Pure blog

Jak jsem darovala

Konečně jsem se k tomu dokopala. Do karet mi určitě hraje fakt, že mám dovolenou, takže můžu zkoušet nové věci a pouštět se odvážně do neznámých vod. Popostrčilo mě určitě množství zpráv o nedostatku životodárné tekutiny – covid, lidi se bojí, tradiční dárci jsou nemocní a nemohou darovat, na stránkách nemocnice je baňka s mojí krevní skupinou smutně prázdná… Zkrátka kdy jindy do toho praštit než v takovouto chvíli? Navíc když se jedná o myšlenku, se kterou si hraju už do dob, kdy jsem se registrovala na dárcovství kostní dřeně (zážitek z registrace najdete ve starším článku).

Včera jsem tedy znovu sedla k počítači a začala zkoumat podmínky, které je potřeba splňovat, aby člověk mohl jít darovat krev. Jako prvodárce jsem měla prostě přijít, celá registrace proběhne až na místě. Jediné omezení, které to pro mě znamenalo, byla úprava jídelníčku den předem a ráno před odběrem. Což o to, vynechat alkohol není problém, jako nekuřák nemusím řešit ani tuto závislost, ale vynechání sýrů, ořechů, čokolády a mléka se ukázalo jako dobrá zkouška silné vůle (příklad doporučeného jídelníčku). Naštěstí to vyvážila mísa salátu k večeři. Větší problém nastal se snídaní, kdy jsem zvyklá na cereálky s kakaem. To jsem trochu nevychytala a ještě cestou do nemocnice jsem si v Lidlu hledala něco na zub, abych tam nešla úplně hladová. Co jsem naopak nevnímala jako přílišné úskalí, byl pokyn na zvýšený pitný režim. Jelikož i za normální situace piju běžně dávku menšího velblouda před půlročním pobytem na poušti, tady jsem nepochybně byla na jedničku s hvězdičkou.

Kdo může darovat. Nejzajímavější mi přijde ten velmi specifický výsek lidí pobývajících v Británii či Francii ve vymezené době. Ale je to z důvodu výskytu nemoci šílených krav, což vede k nemoci u lidí, která má dlouhou inkubační dobu.

Jak probíhá darování

K celé akci jsem si vybrala Vinohradskou nemoci, kterou mám v dochozí vzdálenosti. Pavilon Y je teda přesně na druhé straně celého areálu (takže „dole“, ne u Želivského), takže jsem si procházku téměř zdvojnásobila, ale cíl jsem úspěšně našla. První, co je třeba říct, že všichni tam neskutečně milí, ochotní poradit, připomenout, navigovat. A je to potřeba, protože těch pokynů je bambilion. Covid to jen zhoršuje – první, co s vámi udělají po vstupu do budovy, je odstřelení teploměrem, obalení do nejrůznějších návleků a vybavení prvními formuláři. To pravé rodeo ale začíná na kartotéce. Běžte tam, druhé dveře vlevo, pak páté dveře vpravo, tohle odevzdejte, prosklené dveře vzadu, tohle vyplňte, tady si sedněte, tam tohle vypijte, pak běžte do tamtěch dveří, tam vás pošlou do oněch dveří… Už jsem byla ztracená. Ale nakonec to nějak probíhá přirozeně samo.

Nejprve je třeba připravit vzorek moči (ha, to jsem netušila! Ale naštěstí po všem tom pitném režimu je to ten nejmenší problém). Se vzorkem se pak člověk odebere do místnosti, kde mu vezmou vzorek krve, aby si udělali obraz. První napichování. Tam jsem poprvé zaváhala, proč já pitomec altruista vždycky vyrazím za děláním dobrých skutků, když mi ty jehly tak vadí. Ale tohle je rychlovka, po které následují ty tajemné prosklené dveře, za nimiž čeká kantýna. Předodběrový all-inclusive obsahuje čaj a suchý rohlík. Po nezvládnuté snídani není nic lepšího.

Zatímco jsem jedla a vyplňovala superpodrobný dotazník o svém zdravotním stavu, už se mi vrátila složka s mými dokumenty, se kterou jsem se mohla přesunout k doktorce. To byly pro změnu ty dveře, nad kterými (ne)svítila světla – člověk tedy leze tam, kde je zhasnuto, odloží si a čeká. Tam jsem asi poprvé váhala, zda nenastala někde nějaká chyba. Asi jsem tam byla sotva pár minut, ale přišlo mi to jako celá věčnost, než si mě doktorka přebrala. Ví o mně? Nezapomněla na mě? Jasně, že nezapomněla. Znovu se mnou projela celý dotazník, kde jsem tedy musela přiznat mononukleózu v dětství a nachlazení na konci června, ale nic z toho odběru naštěstí nebránilo. Horší to bylo s operací srdce, která – ačkoliv mě zdravotně nijak neomezuje – mě vyřadila ze strojového odběru, který trvá déle a je tedy poněkud náročnější. Druhé, co mě málem diskvalifikovalo, tentokrát úplně, byl tlak. Doktorka to zkoušela radši dvakrát, v naději, že se hodnoty aspoň trochu vyšplhají nahoru, ale i napodruhé zůstaly ve stavu pár hodin mrtvého těla, takže jsem dostala pokyn se příště napít coly, když už mi to kafe nechutná. Nakonec jsem ale mohla zamířit do odběrové místnosti. Tedy, cestou jsem ještě dostala dárek pro prvodárce od VZP – krabičku s vitamíny. Takže když jsem přišla na recepci odběrui, bylo hned jasné, že jsem zelenáč, který netuší.

