Tour de España: I. Zlatá Salamanca

Pojďme se na chvíli vrátit do letních měsíců. Dala jsem dohromady čtyři články shrnující náš těžce rodinný výlet po Španělsku, který jsem podnikli v červenci. Předkládám vám tedy něco k přečtení, proloženo alespoň ilustračními fotografiemi. A abychom si tu letní atmosféru v nadcházejícím podzimu ještě chvíli udrželi, budou se tu články objevovat pravidelně každou sobotu navečer.

Hurá do čtení!

Číst dál

The best of ŠVP

Protože blog není jen o křičení do světa, ale po těch letech jsem zjistila, že je to i výborný deníček, ve kterém se dají zpětně dohledat vzpomínky a zážitky, které jsem už zapomněla nebo vyprchaly, zanechám si tu jeden malý vzpomínkový střípek z letošní školy v přírodě.

Letos se podle mého vážně vyvedla. Nechám stranou program i svou adaptační část se svými prváky. Počasí bylo úchvatné. Pošumaví, jižní Čechy, uprostřed přírody, u rybníka nedaleko Lipna, ale přitom daleko od všech rekreačních center a turistů. Z naší chaloupky jsme s holkami měly výhled přímo do mlhy válící se ráno na hladině. Už dlouho jsem v tak krátké době neměla tolik podnětů, drobných scének, u kterých bych přemýšlela, jak je proboha přenést do slov a na papír.

Mezi nejsilnější a nejlepší zážitky ale patřil táborák. Už dlouho jsem si takhle nezazpívala, už dlouho jsem se tak skvěle nebavila. A ta romantika plápolajícího ohně, ze kterého stoupaly jiskry, které vedly pohled až k nebi, kde mezi stromy zářily tisíce hvězd, byla neopakovatelná. Všechno podkresleno smíchem, hudbou a nádhernými písničkami – díky hlavním hráčům a zpěvákům přišlo na poměrně dost kousků od Čechomoru a Jelenů, ale i další. A já si tak říkám, že si je sem hodím, abych se s vámi podělila o atmosféru a abych je třeba za rok zase našla a připomněla si je.  Číst dál

Rok pokusného králíka

Zahájili jsme.

Po velmi hektickém přípravném týdnu, po kterém jsem si říkala, že bych potřebovala další prázdniny, přišlo to velké pondělí. Poprvé skutečně a naplno, i s vlastní třídou, se šestadvaceti klacky, kteří na mě koukají trochu vyplašeně, trochu pubertálně povýšeně.

V úterý to začalo naplno. Šest hodin v kuse, padesát minut na oběd (který přinesli zoufale, ale zoufale pomalu) a další dvě hodiny v kuse. Nejen, že jsem už ráno kdoví proč přišla do školy k smrti utahaná, ale po osmi hodinách blekotání jsem byla vyřízená jak žádost, přesvědčená, že tímhle tempem budu další den v těch třídách už akorát tak slintat. To jsem trochu (neplánovaně) zachránila tím, že jsem večer odpadla  v deset a ráno mi nezazvonil budík. Takže po devíti hodinách sladkého spánku jsem se přiřítila do školy, nejvíc překvapená tím, že mám obě boty stejné. Začátky mi prostě vážně jdou.

Během těch blekotacích úvodních hodin jsem navíc blekotala pořád dokola  to samé a když už jsem to říkala potřetí ve třetí třídě, připadala jsem si jako papoušek a musela jsem sama sebe přesvědčovat, že tihle chudáci moje velké plány a vize ještě neznají, neslyšeli o nich a musím tedy blekotat dál. A že jsou moje vize vážně velkolepé.

