Německo-rakouský trip I.

Jednou za čas se já, máma a brácha sebereme (bratra bereme my, být na něm, nikam nejede) a vyrazíme na nějaký roadtrip po Evropě – většinou dojezdová vzdálenost z matičky Prahy. Byli jsme takhle ve Švýcarsku (tím to vlastně začalo), v Maďarsku (tehdy jsem se zamilovala) a ještě před narozením bráchy v německo-rakouském pomezí (místo bratra jsme vzaly tátu). Letos jsme vyrazili podobným směrem – tedy do Německa a Rakouska.

Před více než rokem mi tehdy budoucí kolegyně pověděla o existenci takzvané Romantické cesty, která se vine Bavorskem a provede vás nádhernými středověkými městy a městečky. Tak jako při každé cestě (s malým bratrem) jsme věděli, že je třeba naředit množství kultury a historie něčím, co bude bavit i dítě. Vytyčily (s mámou) jsme si tedy jen pár bodů na oné vyhlášené trase a k tomu přidaly dva dny v přírodě, zejména v rakouských Alpách. Výsledkem byl slušně nabitý týden, velmi pestrý, plný zážitků. Na druhé straně jsme ani zdaleka neviděli všechno, co tahle lokalita nabízí – možnost objevovat dál.

Můj původní plán byl nerozepisovat se tolik jako u španělského tripu. Chtěla jsem to vzít lehčeji, spíše přes fotky. Už proto, že z toho množství zážitků, které jsme si přivezli, jen část bude dávat smysl i někomu jinému než našemu malému tříčlennému kroužku. Jenže i ten zbytek pod mým vedením nebezpečně nakynul na jeden článek. Rozdělila jsem to tedy na tři samostatné články vzpomínek, historek a třeba tipů, kam se podívat. Možná pro inspiraci, možná pro pobavení, možná jen tak k odpolední kávě. Číst dál

Tour de España: IV. Železné Toledo

Pátý den našeho překvapivě náročného tripu. Poslední zastávka na naší cestě. Můj vytoužený cíl, Toledo, které chci vidět už několik let. Slibovala jsem si od něj hodně, koneckonců tam to množství lidí asi nebude jezdit jen tak pro nic za nic. Trochu jsem si musela vyslechnout, jak se uchodíme, kopcovité, se spoustou schodů a do toho šílené vedro… Ale byla jsem odhodlaná to riskovat! Číst dál

Tour de España: III. Kamenná Santillana (Altamira)

Na skok do Irska. Aspoň takový jsem měla pocit, když jsme třetí den projížděli krajinou Baskicka a Kantábrie, hornatou, zelenou a zahalenou mlhami a nízkými mraky, které se mezi vrcholky držely. V samotné Santillaně del Mar nás dokonce zastihl déšť, úplně stejný, jaký jsem si pamatovala ze Smaragdového ostrova – sice prší, ale člověk rychle uschne.

Tento cíl byl vedle Toleda jediný, který jsem vybrala já. Na rozdíl od druhého jmenovaného jsem na něm ale nijak významně netrvala, Santillana mi byla doporučena jako hezké městečko, pokud chceš vidět něco na severu, tohle by mohlo stát za to. A rozhodně stálo.

Číst dál

Setkání s kniholkami

Chladné zdi Anežského kláštera hostily tuto neděli setkání v rámci Festivalu spisovatelů Praha. Dostali jsme se s touto akcí do spojení na konci školního roku, snažím se to nějak rozjet, září mě ale tak zdevastovalo, že se mi povedlo podchytit jen část programu. Na druhou stranu jsem si naštěstí nenechala utéct nedělní workshop o Kniháři.

Shodou okolností jsem se o tomto relativně mladém projektu dozvěděla někdy během prázdnin z instagramu Zrzavé Terezy. Nadšeně postovala o novém zápisníku na knihy, který si pořídila. Což je něco, po čem nevědomky pokukuji už hrozně dlouho. Prohlédla jsem si stránky, zauvažovala  zatím zavřela. Teď jsem ale měla možnost zjistit o celém projektu něco víc a mé učitelské já cítilo možnost objevit něco nového, co by se dalo nabídnout studentům a třeba by to podpořilo jejich zájem číst.

Do Anežského kláštera jsem nakonec nešla sama, ale dokonce se dvěma svými studentkami, což bylo hrozně fajn zažít. A hlavně je docela hezké někomu říct „jo, přišla jsem a tohle jsou holky, které učím a které to taky zajímalo a přišly se mnou, proč by ne.“

Hlavní jádro workshopu stálo na diskuzi v kroužku. Téma bylo jasné – čtení a knihy, a následovalo hned po příběhu, jak vůbec Knihář, velmi minimalistický, ale geniální a strašně krásný zápisník vznikl. 