Samotný odběr

Umýt předloktí, ze kterého se bude odebírat, napít se (ha, cola! šup sem s ní) a jde se na to. Sestřičky v odběrové místnosti byly světové. Milé, povídavé, odváděly pozornost jinam. I tak jsem ale znovu zaváhala, proč jsem tam já blbec vůbec lezla, asi jsem sebou trochu cukla při nabodávání žíly, ale to je holt reflex. Do dlaně jsem dostala pěnovou kostku a měla jsem promačkávat. Nevím, zda to bylo reálné, nebo jen v mé hlavě, ale postupně jsem jen pasivně hýbala palcem a konečky prstů, neschopná kostku skutečně zmáčknout (asi to bylo jen moje drama). Trochu mě taky rozhodil ten vjem teplé krve, která proudila hadičkou odloženou na mém předloktí. To bylo hodně divný a nemůžu říct, že by to byl zrovna příjemný pocit – ale spíš takovým pobaveným způsobem.

Celý odběr trval kolem deseti minut. Na závěr mě sestřička obalila do extrémně pevného obvazu, chvíli jsem si ještě poseděla v pololehu, pak spustit nohy a když i tak jsem měla pocit, že dobré, mohla jsem se odporoučet na pokladnu. Tam jsem vyfasovala poukázku do bufetu na jídlo a rozkošný odznáček kapky krve – na tyhle blbosti mě užije. Takto vybavená jsem se odebrala zpět do bufetu, kde jsem se napráskla párky s hořčicí a sladkým pitím a vydala se k domovu s pocitem, že to přeci jen nebylo tak zlé a za čtyři měsíce to zvládnu zas.

Rozkošnost sama

Shrnuto a podtrženo…

Shrnuto a podtrženo to vážně není tak strašná akce, aby to člověk nezvládl. Jasně, to napíchávání není úplně nejpříjemnější zábava, ale dá se to vydržet. Odpoledne jsem na chvíli vytuhla, ale nejsem si jistá, zda únavu vyvolal odběr nebo prostě dovolenková rozválenost. Co bych přičetla odběru bude ta bolest hlavy, která teď s večerem nastoupila. Takže tu poctivě velbloudím a lámu do sebe sklenici za sklenicí a spokojeně brzy zalezu k nějakému seriálu či knížce. Můžu ale dneska usínat s klidným svědomím, že jsem sice o víkendu při sekání rozmašírovala minimálně jednoho slepýše, ale třeba jsem to teď trochu vyvážila pomocí nějakému potřebnému člověku (jo, ti slepýši mě fakt trápí).

Poznatky a co je podle mě dobré vědět

• Pro příště si musím koupit nějaké piškoty na snídani. Nebo ty kokosky, co jsem dneska viděla v Lidlu.
• Cukr nevadí. Takže ráno klidně tradiční čaj s citronem nebo ty kokosky, to je v pohodě.
• Čokoláda vadí. Kvůli tuku, ne kvůli sladkosti.
• V případě největší nouze se dá zvládnout snídaně i na místě. Nikde nechutná suchý rohlík tak dobře jako v nemocnici.
• Cola! My s nízkým tlakem, kteří nepijeme kafe, bychom si asi měli dát panáka jiného kofeinu.
• Není to příjemné, ale fakt to není ani žádné utrpení.
• Všichni jsou extrémně milí a hodní (alespoň tedy ve Vinohradské).
• Dárce má nárok na den volna. Nebo aspoň na čtyři hodiny – v tom jsem se trochu ztratila.
• Napoprvé fakt nečekejte inzerovanou ztrátu „deseti až patnácti minut vašeho času, které mohou zachránit život“. Byla jsem tam hodinu a půl, až se doma začli bát, zda jsem někde nezkolabovala 😀
• Ženy mohou darovat 3x ročně, tedy jednou za čtyři měsíce. Chlapi mohou dělat dobré skutky 4x do roka.
• Příště už to bude bez všech těch dárečků 🙁

Jděte do toho!

Jeden komentář

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..