Bílá panika

Stáli jsme na střeše domu, kolem nás velkolepě vybuchoval nový rok v zářivých barvách, když se ke mně Muž otočil s tím, že mi ještě něco chtěl… Nevím, jestli mi to došlo už v ten moment nebo až o vteřinu později, kdy z kapsy vytáhl výmluvnou krabičku a položil dotaz, ale každopádně mě to zaskočilo. Kousek od nás stále s přítelem jeho sestra – naštěstí dost velký kousek na to, aby v tom rámusu petard a rachejtlí neměla nejmenší ponětí, co se vedle ní děje. Kvůli její přítomnosti jsem nečekala, že by na to mohlo ten večer dojít. Nakonec jsme si ale přeci jen užili romantickou a velmi soukromou chvilku, kdy jsem si nebyla úplně jistá, jestli se směju, nebo mám náběh na pláč dojetím. Fakt se mě zeptal. Až s prstýnkem na ruce mi došlo, že jsem ale vlastně neodpověděla a dodala jsem aspoň „no tak jo!“ (na což on dodal „no tak jo, vole“, protože se právě naučil nové české slovíčko a cpe ho všude.)

Číst dál

Předvánoční atmosféra

Začalo to vaječňákem z IF café, který se mi loni stal nepostradatelným kamarádem, jak přežít náročné svátky v pěti lidech v našem malém bytě. Letos jsem si ho pořídila už začátkem listopadu.

V polovině listopadu jsem si v Costě koupila první ostružinovou horkou čokoládu, na kterou se těším vždy celý rok, hned od momentu, kdy mi v květnu definitivně řeknou, že ostružinovou příchuť už nemají, už je léto, jdi dál… Jen pár dní na to jsem se probudila do pocukrovaného světa, husté vločky snášející se na ulici v šest ráno působily tak kouzelně, že mi ani nevadilo za chvíli vyrazit do světa. Sníh se dlouho neudržel, ale i další rána už byla štiplavá a vhodná na čepici.

Včera odpoledne jsem vešla do knihkupectví, kde pravidelně kupuji vánoční přáníčka a pohledy, které posílám do celého světa. Letos se nabídka povedla, zejména jeden typ přáníček mě kdoví proč až dojal – zimní městská krajina, tak typicky česká, tak naše, tak tradiční. Uvědomila jsem si, že Vánoce jsou obdobím roku, kdy k tradicím tíhnu nejvíce. Kdy mě nejvíce zaplavuje nostalgie. Trochu to ve mně hrklo, zatímco jsem stála mezi regály knih a vybírala, pro co se vrátím a co pošlu tentokrát.

Večer začalo sněžit. Co chvíli jsem vykukovala z okna, sledovala pomalu bělající ulici, i tenká vrstva poprašku odrážela světlo a noc náhle byla jasnější. Spokojeně jsem se tetelila, že jsem doma, v teple, v televizi běžel předpolední Harry Potter, ke kterému jsem si sedla se zbytečkem toho prvního vaječňáku a užívala si dlouhý, klidný páteční večer.

Pomalu, ale jistě, zatím jen ve vlnách, mě zaplavuje vánoční nálada. Těším se na pečení, na pohádky, na zdobení stromku. Těším se na Štědrý večer s rodinou a na první svátek vánoční, až se s Mužem zase sejdeme doma a oslavíme konečně Vánoce spolu.

Jen bych ještě potřebovala sehnat všechny ty dárky, protože je prvního prosince a já nemám lautr nic. Snad jen nápady, a to jen některé. Ale tím si teď nebudu kazit vánoční náladu.

Německo-rakouský trip III.

Třetí, závěrečný a nejdramatičtější díl naší germánské anabáze. Rozsahem se mi vymkla z rukou asi nejvíc, ale to bude všemi těmi emocemi, které se odehrály během jediného dne. Přiznám se, že ještě když jsem to psala (s víc jak měsíčním odstupem), musela jsem se smát. Takže náš trip celkově považuji za velmi úspěšný, protože z tohohle ještě budou historky na několikery Vánoce.  Číst dál

Německo-rakouský trip I.

Jednou za čas se já, máma a brácha sebereme (bratra bereme my, být na něm, nikam nejede) a vyrazíme na nějaký roadtrip po Evropě – většinou dojezdová vzdálenost z matičky Prahy. Byli jsme takhle ve Švýcarsku (tím to vlastně začalo), v Maďarsku (tehdy jsem se zamilovala) a ještě před narozením bráchy v německo-rakouském pomezí (místo bratra jsme vzaly tátu). Letos jsme vyrazili podobným směrem – tedy do Německa a Rakouska.