Na konci minulého školního roku jsem procházela poměrně silnou profesní krizí, při které mi došlo, že to, jak učím ty poslední tři roky co vůbec učím, mě nebaví. A dost možná to nebaví ani 80 % mých studentů. Prázdniny jsem strávila víceméně studiem odborné literatury, nasávala jsem nápady, myšlenky, podněty. Vymýšlela jsem, jak změnit svoje postupy a způsoby. Jenže teď jsem to všechno musela shrnout do nějakého úhledného balíčku, který jsem navíc musela předat svým studentům, aby tušili, co je čeká. Což se dělá dost blbě, když ani já sama ještě úplně přesně nevím, co je čeká. A tak jsem jim natvrdo a upřímně, jak už to mám (možná hloupě) ve zvyku, řekla, že jsou pokusní králíci. Celý tenhle rok bude jedním velkým pokusem, kdy já budu hledat správnou cestu a oni mi v tom vlastně budou pomáhat a společně zjistíme, co jde, co funguje a co ne, co je baví a co ne, a třeba se nám povede, společnými silami, celý ten rok úspěšně ukoulet tak, abych já měla dobrý pocit, že jsem je něco naučila a oni měli dobrý pocit, že se něco naučili.

Možná nejvíc mě ale děsí, kolik práce jsem si tím na sebe nabalila. Ideály velké, ale ta realizace… Po těch třech letech už mám většinu materiálů a příprav hotových, úplně nejjednodušší by tedy bylo jen je vytáhnout, posadit se a 45 minut si blekotat svoje moudra, sem tam to proložit nějakými ukázkami, mapami, obrázky. Místo toho se pokusím vymýšlet aktivity, hledat články, tisknout fotky a podklady. Trochu se děsím sama sebe a svých blbých nápadů, s jakkoliv dobrými úmysly se do nich pouštím.

A všechny tyhle velké myšlenky jsem musela udržet na uzdě, než těm svým novým miláčkům (kteří se pořád koukali trochu pubertálně povýšeně a ostentativně ublíženě, že si je ani druhý den nejsem schopná zapamatovat podle jména – vtipálci) řeknu všechny ty další blbosti, které k přežití na škole nutně potřebují. Jen těch papírů, co jsem jim rozdala k podepsání pro rodiče! Dneska odpoledne, když jsem už podepsané a potvrzené třídila, jsem si připadala spíš jak vrchní úřednice a sekretářka, než jako učitelka. Ve tři jsem se konečně vypotácela na oběd.

Průběžně jsem to papírování, chrlení mouder a vizí navíc ředila úklidem knihovny. Projekt, který jsem zahájila loni pod velkolepým moderním názvem „revitalizace“, teď vrcholí tím, že knihy se z půdy přesunuly zpět do knihovny (krásně vymalované a s kobercem), ale teď je někdo musí roztřídit a našoupat do nových knihoven. Naštěstí pár obětních beránků mám a říkáme tomu „téma knihovnictví v praxi“. Někteří studenti dokonce začali chodit i o přestávkách, protože je to prý docela fajn relax.

Do toho předat všechny informace na školu v přírodě (což jsem ještě neudělala), napsat mail rodičům, připravit si třídní schůzky, nakoupit na tu školu v přírodě nějaké nezbytné pamlsky, nezapomenout na pána z učebnicového nakladatelství (který se včera zjevil během mé pětiminutové přestávky, když jsem ho vůbec nečekala, protože schůzku zrušil, a dneska se vrátil tedy řádně na těch blbých pár minut, kdy mi tu knížku mohl nechat dole na sekretariátu…), zařídit jedné studentce nová hesla a přístupy do školních systému, odepsat kolegyni ohledně knihy, chtěla jsem ještě udělat ty nápisy na chodbu, nedejbože že bych je třeba chtěla zalaminovat, jak to vypadá s tou literární soutěží, a sakra co ten festival spisovatelů – měla bych někomu napsat a připomenout se a zjistit situaci a postup a komu proboha mám napsat počet strávníků na škole v přírodě?!