Po skončení jsme se s holkami shodly, že bylo vlastně hrozně fajn se na chvíli zastavit, usadit se ve zdech tak krásné stavby a zamyslet se nad svým vlastním čtenářstvím. Od neděle mi tak běží hlavou pár myšlenek, které jsem si tam uvědomila, utřídila nebo vyslechla.

  1. Když se mě někdo zeptá na knihu, která mě hodně ovlivnila, řeknu Židovku z Toleda. Protože jsem u ní objevila kouzlo kvalitní literatury, která mě ale zároveň bavila. Stejně tak bych ale mohla říct Uprchlíka na ptačím stromě (první kniha, kterou jsem jako dítě úplně sama a ráda přečetla – a dodneška díky ní poznám více opeřenců, než je normální) nebo Harryho Pottera (knihu, která mě skutečně naučila číst a ukázala mi, že je to zábava) nebo Pána prstenů (díky kterému jsem začala opravdu psát). Nebo spoustu dalších knih, které mě nějak ovlivnily, ale nakonec jsem si vybrala právě tu první zmíněnou.
  2. Nepřečetla jsem toho v životě zdaleka tolik, kolik bych ráda a i to, co jsem přečetla, si už sotva pamatuji. Což je fakt blbý, když o knize pak máte vykládat a najednou prostě netušíte, proč hlavní postava udělala to či ono, protože si prostě nemůžete vzpomenout. Můj seznam k přečtení se tak protahuje o knihy, které bych ráda pře-přečetla (počeštělá verze slova re-reading).
  3. Obecně čtu málo. Může za to málo času, ale i fakt, že večer, když konečně zaklapnu práci a zalezu do postele, většinou radši vezmu mobil a pustím se do sjíždění sociálních sítí, u kterých začnu pomalu tuhnout a nakonec se dorazím nekonečným vysíláním Přátel, u kterých usínám. Protože jsem přeci tak utahaná, že nemá cenu se začítat. Takže je ze mě vlastně taková kovářova kobyla a klasický příklad člověka, který káže vodu a sám pije víno (hanba mi).
  4. Měla bych se více věnovat české současné tvorbě. Kdoví proč se jí docela vyhýbám a nenápadně ji ignoruji – cíleně i zcela omylem. Mám-li si ale vybrat novou knihu ke čtení, vlastně to téměř nikdy není současný český autor, nově vydaná kniha. A začínám tušit, že mi tu uniká několik zajímavých příběhů (třeba Hana).
  5. Možná bych měla vzít na milost i Rowlingovou. Ta u mě skončila s posledním Harry Potterem a její další kroky mě od ní značně odklonily. Dodnes si myslím, že některé její výkřiky byly zcela promyšlené v touze po penězích, film Fantastická zvířata se mi prostě nelíbil a Prokleté dítě jsem doteď nečetla, protože síla Rowlingové je podle mě v popisech a to s dramatem nejde úplně dohromady. Ale Prázdné místo je prý velmi vydařené, když se člověk konečně začte (ale tuším tady podobný problém jako s těmi českými současníky).
  6. Asi nutně potřebuji Knihář. Bráním se tomu od té neděle, kdy jsem zaváhala a nekoupila, protože cena přeci jen není nejnižší a vlastně je po obsahové stránce strašně jednoduché, to bych zvládla i doma na koleni s levnějším zápisníkem. Ale na druhou stranu tuhle novotu asi potřebuji vyzkoušet a asi se těším, až si do něj knihy zapíši a, jak to nazvala jedna z autorek, závěrečně se s knihou pomazlí jeho prostřednictvím. Asi chci trochu podpořit autorky. A možná chci vyzkoušet něco, co bych pak třeba mohla doporučit studentům, tentokrát bez toho pití vína.

Tour de España: II. Ocelové Bilbao

Druhý den našeho rodinného výletu nás zavedl na úplný sever Pyrenejského poloostrova. Ráno jsme zahájili ještě v Salamance, mizernou snídaní. Vlezli jsme do malého baru, kde bych asi bývala čekala takovou tu dobrou lokální klasiku, ale místo toho jsem se dočkala super protivné babizny, která polovinu naší objednávky zapomněla a celou dobu se tvářila, že jí strašně, ale strašně obtěžujeme. Po snídani jsme ale už rychle vyrazili na cestu.

Číst dál

Tour de España: I. Zlatá Salamanca

Pojďme se na chvíli vrátit do letních měsíců. Dala jsem dohromady čtyři články shrnující náš těžce rodinný výlet po Španělsku, který jsem podnikli v červenci. Předkládám vám tedy něco k přečtení, proloženo alespoň ilustračními fotografiemi. A abychom si tu letní atmosféru v nadcházejícím podzimu ještě chvíli udrželi, budou se tu články objevovat pravidelně každou sobotu navečer.