Před více než rokem mi tehdy budoucí kolegyně pověděla o existenci takzvané Romantické cesty, která se vine Bavorskem a provede vás nádhernými středověkými městy a městečky. Tak jako při každé cestě (s malým bratrem) jsme věděli, že je třeba naředit množství kultury a historie něčím, co bude bavit i dítě. Vytyčily (s mámou) jsme si tedy jen pár bodů na oné vyhlášené trase a k tomu přidaly dva dny v přírodě, zejména v rakouských Alpách. Výsledkem byl slušně nabitý týden, velmi pestrý, plný zážitků. Na druhé straně jsme ani zdaleka neviděli všechno, co tahle lokalita nabízí – možnost objevovat dál.

Můj původní plán byl nerozepisovat se tolik jako u španělského tripu. Chtěla jsem to vzít lehčeji, spíše přes fotky. Už proto, že z toho množství zážitků, které jsme si přivezli, jen část bude dávat smysl i někomu jinému než našemu malému tříčlennému kroužku. Jenže i ten zbytek pod mým vedením nebezpečně nakynul na jeden článek. Rozdělila jsem to tedy na tři samostatné články vzpomínek, historek a třeba tipů, kam se podívat. Možná pro inspiraci, možná pro pobavení, možná jen tak k odpolední kávě. Číst dál

Tour de España: IV. Železné Toledo

Pátý den našeho překvapivě náročného tripu. Poslední zastávka na naší cestě. Můj vytoužený cíl, Toledo, které chci vidět už několik let. Slibovala jsem si od něj hodně, koneckonců tam to množství lidí asi nebude jezdit jen tak pro nic za nic. Trochu jsem si musela vyslechnout, jak se uchodíme, kopcovité, se spoustou schodů a do toho šílené vedro… Ale byla jsem odhodlaná to riskovat! Číst dál

Tour de España: III. Kamenná Santillana (Altamira)

Na skok do Irska. Aspoň takový jsem měla pocit, když jsme třetí den projížděli krajinou Baskicka a Kantábrie, hornatou, zelenou a zahalenou mlhami a nízkými mraky, které se mezi vrcholky držely. V samotné Santillaně del Mar nás dokonce zastihl déšť, úplně stejný, jaký jsem si pamatovala ze Smaragdového ostrova – sice prší, ale člověk rychle uschne.

Tento cíl byl vedle Toleda jediný, který jsem vybrala já. Na rozdíl od druhého jmenovaného jsem na něm ale nijak významně netrvala, Santillana mi byla doporučena jako hezké městečko, pokud chceš vidět něco na severu, tohle by mohlo stát za to. A rozhodně stálo.

Číst dál

Setkání s kniholkami

Chladné zdi Anežského kláštera hostily tuto neděli setkání v rámci Festivalu spisovatelů Praha. Dostali jsme se s touto akcí do spojení na konci školního roku, snažím se to nějak rozjet, září mě ale tak zdevastovalo, že se mi povedlo podchytit jen část programu. Na druhou stranu jsem si naštěstí nenechala utéct nedělní workshop o Kniháři.

Shodou okolností jsem se o tomto relativně mladém projektu dozvěděla někdy během prázdnin z instagramu Zrzavé Terezy. Nadšeně postovala o novém zápisníku na knihy, který si pořídila. Což je něco, po čem nevědomky pokukuji už hrozně dlouho. Prohlédla jsem si stránky, zauvažovala  zatím zavřela. Teď jsem ale měla možnost zjistit o celém projektu něco víc a mé učitelské já cítilo možnost objevit něco nového, co by se dalo nabídnout studentům a třeba by to podpořilo jejich zájem číst.

Do Anežského kláštera jsem nakonec nešla sama, ale dokonce se dvěma svými studentkami, což bylo hrozně fajn zažít. A hlavně je docela hezké někomu říct „jo, přišla jsem a tohle jsou holky, které učím a které to taky zajímalo a přišly se mnou, proč by ne.“

Hlavní jádro workshopu stálo na diskuzi v kroužku. Téma bylo jasné – čtení a knihy, a následovalo hned po příběhu, jak vůbec Knihář, velmi minimalistický, ale geniální a strašně krásný zápisník vznikl. 

