděl mírně zmatený výraz ve tvářích nás obou, přepnul do angličtiny. Po odchodu jsem se snažila vysvětlit, že jsem mu v češtině nerozuměla ani slovo a jak je to možné. Při druhé návštěvě (pán neovládal platební terminál na karty a my u sebe neměli dostatečnou hotovost) už na stánku byla i manželka, která platební terminál i češtinu ovládala výborně. Než jsme se nadáli… Kecám – než jsem se JÁ nadála, chlapi řešili, jak je to s těmi ženami náročné – on Němec, můj Španěl, oba skončili v Česku kvůli svým polovičkám. Češtinu oba ovládali podobně bravůrně = pivo si objednají. Vtipný kruh se uzavřel ještě zjištěním, že dvojice sklářů v zimě prodává ve střední Evropě (Česko, Německo, Polsko), ale letní měsíce patří k mým oblíbeným hippie prodejcům u andaluských pláží. Bohužel online asi není možné zakoupit, i když jsme dostali „vizitku“, podle které by něco mělo být na etsy. Autor se ale jmenuje Maik Madsen, primárně sídlí v Dolních Pustevnách, jinak se svými výrobky obráží trhy.

Na závěr ještě jeden hezký domek stojící na parkánu.

2 komentářů u “Litoměřické vinobraní

  1. Čerf říká:

    V Litoměřicích jsem byl před nějakou dobou na krásné výstavě fotografií japonských zahrad (autorem byl můj oblíbený fotograf a cestovatel Zdeněk Thoma, se kterým jsme se po několika vyměněných dopisech právě v Litoměřicích poprvé osobně potkali). No a protože autobus k mému překvapení neměl žádné zpoždění, měl jsem dost času projít si alespoň malebné centrum. Ovšem chrpový korálek vypadá opravdu nadmíru krásně :-).

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..