Hurá do čtení!

Číst dál

The best of ŠVP

Protože blog není jen o křičení do světa, ale po těch letech jsem zjistila, že je to i výborný deníček, ve kterém se dají zpětně dohledat vzpomínky a zážitky, které jsem už zapomněla nebo vyprchaly, zanechám si tu jeden malý vzpomínkový střípek z letošní školy v přírodě.

Letos se podle mého vážně vyvedla. Nechám stranou program i svou adaptační část se svými prváky. Počasí bylo úchvatné. Pošumaví, jižní Čechy, uprostřed přírody, u rybníka nedaleko Lipna, ale přitom daleko od všech rekreačních center a turistů. Z naší chaloupky jsme s holkami měly výhled přímo do mlhy válící se ráno na hladině. Už dlouho jsem v tak krátké době neměla tolik podnětů, drobných scének, u kterých bych přemýšlela, jak je proboha přenést do slov a na papír.

Mezi nejsilnější a nejlepší zážitky ale patřil táborák. Už dlouho jsem si takhle nezazpívala, už dlouho jsem se tak skvěle nebavila. A ta romantika plápolajícího ohně, ze kterého stoupaly jiskry, které vedly pohled až k nebi, kde mezi stromy zářily tisíce hvězd, byla neopakovatelná. Všechno podkresleno smíchem, hudbou a nádhernými písničkami – díky hlavním hráčům a zpěvákům přišlo na poměrně dost kousků od Čechomoru a Jelenů, ale i další. A já si tak říkám, že si je sem hodím, abych se s vámi podělila o atmosféru a abych je třeba za rok zase našla a připomněla si je.  Číst dál

Rok pokusného králíka

Zahájili jsme.

Po velmi hektickém přípravném týdnu, po kterém jsem si říkala, že bych potřebovala další prázdniny, přišlo to velké pondělí. Poprvé skutečně a naplno, i s vlastní třídou, se šestadvaceti klacky, kteří na mě koukají trochu vyplašeně, trochu pubertálně povýšeně.

V úterý to začalo naplno. Šest hodin v kuse, padesát minut na oběd (který přinesli zoufale, ale zoufale pomalu) a další dvě hodiny v kuse. Nejen, že jsem už ráno kdoví proč přišla do školy k smrti utahaná, ale po osmi hodinách blekotání jsem byla vyřízená jak žádost, přesvědčená, že tímhle tempem budu další den v těch třídách už akorát tak slintat. To jsem trochu (neplánovaně) zachránila tím, že jsem večer odpadla  v deset a ráno mi nezazvonil budík. Takže po devíti hodinách sladkého spánku jsem se přiřítila do školy, nejvíc překvapená tím, že mám obě boty stejné. Začátky mi prostě vážně jdou.

Během těch blekotacích úvodních hodin jsem navíc blekotala pořád dokola  to samé a když už jsem to říkala potřetí ve třetí třídě, připadala jsem si jako papoušek a musela jsem sama sebe přesvědčovat, že tihle chudáci moje velké plány a vize ještě neznají, neslyšeli o nich a musím tedy blekotat dál. A že jsou moje vize vážně velkolepé.

Na konci minulého školního roku jsem procházela poměrně silnou profesní krizí, při které mi došlo, že to, jak učím ty poslední tři roky co vůbec učím, mě nebaví. A dost možná to nebaví ani 80 % mých studentů. Prázdniny jsem strávila víceméně studiem odborné literatury, nasávala jsem nápady, myšlenky, podněty. Vymýšlela jsem, jak změnit svoje postupy a způsoby. Jenže teď jsem to všechno musela shrnout do nějakého úhledného balíčku, který jsem navíc musela předat svým studentům, aby tušili, co je čeká. Což se dělá dost blbě, když ani já sama ještě úplně přesně nevím, co je čeká. A tak jsem jim natvrdo a upřímně, jak už to mám (možná hloupě) ve zvyku, řekla, že jsou pokusní králíci. Celý tenhle rok bude jedním velkým pokusem, kdy já budu hledat správnou cestu a oni mi v tom vlastně budou pomáhat a společně zjistíme, co jde, co funguje a co ne, co je baví a co ne, a třeba se nám povede, společnými silami, celý ten rok úspěšně ukoulet tak, abych já měla dobrý pocit, že jsem je něco naučila a oni měli dobrý pocit, že se něco naučili.