Po skončení jsme se s holkami shodly, že bylo vlastně hrozně fajn se na chvíli zastavit, usadit se ve zdech tak krásné stavby a zamyslet se nad svým vlastním čtenářstvím. Od neděle mi tak běží hlavou pár myšlenek, které jsem si tam uvědomila, utřídila nebo vyslechla.

  1. Když se mě někdo zeptá na knihu, která mě hodně ovlivnila, řeknu Židovku z Toleda. Protože jsem u ní objevila kouzlo kvalitní literatury, která mě ale zároveň bavila. Stejně tak bych ale mohla říct Uprchlíka na ptačím stromě (první kniha, kterou jsem jako dítě úplně sama a ráda přečetla – a dodneška díky ní poznám více opeřenců, než je normální) nebo Harryho Pottera (knihu, která mě skutečně naučila číst a ukázala mi, že je to zábava) nebo Pána prstenů (díky kterému jsem začala opravdu psát). Nebo spoustu dalších knih, které mě nějak ovlivnily, ale nakonec jsem si vybrala právě tu první zmíněnou.
  2. Nepřečetla jsem toho v životě zdaleka tolik, kolik bych ráda a i to, co jsem přečetla, si už sotva pamatuji. Což je fakt blbý, když o knize pak máte vykládat a najednou prostě netušíte, proč hlavní postava udělala to či ono, protože si prostě nemůžete vzpomenout. Můj seznam k přečtení se tak protahuje o knihy, které bych ráda pře-přečetla (počeštělá verze slova re-reading).
  3. Obecně čtu málo. Může za to málo času, ale i fakt, že večer, když konečně zaklapnu práci a zalezu do postele, většinou radši vezmu mobil a pustím se do sjíždění sociálních sítí, u kterých začnu pomalu tuhnout a nakonec se dorazím nekonečným vysíláním Přátel, u kterých usínám. Protože jsem přeci tak utahaná, že nemá cenu se začítat. Takže je ze mě vlastně taková kovářova kobyla a klasický příklad člověka, který káže vodu a sám pije víno (hanba mi).
  4. Měla bych se více věnovat české současné tvorbě. Kdoví proč se jí docela vyhýbám a nenápadně ji ignoruji – cíleně i zcela omylem. Mám-li si ale vybrat novou knihu ke čtení, vlastně to téměř nikdy není současný český autor, nově vydaná kniha. A začínám tušit, že mi tu uniká několik zajímavých příběhů (třeba Hana).
  5. Možná bych měla vzít na milost i Rowlingovou. Ta u mě skončila s posledním Harry Potterem a její další kroky mě od ní značně odklonily. Dodnes si myslím, že některé její výkřiky byly zcela promyšlené v touze po penězích, film Fantastická zvířata se mi prostě nelíbil a Prokleté dítě jsem doteď nečetla, protože síla Rowlingové je podle mě v popisech a to s dramatem nejde úplně dohromady. Ale Prázdné místo je prý velmi vydařené, když se člověk konečně začte (ale tuším tady podobný problém jako s těmi českými současníky).
  6. Asi nutně potřebuji Knihář. Bráním se tomu od té neděle, kdy jsem zaváhala a nekoupila, protože cena přeci jen není nejnižší a vlastně je po obsahové stránce strašně jednoduché, to bych zvládla i doma na koleni s levnějším zápisníkem. Ale na druhou stranu tuhle novotu asi potřebuji vyzkoušet a asi se těším, až si do něj knihy zapíši a, jak to nazvala jedna z autorek, závěrečně se s knihou pomazlí jeho prostřednictvím. Asi chci trochu podpořit autorky. A možná chci vyzkoušet něco, co bych pak třeba mohla doporučit studentům, tentokrát bez toho pití vína.

Tour de España: II. Ocelové Bilbao

Druhý den našeho rodinného výletu nás zavedl na úplný sever Pyrenejského poloostrova. Ráno jsme zahájili ještě v Salamance, mizernou snídaní. Vlezli jsme do malého baru, kde bych asi bývala čekala takovou tu dobrou lokální klasiku, ale místo toho jsem se dočkala super protivné babizny, která polovinu naší objednávky zapomněla a celou dobu se tvářila, že jí strašně, ale strašně obtěžujeme. Po snídani jsme ale už rychle vyrazili na cestu.

Číst dál