Je to frmol. Jestli jsem po přípravném týdnu žertovala o potřebě dalšího týdne na zotavení, teď by se hodily rovnou zase ty dva měsíce. Nejhorší ale je, že v září, říjnu a listopadu se to bude valit ve velkém, jenže pak přijdou Vánoce, pololetí, jarní prázdniny, Velikonoce, květnové svátky, maturity… a než se naději, rok bude v čudu a od listopadu dál už budu učit spíš jen náhodně. Inu něco na tom „co se nenaučí do Vánoc, to se nestihne“ bude. Jen nevím, jak mi to v tom mém novém režimu s velkými ideály všechno půjde.

Bude to zajímavý školní rok.

p. s. Doufám, že brzo přestanou koukat jako povýšení puci.

Pragensis: 5x na skleničku

Už nějaký čas si slibuji, že začnu s novou „rubrikou“, respektive podrubrikou do rubriky Všudybud. Její náplní by měly být tipy a hlavně zkušenosti nasbírané zejména v Praze (proto Pragensis ve významu pražský, případně Pražanka). Různě po papírcích už mám poznámky a nápady, co by se dalo zahrnout, ale moje potřeba po dokonalosti mi zatím vždy bránila se do toho pustit, že podkladů určitě není dostatek. Nedávno jsem ale usoudila, že je to blbost a dokud se do toho nepustím, nic nevytvořím. Podnítila mě k tomu i návštěva posledního baru v tomto seznamu.

Jak nadpis napovídá, v prvním takovém článku jsem se rozhodla vás pozvat na skleničku něčeho dobrého. Máme doma rádi alkohol a jelikož už jsme vyrostli (zejména někteří) z potřeby se prostě jen opít, rádi si ho vychutnáme. Vynechávám tedy nejrůznější bary v centru Prahy, kam jsem kdysi chodila s kámoškami na páteční tahy a vybírám podniky, kam s Mužem a případně s kamarády rádi zajdeme, kde se dá posedět a kde se dá i mluvit.  Číst dál

Loučení s prázdninami

Přišla ta obávaná neděle. Neděle, po které následuje první pracovní pondělí po několika týdnech relativního volna. Neděle, kdy zjišťuji, co všechno jsem neudělala, nestihla, zapomněla, nezvládla, na co jsem se vykašlala, kdy přehodnocuji, co ze zanedbaného mě mrzí a co zvládnu dodělat během roku – a toho bude málo, jak se znám. Neděle, kdy se mi začaly nevyhnutelně zdát sny o návratu do školy, zejména proto, že mě čekají velké diskuze o pojetí výuky. A v tom snu jsem blábolila strašné nesmysly, které si v bdělosti budu muset odpustit.

Jsou za mnou poslední výlety, poslední velké akce, teď zase začne období paběrkování „co víkend dá“. Právě v proběhlých akcích je ale moje největší reserva. Španělský trip mám sepsaný, ale je potřeba ho pročíst, upravit, doladit a proboha možná konečně i projít ty fotky, které jsem od příjezdu ještě ani neviděla.

K těm se ale přidaly ještě fotky z německo-rakouského tripu, ze kterého jsem se vrátila předevčírem. Už od začátku jsem byla rozhodnutá, že poslední týdenní trip vezmu spíš obrázkově, jako sérii fotografií s popisky. Ale trochu se mi to rozpadá pod rukama, některé zážitky se mi chce rozepisovat šířeji. Takže vlastně uvidím, co z toho vznikne a hlavně jak štědrá bude časová dotace k tomu.

A pak tu zůstává francouzský svatební víkend. U něj pořád přemýšlím, zda ho sem vůbec dávat nebo ne, ale na druhou stranu moje potřeba dělit se o tipy a nápady je tak silná, že k tomu asi nakonec přeci jen dojde.

Všechno to sepsat, protřídit fotky, nahrát fotky, přidat je do článků a pak už jen nastavit, aby se články samovolně průběžně objevovaly, dejme tomu jeden týdne – jinými slovy do Vánoc mám vystaráno.

