Pure blog

Jak jsem měnila stůl

V srpnu, po dvou týdnech pauzy z několikaměsíčního partnerského soužití 24/7, jsem rozhodla, že takhle dál fungovat nemůžeme. Je potřeba pořídit stůl do ložnice a Muž se tam odsune na homeoffice. Bude se tam moct zavřít, bude tam mít klid, já budu moct normálně vařit, popřípadě si dopoledne odučím nějaké ty online hodiny, pokud situace znovu k tomuto dozraje (a že je jen otázkou času kdy), a hlavně budeme moct zase normálně používat obývák jako obývák.  

Vydali jsme se tedy do různých nábytkářských obchodních domů, abychom nakonec z jednoho nejmenovaného skandinávského skvosu (a Ikea to není) přivezli nový nábytek. Přeorganizovali jsme celou ložnici, přesunuli skříně, sestavili nový stůl, přihodili židli… A druhý den jsem Muže po návratu ze školy našla v obýváku. Však jsem celé dopoledne nebyla doma, že jo. A teď už nemá cen se přesouvat, za hoďku končí. Takže jsem si šla dělat přípravy do ložnice k novému stolu já. A druhý den znovu. A znovu. Nevím, po jaké době jsem vytáhla otázku, zda plánuje v ložnici někdy působit, ale velmi rychle jsme došli ke zjištění, že vlastně ne. Ne že by nechtěl, ne že by mi to dělal naschvál, ale v obýváku je kabel od internetu – to potřebuje i k práci, i k podvečerní hře s kámošema. Prostě úplně blbá domluva na samém úvodu řešení problému.

V ložnici jsem tedy definitivně skončila já. U stolu, který mě od začátku štval, který já bych si nikdy nevybrala, a pořád s naivní nadějí, že se to třeba otočí, nebo si zvyknu. Někdy na konci října jsem poprvé nahlas vyslovila, že mě ten stůl děsně, ale děsně štve. Na mě byl malý, nemohla jsem pod něj zajet celou židlí, místo toho jsem madly narážela do bočních skřínek, úložný prostor taky na nic. A to i přes kompenzaci pomocí rozkošného vozíku, který teď mezi plannerkami tak frčí.  

V půlce listopadu jsem ten prokletý kus nábytku hodila na internet ve snaze se ho zbavit. I jsem se poptala pár lidí kolem, zda náhodou nepotřebují psací stůl. V podstatě fungl nový, že jo. Zbavím se téhle potvory a pořídím si nový, takový, jaký vyhovuje mně. Jenže nikdo nechtěl. Ani ze známých, ani ze sítě. I ke snížení ceny jsem se uchýlila (těžko prodávat za původní kupní cenu, když jak na potvoru byl zrovna tenhle stůl neustále v akci). I dovoz jsem nabídla. Nic.  

Vlastně nevím, kdy a jak mě napadlo podívat se na stránky obchodu, ale o víkendu krátce před Vánoci mě cosi ozářilo, já prozřela a zjistila, že je možné zakoupené zboží vrátit. Dokonce složené. Respektive polosložené, protože celé bych to do auta nenarvala, ale rozkládat všechny šuplíčky se mi taky nechtělo. K Mužově neskonalému údivu mi skutečně stůl zpátky vzali. I mi vrátili peníze, ačkoliv formou kartičky s nahranou částkou, protože jsem já, věčný schovávač účtenek, zrovna tuhle vyhodila (nechápu). Ale nevadí, to vyřeší mé budoucí já. Moje současné já musí jet koupit nový stůl do druhé švédské nábytkářské velmoci. Už jsem začínala mentálně nadskakovat radostí.

Měla jsem vyhlédnutý naprosto perfektní stůl, správně ikeácky „urob si sám“. Velká deska, pod ní jako nohy na jedné straně skříňka s dvířky (do toho zavřu učebnice), na druhé straně zásuvkový díl (tam narvu celé své papírnictví) a jako třešínka na dortu měl na desku přijít ještě nástavec s maličkými šuplíčky, do kterých schovám krámy k počítači a poznámkové bloky, a ještě mi nástavec umožní dát si tablet výš, abych se u práce tak nehrbila. Bílé, čisté, prostorné. Nádhera.

Šla jsem na jistotu, takže informace protivné ženské, že desky momentálně nejsou, mě dost rozhodila. Ještě vykřikovala cosi o alternativě, ale když jsem ji požádala o radu, setřla mě, že alternativa není. Abych to zkrátila – záhy jsem zjistila, že desky sice v půlce ledna zase budou, ale všechno ostatní už nebude. Celá série prostě skončila. Možná bude něčím nahrazena, „ale to víte, covid…“ (Což mi mimochodem řekla až asi třetí pracovnice, a ještě v podstatě náhodou.)

