Městem křížem krážem

Pešťský podzim

Ani nevím, zda to bylo v době prvního nebo druhého lockdownu, ale asi je to jedno. Nejpozději na jaře jsem se zařekla, že jen co to půjde, vydám se zpátky do Pešti. Naposledy jsem tam byla snad před pěti lety, s duší ještě stále rozjitřenou a s velkými očekáváními. Vrátila jsem se trochu rozmrzelá, výlet se tehdy úplně nevydařil, zejména Muž byl poněkud otráven, bydlení bylo hrozné, uznávám.

Tentokrát jsme na to šli jinak, už jsme velké děti, užijeme si to. Dvě noci jsme spali na lodi s božským výhledem na Parlament – nejen ráno při snídani, ale i večer z pokoje. Totální snobárna, ale boží. Další dvě noci jsme byli víc v centru, všechno hezky po ruce.

Ranní výhledy

Takhle skvělé podzimní prázdniny jsem už dlouho nezažila. Pozdní babí léto, zlatým sluncem zalité ulice města, úplně prázdný Matyášův chrám, voňavá tržnice…

Na druhou stranu ani v době, kdy jsem z Budapešti kdysi odjížděla, nebyla tak rozkopaná jako nyní. A to jsem tehdy měla pocit, že až příště přijedu, nezůstane kámen na kameni – ano, překopala se nějaká náměstí, celé prostranství kolem Parlamentu, ale aspoň jezdilo metro! Tentokrát jsem frajersky nakráčela na stanici, chvíli zkoumala, jak si poradím s uzavírkou stanic, abych záhy zjistila, že nás to prostě dál než jednu stanici neodveze a musíme autobusem. Obrovská výhoda znalosti města se ukázala záhy – místo trčení v koloně jsme přeskočili na tramvaj a hurá na ubytování. Pak ještě nejelo žluté metro z centra na Oktogon, a o víkendu nejezdilo pro jistotu vůbec. Myslím, že za celou dobu jsem nikdy v Budapešti nenajezdila tolik kilometrů autobusem jako za tenhle jeden víkend. Ještě že jsem v rámci mindsetu „jsme dospělí“ koupila dlouhodobé lístky na mhd a to věčné přestupování nás nemuselo trápit.

Staré známé zkratky

Já ani nevím, co jsem si od tohoto výletu slibovala. Chtěla jsem si projít známá místa, pokochat se, užít si to, nasát atmosféru. Ke svému domovu jsem se podívat nešla, zato Kálvin tér jsem si prošla asi třikrát. Jako hlavní cíl jsem si vytyčila objevit nějaké nové obchody a někdy v pátek odpoledne mě chytla melancholie, že nemám šanci je prozkoumat tak, jak bych ráda.

Ano, vyfotila jsem si ten výhled asi tisíckrát, v každém novém světle…

Zato jsem ale zvládla navštívit některé staré známé podniky (u některých bohužel i zjistit, že šly do kopru) a objevit nové. Projela jsem se na ruském kole, i když zlatou hodinku jsem nevychytala. Prošla jsem se po mostě Svobody a vyzkoušla konečně novou linku metra, která se otevírala krátce po mém odjezdu. Zkusila jsem se dostat do nově opraveného Parisi udvar, které bývalo smutnou ruinou u Alžbětina mostu, ale zjistila jsem, že je to hotel, do kterého se vstoupit nedá. Pustili mě akorát do přezdobeného lobby, kde jsem působila v džínech dost nemístně. Dala jsem si i milovanou Gundel palacsintu, která ale tentokrát nehořela. Místo toho jsem měla hořící drink s názvem „Budapest BBQ“ nebo tak něco. Zamilovala jsem se do toho města zas a znova.

Kouzlo ruských kol…

Vůbec mě tam chytaly nějaké melancholické vlny, trochu stesk, strochu smutek. Trochu touha se tam odstěhovat a bloudit pešťskými ulicemi každý den. Nedokážu vysvětlit, čím to je způsobeno, ale tohle město má pro mě naprosto jedinečnou atmosféru, kterou ani čas neotupil.

Příště konečně navštívím alespoň jedno z muzeí na Hrdinech…

Co čas otupil je moje maďarština. Pomalu jssem nebyla schopná ani pozdravit. Ještě v kombinaci s tím, že jsem jen dva týdny předtím byla v Madridu, při vstupu do obchodu mi naskakovalo zcela automaticky „hola, buenas!“ a překlapnout mě stálo několik překvapivě trapných momentů, kdy ze mě zároveň lezlo toto, proložené českým pozdravem a na závěr snaha tomu dát maďarský nádech. No hrůza. nejvíc ta bezmoc bolela, když jsem u vedlejšího stolu poslouchala lidi, rozumněla jednotlivým slovům, nevnímala jsem jen tok zvuků cizího jazyka, ale netušila jsem, co jednotlivá slova znamenají. Když se mi ale povedlo občas poděkovat, potěšil mě zmatený výraz v oku číšníků, kteří znejistěli, zda skutečně potřebuji anglické menu. Akcent ještě pořád zvládám a naposloucháno mám dobře. Jenže 8 let bez aktivního užívání jazyka se prostě bolestivě podepsalo na mých schopnostech. A ještě víc mě děsí, že od návratu uplynuly tři týdny a já se na maďarštinu ještě ani nepodívala, jak jsem si slibovala, když jsme odjížděli.

Některé lásky prostě nerezaví…

Co jsem taky skoro zapomněla, byla ta úžasná atmosféra budapešťských lázní. Nakonec jsem se do nich vypravila sama a blbec jsem se cestou ještě zastavila tady a támhle a pak už jsem to nehnala, že mi bude stačit levnější vstup od pěti. Chyba, velká chyba! Už proot, že v pět se tam nahrnuli všichni slevochtivci a v sedm nás fakt vykopli. Užial jsem si tedy sotva hodinu a půl a ta úplně nejlepší zákoutí jsem našla sotva třicet minut před odchodem. Bývalo by to bylo naprosto dokonalé… Tak holt zase příště, asi se prostě budu muset vrátit, co se dá dělat… 🙂

A některá místa jsou prostě láska… ♥

Jeden komentář

  • Čerf

    Je moc dobré ponechat si dostatek nedodělků na příště :-). Ten výhled od řeky je neskutečně krásný. A člověk by měl být schopný se občas i trochu rozmazlovat, když už není „malé dítě“, a nikdo to tak za něj neudělá :-).

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..