Možná nejvíc mě ale děsí, kolik práce jsem si tím na sebe nabalila. Ideály velké, ale ta realizace… Po těch třech letech už mám většinu materiálů a příprav hotových, úplně nejjednodušší by tedy bylo jen je vytáhnout, posadit se a 45 minut si blekotat svoje moudra, sem tam to proložit nějakými ukázkami, mapami, obrázky. Místo toho se pokusím vymýšlet aktivity, hledat články, tisknout fotky a podklady. Trochu se děsím sama sebe a svých blbých nápadů, s jakkoliv dobrými úmysly se do nich pouštím.

A všechny tyhle velké myšlenky jsem musela udržet na uzdě, než těm svým novým miláčkům (kteří se pořád koukali trochu pubertálně povýšeně a ostentativně ublíženě, že si je ani druhý den nejsem schopná zapamatovat podle jména – vtipálci) řeknu všechny ty další blbosti, které k přežití na škole nutně potřebují. Jen těch papírů, co jsem jim rozdala k podepsání pro rodiče! Dneska odpoledne, když jsem už podepsané a potvrzené třídila, jsem si připadala spíš jak vrchní úřednice a sekretářka, než jako učitelka. Ve tři jsem se konečně vypotácela na oběd.

Průběžně jsem to papírování, chrlení mouder a vizí navíc ředila úklidem knihovny. Projekt, který jsem zahájila loni pod velkolepým moderním názvem „revitalizace“, teď vrcholí tím, že knihy se z půdy přesunuly zpět do knihovny (krásně vymalované a s kobercem), ale teď je někdo musí roztřídit a našoupat do nových knihoven. Naštěstí pár obětních beránků mám a říkáme tomu „téma knihovnictví v praxi“. Někteří studenti dokonce začali chodit i o přestávkách, protože je to prý docela fajn relax.

Do toho předat všechny informace na školu v přírodě (což jsem ještě neudělala), napsat mail rodičům, připravit si třídní schůzky, nakoupit na tu školu v přírodě nějaké nezbytné pamlsky, nezapomenout na pána z učebnicového nakladatelství (který se včera zjevil během mé pětiminutové přestávky, když jsem ho vůbec nečekala, protože schůzku zrušil, a dneska se vrátil tedy řádně na těch blbých pár minut, kdy mi tu knížku mohl nechat dole na sekretariátu…), zařídit jedné studentce nová hesla a přístupy do školních systému, odepsat kolegyni ohledně knihy, chtěla jsem ještě udělat ty nápisy na chodbu, nedejbože že bych je třeba chtěla zalaminovat, jak to vypadá s tou literární soutěží, a sakra co ten festival spisovatelů – měla bych někomu napsat a připomenout se a zjistit situaci a postup a komu proboha mám napsat počet strávníků na škole v přírodě?!

Je to frmol. Jestli jsem po přípravném týdnu žertovala o potřebě dalšího týdne na zotavení, teď by se hodily rovnou zase ty dva měsíce. Nejhorší ale je, že v září, říjnu a listopadu se to bude valit ve velkém, jenže pak přijdou Vánoce, pololetí, jarní prázdniny, Velikonoce, květnové svátky, maturity… a než se naději, rok bude v čudu a od listopadu dál už budu učit spíš jen náhodně. Inu něco na tom „co se nenaučí do Vánoc, to se nestihne“ bude. Jen nevím, jak mi to v tom mém novém režimu s velkými ideály všechno půjde.

Bude to zajímavý školní rok.

p. s. Doufám, že brzo přestanou koukat jako povýšení puci.

Pragensis: 5x na skleničku

Už nějaký čas si slibuji, že začnu s novou „rubrikou“, respektive podrubrikou do rubriky Všudybud. Její náplní by měly být tipy a hlavně zkušenosti nasbírané zejména v Praze (proto Pragensis ve významu pražský, případně Pražanka). Různě po papírcích už mám poznámky a nápady, co by se dalo zahrnout, ale moje potřeba po dokonalosti mi zatím vždy bránila se do toho pustit, že podkladů určitě není dostatek. Nedávno jsem ale usoudila, že je to blbost a dokud se do toho nepustím, nic nevytvořím. Podnítila mě k tomu i návštěva posledního baru v tomto seznamu.

Jak nadpis napovídá, v prvním takovém článku jsem se rozhodla vás pozvat na skleničku něčeho dobrého. Máme doma rádi alkohol a jelikož už jsme vyrostli (zejména někteří) z potřeby se prostě jen opít, rádi si ho vychutnáme. Vynechávám tedy nejrůznější bary v centru Prahy, kam jsem kdysi chodila s kámoškami na páteční tahy a vybírám podniky, kam s Mužem a případně s kamarády rádi zajdeme, kde se dá posedět a kde se dá i mluvit.  Číst dál