Výborně. Takže jsem se úspěšně zbavila stolu, který mě štval, ale ve finále nemám žádný. Hezky jsem si to vymyslela, jen co je pravda. Ještě v obchodě jsem se zavrtala do jednoho z jejich křesílek a začla sjíždět bazoše a markety, zda někde někdo náááhodou nenabízí některou ze součástek. Rychle jsem se domluvila s jedním prodávajícím z Palmovky (double bingo – má a je to blízko), že si druhý den dojedu pro šuplíkový podstavec, ale ráno už měl prodáno, zrádce.  Však mi to přeci závazně nerezervoval.

No nic, seskládala jsem si doma na eshopu jiné řešení, desku si holt koupím černou a nástavec na stůl vyřeším holt časem nějak jinak. To nějak půjde. Musí! Navíc s datem 20. 12. nebyl moc čas na hrdinství, protože po Vánocích to nepochybně zase všechno zaklapnou.  

Nakonec to do sebe všechno téměř zázračně zapadlo. Před rozjetím se pro ne-zcela-ideální-stůl jsem ještě jednou koukla na facebookový market a někdo z Prahy nabízel TEN nástavec na stůl. Výborně, za hodinu jsem tam – jasně, taky jsem zrovna na nákupech, sejdeme se. Výborně, takže teď ta Ikea…

Opět jsem šla na jisto, tentokrát ale trochu vycukaná, aby ještě byla alespoň ta černá deska. Žádné otravné íčko na ní nesvítilo, takže ještě ji mají. Ta velká, kterou jsem chtěla, už byla vlastně jediná dostupná stolní deska, jinak všechny vyprodané. Šup, šup, fotka skladových souřadnic, ještě rychle okouknout alternace nástavců a skřínky pod desku…  

A v tom jsem ji uviděla. Bokem, u informačního ostrůvku, stála o zeď opřená deska v dekoru dubu, s bílými okraji, přesně ten můj požadovaný rozměr milion na milion, se slevovou nálepkou… Představte si desku, kolem níž zářily hvězdičky a vybuchovaly drobné ohňostroje. Nejsem si jistá, že jsem kolemjdoucí pracovnici vůbec pozdravila a nejsem si jistá, zda jsem ji dokonce nechytla za rukách jak malé dítě, když jsem hystericky vypálila „tuhle chci!“ 

„Je vaše,“ pokrčila rameny asistentka a jala se zkoumat, jaká je vlastně tedy cena.  

„Jak je to možné, tahle tu včera nebyla!“ nechápala jsem.  

Můj poklad ten den sundali z výstavy. Kdybych přišla o chvíli později, už by byla odsunuta někam stranou bokem, možná do té části výprodejové sekce, kam vlastně nikdy nechodím. Doslova na mě čekala. A vozejček tam stál taky téměř zázračně, takže hop a už jsem kormidlovala skrz obchoďák s nákladem – v té části, kde se všichni blouznivě procházejí, takže já tam s vozíkem naloženým dvoumetrovou deskou působila jako traktor kosící pole. Za náhubkem jsem se sama pro sebe culila, div jsem si radostí nezpívala. I když uznávám, že při nakládání alternativních skříněk jsem naopak málem vypustila duši, nakonec jsem to všechno naložila a ještě s různými slevami za vystavené zboží pádlovala k pokladnám.

Cestu domu jsem vzala širokou oklikou a přiložila do kufru ještě nástavec a večer si v potu tváře seskládala úchvatnou pracovní plochu (některé ikeácké puzzle jsou docela záludné). 

Během vánočních prázdnin, kdy skutečně opět všechno zavřeli, jsme ještě přenesli z obýváku nástěnkový systém, který se nám tentokrát povedlo navrtat až děsivě přesně, a já můžu fungovat. Naplno, se spoustou místa, úložného prostoru, schovanými učebnicemi a všemi svými krámy… Mise byla nakonec přeci jen úspěšná. Co víc, vlastně to byla dokonce trochu bojovka s drobným vánočním zázrakem!

Tramtadadááá! Moje krásná pracovní plocha i s nástěnkami.
Absolutně nechápu, jak se nám povedlo tentokrát navrtat nástěnky rovnoměrně, do prostoru zapadly naprosto kouzelně. A ještě jsem využila prostor mezi nimi na nějakou okrasu. Která mě teď na onlinech rozptyluje 😀

Jeden komentář

  • Čerf

    Vypadá to báječně, a ještě to byla klika! Kdybys viděla můj pracovní stůl s výrazně oranžovou deskou a křivolakých tvarů, který se nedá postavit ke zdi, ale jen doprostřed místnosti… 🙂

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..