Zároveň to ale znamená, že jsem měla skvělé prázdniny. Letos se skutečně vydařily – hodně jsem cestovala, do známých i neznámých koutů, hodně jsem poznala a viděla. Zároveň se ale našel čas posedět s kamarády, zrelaxovat a zregenerovat nervy. Přišla jsem na jiné myšlenky, ale ty staré jsem převalovala a přepracovávala a přicházela s novými řešeními. U těch je nejhorší, že si teď ty svoje novinky budu muset zrealizovat a toho se děsím snad ze všeho nejvíc – je to krásná vize „že budu učit moderně a zajímavě“, ale ta realita bude ještě náročná.

Také jsem během prázdnin alespoň v hlavě pohla s některými příběhy, které se mnou žijí už odporně dlouho. Na papír se jim zatím nechce, ale já jim věřím. že když je ještě chvilku podusím, utečou tam samy.

Nezbývá tedy než se plná elánu vrhnout na poslední resty, dostat na papír nejurputnější myšlenky a pak už se zase plynule zařadit do procesu. jsem zvědavá, co ten nový školní rok přinese.

Přečteno: Anežka Česká (H. Whitton)

Aneb když to s tou letní četbou úplně nevyjde.

Název: Anežka Česká – Cesta lásky a víry hrdé Přemyslovny
Autorka: Hana Parkánová-Whitton
Rozsah: 290
Nakladatelství: Alpress
Rok vydání: 2014

Kdysi před lety, když jsem historické romány hltala po kilech a pořád hledala něco nového, jsem už po knize této autorky sáhla. Vydržela jsem to tak deset stránek, než jsem se znechucením odložila, protože Eliška Rejčka s Jindřichem z Lipé za celou tu dobu nevylezli z postele. Jejich příběh má tolik co nabídnout, ale autorka se minimálně v úvodu zaměřila jen na tu postel.

Z nějakého záhadného důvodu jsem se teď ale rozhodla, že si udělám větší přehled o českých spisovatelích historického románu, že rozšířím své znalosti Vondrušky a Vaňkové a dám šanci i jiným, které jsem zatím obcházela. Sáhla jsem tedy znovu po Haně Whiton a řekla si, že příběh Anežky České bych snad mohla překousat – minimálně hlavní postava světice trochu vylučovala, že to bude celé jen historické porno.

Ano, historické porno to nebylo, ale historický odpad ano. Autorčin epilog se mi sice trochu snaží vzít vítr z plachet, protože obhajuje polovinu toho, co mě na knížce rozčilovalo a „vysvětluje to“, ale přesto se nevzdám a knihu si okomentuji. Měla by totiž nést podtitul „pokud aspoň trochu znáte českou historii, nečtěte“. Pokud se totiž v české historii alespoň trochu vyznáte, pokud máte rádi dobré příběhy s kvalitním pravdivým podkladem, budete trpět. Číst dál

Přečteno: Paní půlnoci (C. Clare)

Název: Paní půlnoci (Temné lsti, 1. díl)
Autorka: Cassandra Clare
Rozsah: 600+ (reálně by stačilo o pár set stránek méně)
Nakladatelství: Slovart
Rok vydání: 2017

Kdysi dávno jsem pro knihy Cassandry Clare málem obětovala vlastní zrak. Její první dvě série jsem byla ochotná hltat v mizerném rozlišení na mobilu, části česky, části anglicky, části v amatérských překladech, které mě doháněly k šílenství (mezi jeho a svůj je prostě rozdíl). Do světa, který vytvořila, jsem se tajně zamilovala, i když v něm vidím jisté mezery a nahodilosti, a první knihy jsem zhltla téměř na posezení a každý další díl jsem vyhlížela s napětím.

Přestože autorku proslavily hlavně Nástroje smrti (zejména díky zfilmovanému Městu z kostí), já sama mám asi radši příběh ze staršího období, londýnské Pekelné stroje. Nedokážu úplně přesně vysvětlit, proč jsem se na novou sérii nijak zvlášť netěšila, proč mě všechny ty anotace až tak moc nelákaly, i když možnost vrátit se do světa lovců stínů bych přeci měla radostně vítat. Není tedy divu, že k Paní půlnoci jsem se dostala teprve nyní. Nakonec jsem se ale na ni začala těšit. Zvolila jsem si ji jako príma oddechové letní čtení, které ale nebude úplně blbé a po dlouhé době si zase dovolím vypnout u nějaké dobré městské fantasy, jakkoliv young-adult.

K mému velkému překvapení ale nakonec nebude tento text tak nadšený a oslavný, jak bych na začátku knihy čekala.

Číst dál

Molová epidemie

Tak jsme v půl čtvrté ráno dorazili po dvou týdnech domů. Při odjezdu jsem se neubránila klasickým panikám typu „Vypnula jsem ten sporák?! Skutečně jsem zavřela dveře na balkón? Zhasla jsem všude?!“, ale jelikož jsme nevyhořeli a doma nás vítala těžká tma, bylo jasné, že všechny obavy byly liché. Byt po těch čtrnácti dnech zase trochu načuchl vůní mýdel a mycích prostředků, kterými ho kdysi provoněla babička tak důkladně, že jsem ho odstraňovala víceméně celou dobu, co tu bydlím, ale kupodivu mi ta vůně přišla tentokrát příjemná a důvěrně známá (i když jsem ji kdysi nesnášela). Trochu mi to připomnělo návraty do starého bytu, kde jsem vyrostla – tuhle jsem nad tím přemýšlela, jak jsem tu vůni bytu měla ráda. Úplně nejradši vždycky po nějaké dovolené či delší nepřítomnosti, kdy se všechno tak hezky usadilo, rozleželo, zakryla to jemná vrstva neviditelného prachu… Zdá se, že se nám daří si doma vytvářet podobný útulný smrádek.

Co mě ale potěšilo méně byl uvítací výbor tří potravinových molů, kteří si spokojeně a nerušeně dřepěli kolem vchodu do kuchyně. Unavená po několikahodinovém cestování a tradičním trčení na letišti déle, než je milo, jsem s nimi udělala krátký proces, stejně jako s dalšími dvěma, které jsem našla různě po předsíni.

Ve čtyři ráno to vážně není něco, co byste chtěli řešit, ale stejně jsem se nevyhnula tomu, že jsem začala obcházet a otevírat skříňky, kde jsem kristapána co nechala, že se tam ty mrchy nastěhovaly. A jak?! Kudy?! Všechna okna zavřená. Od poslední molové epidemie uběhla už docela slušná řádka měsíců, levandule ve skříni celkem fungovala… Tak co tu ty potvory dělají?! Další dvě utopené jsem našla v oleji, který jsem z lenosti před odjezdem nevyrecyklovala a zůstal v kastrolu na sporáku.

Následující den, když jsem konečně vybalila, vyprala, vyluxovala a naplnila ledničku nějakým jídlem na další týden (za všechno si zasloužím minimálně sebepochvalu. Zejména za to vybalení obou kufrů v den příletu, to považuji za výkon), nastal čas pátrání.

Molové epidemie jsou protivné a odporné, ale mají jednu drobnou výhodu – většinou totiž konečně vyházím to, co mi ve špajzu straší otevřené už půl roku a nikdo to nejí. Takže třeba vyletěla jahodová Orionka a pytlík načatých pražených slunečnicových semínek (koupeno v nouzi, když jsem nemohla najít klasickou slunečnici do salátu, nebo tak něco). Pytlík sezamových semínek, které si sypu do snídaní mě mrzel víc. Dvacet minut jsem ho vydržela zkoumat ve snaze zjistit, kolik škody asi tak napáchala ta housenka, kterou jsem na cestě do něj objevila, než přišel Muž a sjel mě na tři doby, jak vůbec můžu přemýšlet o zachování něčeho, co je zjevně kontaminováno. Prý ho překvapuje, že jsem se vůbec dožila svého věku, protože jsem popelnice, která sežere úplně všechno, dokud to není v totálním rozkladu (což není pravda, mám své limity. Ale trochu bílý sýr do nich vážně nespadá).

Pořád se bojím, že jsem hlavní zdroj nenašla. Nejvíc mě děsilo, že bych objevila semeniště v snídaňových cereálkách a kaších, ale zdá se, že ty jsou netknuté. Tubusy od mixit zjevně fungují. Většinu potravin se snažím držet v dózách, kam by se neměli dostat – skleničky od jogurtu na chia semínka, skleněné dózy z ikei na buráky. Neexistuje, aby u nás pytlík buráků zůstal bydlet jen tak otevřený. Od té poslední apokalypsy, kdy jsem se na slané oříšky ještě měsíc nemohla podívat, aby se mi trochu nezhoupl žaludek, jsem nemilosrdně začala přesypávat. Nicméně v ničem dalším jsem podezřelý pohyb nezaznamenala, nic dalšího nevypadalo, že částečně prošlo trávícím traktem hmyzu, nikde žádné další výmluvné pavučinky.

Tak jsem zvědavá, kde nakonec najdu největší semeniště a co ještě padne za oběť téhle nečekané invazi. Mezitím mě čeká třídění fotek, psaní článků z roadtripu a vyřizování reklamací rozbitého sporáku (ne mojí vinou) a foťáku (trochu mojí vinou). Jdu na to.

Lovu zdar!

Výletnické jednohubky: Máchovým krajem

Ač je to neuvěřitelné, u Máchova jezera jsem ještě nikdy nebyla. Kdoví proč mě to tam nikdy nelákalo, nikdy se nenaskytla úplně příležitost a z nějakého důvodu si s Máchou kdovíjak zvlášť nerozumíme (což mě samotnou až překvapuje) a ani tohle tedy nezafungovalo jako lákadlo. Celkově mi severní Čechy do značné míry unikají. Vyznám se spíše v těch jižních, kde jsem trávila pravidelně prázdniny a kam dodneška občas zavítám a kde se mi moc líbí – všechny ty hrady, rybníky, lesy… Na sever cesty zkrátka nevedly. V poslední době se to snažím trochu napravovat (už třeba nedávnou cestou na Kokořín). Tento víkend tedy došlo na druhou cestu, protože při té minulé nás zaujalo přírodní koupaliště a myšlenka na chvíli se vyvalit u vody nezněla vůbec špatně.

Místo zoufalého hledání náhodných vodních ploch jsem tak zavelela, že prostě zajedeme k Máchovu jezeru. Nejvyhlášenější české koupání, fenomén, to se musí vidět. Číst dál

Nejšílenější scénárista

Jsem si vědoma toho, že tento článek je trochu na hraně. Svým tématem a svým nápadem a pojetím. Dovoluji si ho napsat v době, kdy už se zdá, že se snad vše v dobré obrátí. Troufnu si totiž hrát na vědmu a předpovědět, že Hollywood se zachová jako ještě větší hyena a my se za nedlouhé dočkáme filmové verze dramatického příběhu z thajské jeskyně.

Od té doby, co se o psaní, čtení a stavbu příběhů zajímám více, a hlavně více odborně, jsem už několikrát ve zprávách zaslechla příběhy, které mě zaujaly, ale tohle je úplně jiná liga. Tenhle příběh má totiž naprosto všechno, co Hollywood hledá (jedna složka chybí, ale je snadno doplnitelná). A nebudeme si nic nalhávat, scénáristé jsou dost na suchu – jak ukazují tisíceré remakey, dvoustá pokračování a neustálé restarty. Samozřejmě celý ten příběh sleduji se zatajeným dechem, každého vytaženého div neobrečím radostí (jo, jsem cíťa), ale když se od toho zkusím emočně odstoupit, vážně vidím potenciál. Číst dál